Článek
„Ať jsi hned zpátky, abychom se rozloučili. Musím na schůzku s Jiřkou.“
S naznačeným polibkem mi manželka otevřela dveře.
Popadl jsem pytel s odpadky a vyrazil ke kontejneru.
Ponořený v něm byl nějaký muž.
Vybíral věci, třídil je a ukládal do připraveného pytle.
Nejdřív jsem si myslel, že je to bezdomovec.
„Pardon, jen něco vysypu,“ řekl jsem a čekal, až mi udělá místo.
Muž se otočil.
„Fando? Vážně, jsi to ty?“
Chvíli na mě koukal.
„Nazdar! Jo, jo, jsem to já!“
Několik let jsme se neviděli.
„Ty jsi teď bezdomovec?“
Rozesmál se.
„Ale kdepak. Pořád jsem ve službách.“
Ukázal hlavou na policejní auto zaparkované opodál.
„Hned mi bylo divný, že jsi v modrých rukavicích.“
„Už končím. Tak sypej.“
Vysypal jsem odpadky a vzápětí pozval starého kamaráda k nám domů na kafe a sprchu.
Vražda ve vedlejším vchodu
Když jsme přišli nahoru, manželka už byla pryč. Na schůzku s Jiřkou už odešla.
S Fandou jsme si dali kafe a vzpomínali, kdy jsme se vlastně naposledy viděli.
Pak jsem se zeptal:
„Co vlastně hledáte v našem kontejneru?“
Fanda se usmál.
„Není žádné tajemství, že v odpadcích se dá najít spousta stop.“
V tu chvíli mi došlo, proč se před dvěma dny ve vedlejším vchodu našeho paneláku děly policejní manévry.
„Jo,“ přikývl. „Mord.“
Tak to už mě začalo zajímat.
„Co se dá z odpadků zjistit?“
„Ani netušíš.“
Ilustrační foto
Popelnice jako kriminalistický spis
„Třeba obyčejná účtenka z Billy. Může ukázat, kdy a kde konkrétní člověk nakupoval. Obal od léků zase může napovědět, kdo v domě něco užívá. Zjistíme i kdy byl v lékárně. Krabice od elektroniky může obsahovat identifikační údaje. Obálka jméno a adresu.“
„A co když někdo něco vyhodí schválně?“
„Tak může být zajímavé právě to, co vyhodil.“
Napil se kávy.
„A nemusí to být ani celý papír. Někdo roztrhá vzkaz na malé kousky, aby ho nikdo nepřečetl. Myslí si, že tím je vyřešeno.“
„A není?“
Fanda se usmál.
„Máme na to systém.“
„Takže dáte kousky zase dohromady?“
„Když jich je dost, tak ano. A najednou z toho může být jméno, telefonní číslo, adresa nebo třeba část vzkazu.“
„Takže ani roztrhaný papír není bezpečně ztracený.“
„Pro nás ne.“
Drobnosti, které začnou dávat smysl
„V jednom případu jsme našli účtenku. Dvě piva, dvě bagety a cigarety.“
„To přece není žádný důkaz.“
„Samozřejmě že ne. Jenže důležitý byl čas.“
Na účtence byl čas nákupu.
A ten nesouhlasil s výpovědí člověka, který tvrdil, že v té době byl úplně jinde.
„Pak jsme našli parkovací lístek. Taky v kontejneru. Auto mělo být podle výpovědi několik kilometrů odsud. Jenže lístek ukázal, že v kritickou dobu stálo nedaleko.“
„Takže vás k člověku dovedly odpadky?“
Fanda zavrtěl hlavou.
„Ne. Dovedla nás k němu spousta drobností. Odpadky byly jen jednou z nich.“
Chvíli mlčel a pak dodal:
„A někdy nejde jen o papíry nebo účtenky. Třeba část oděvu může obsahovat biologický materiál, ze kterého se podaří získat DNA. Na oblečení nebo jiných předmětech mohou být také další stopy, které se dají odborně zkoumat.“
„Takže i kus oblečení vyhozený do kontejneru může být důležitý?“
„Určitě. Záleží na tom, co na něm je a v jakém je stavu. Právě proto se nic zajímavého nebere jen jako obyčejný odpad.“
Co po nás zůstane
Dopil kávu a zvedl se.
„Já už musím.“
U dveří jsem se ještě zeptal:
„A co jste vlastně hledali v tom našem kontejneru?“
Fanda se zastavil.
„Něco, co tam někdo vyhodil v domnění, že už to nikdo nikdy nenajde.“
„A našli jste to?“
Usmál se.
„Našli.“
Odešel.
Zůstal jsem stát ve dveřích a díval se směrem ke kontejnerům.
Do té doby pro mě byly popelnice místem, kam se odnášejí věci, které už nepotřebujeme.
Od té chvíle je vidím trochu jinak.
Některé věci totiž vyhodíme. Stopy po nich ne.
