Článek
Nedávno mi znovu přišla na mysl známá filmová hláška: „Vrať se do hrobu!“ Je to samozřejmě nadsázka, ale někdy mám pocit, že se jí někteří lidé řídí i v běžném životě. Stačí, aby se starší člověk pohyboval pomaleji, déle hledal peněženku nebo se potřeboval na něco zeptat. Netrpělivý pohled, povzdech či jízlivá poznámka na sebe nenechají dlouho čekat.
Všímám si toho v městské dopravě, v obchodech i na ulici. A přiznám se, že mi to není příjemné.
Když senior překáží
Stačí se někdy rozhlédnout v tramvaji. Starší člověk nastupuje pomaleji, hledá volné místo a přidržuje se madla. Za ním už někdo netrpělivě přešlapuje. Jiný cestující sedí se sluchátky na uších a očima přilepenýma k mobilu. Jen málokoho napadne zvednout se a nabídnout místo.
Podobné situace vídám v obchodech. Starší paní u pokladny pomaleji hledá peněženku nebo počítá drobné. Za ní stojí lidé, kteří dávají svou netrpělivost dostatečně najevo. Jako by těch několik vteřin navíc mělo zničit jejich den.
A co samoobslužné pokladny? Pro mladého člověka je jejich ovládání často samozřejmostí. Pro seniora, který s podobnou technologií nemá zkušenosti, to může být docela složitá disciplína. Místo pomoci se někdy dočká jen otráveného výrazu.
Ne každý starší člověk má chytrý telefon, internetové bankovnictví nebo chuť učit se ovládat další novou aplikaci. V dnešní době to ale někdy vypadá, jako by bez toho člověk přestával stačit světu.
Důchodci na internetu? Terč posměchu
Ještě smutnější mi připadá, jak se o seniorech někdy mluví na sociálních sítích.
Důchodci prý překážejí v dopravě, chodí nakupovat v době, kdy ostatní spěchají do práce, nerozumějí dnešnímu světu a zatěžují státní rozpočet. Občas se objeví i poznámky, že by měli přenechat místo mladým.
Samozřejmě takto nepřemýšlejí všichni mladí. Znám i řadu těch, kteří se ke starším lidem chovají slušně a ochotně jim pomáhají. Jenže negativní komentáře bývají často hlasitější.
Někdy přemýšlím, jestli si jejich autoři uvědomují, o kom vlastně mluví. O lidech, kteří celý život pracovali, vychovávali děti, starali se o rodiny a platili daně. O lidech, kteří mají za sebou vlastní příběhy, radosti i starosti.
Nemusíme s každým seniorem souhlasit. Ale proč by měl být člověk méně důležitý jen proto, že už není mladý?
I babička a dědeček někdy potřebují trpělivost
Podobné situace se neodehrávají jen v tramvajích a obchodech. Někdy je vidíme i ve vlastních rodinách.
Babička potřebuje pomoct s telefonem. Vnuk jí během několika vteřin vysvětlí, kam má kliknout. Když to nepochopí napoprvé, začne být nervózní, telefon jí vezme z ruky a všechno udělá sám.
Dědeček začne vyprávět příběh z mládí. Vnoučata po chvíli ztratí zájem a jejich pohledy sklouznou k displejům. Každý má zkrátka něco důležitějšího.
Nechci tím říct, že mladí nemají vlastní starosti. Mají školu, práci, rodiny i své problémy. Jen mě někdy napadá, jestli si vůbec uvědomujeme, jak snadno může starší člověk získat pocit, že už nikoho nezajímá.
Dnešní mladí budou jednou také staří
Dnešní dvacetiletý člověk si možná myslí, že stáří je něco hodně vzdáleného. Čtyřicátník má zase pocit, že do důchodu je ještě spousta času.
Jenže roky utíkají rychleji, než si myslíme.
Člověk, který dnes bez problémů vyběhne schody, jednou možná bude potřebovat zábradlí. Ten, kdo dnes ovládá každou novou aplikaci, třeba za třicet let nebude rozumět technologiím, které budou pro jeho vnoučata naprostou samozřejmostí.
A možná jednou také půjde pomalu po chodníku, déle bude hledat peněženku nebo bude potřebovat uvolnit místo v tramvaji.
Zajímalo by mě, jestli mu v tu chvíli bude příjemné, když někdo za jeho zády otráveně povzdechne.
Stáří totiž není něco, co se týká jen těch druhých. Je to jedna z možných podob naší vlastní budoucnosti.
A tak mi ta filmová hláška na konci celého přemýšlení zní trochu jinak než dřív.
„Vrať se do hrobu!“
Doufám, že až jednou zestárneme, nebudeme muset podobná slova slýchat od těch, kteří jsou dnes přesvědčeni, že se jich stáří nikdy týkat nebude.
Protože stáří není nemoc ani důvod ke studu. Je to přirozená součást života, kterou si jednou projde většina z nás.





