Halloween v Čeradicích: Když dospělí panikaří a děti se smějí

Je pátek 30. října, předvečer Halloweenu, a venku se začíná smrákat.

„Měla jsem jet s vnučkou Aničkou na strašidelnou stezku, jenže jí nakonec dorazila kamarádka a já zůstala na ocet. Sice jsem už dospělá, ale sama do tmy nejdu, bála bych se. Nejel bys se mnou?“ zavolala mi dnes odpoledne kamarádka Jarka.

Když dodala, že se akce koná v Čeradicích, měl jsem hned jasno: „Do Čeradic? Tam přece bydlí Lenka s Kubou, šéfem fotbalistů z Nového Sedla. Jedu!“

To, co nás v malé obci s pouhými třemi stovkami obyvatel kousek od Žatce čekalo, mi vyrazilo dech. Více než stovka dětí v kostýmech, temná zákoutí a naprosto fantastická výzdoba. Všude se strašidelně svítilo – od klasických vydlabaných dýní až po obří kousky, které musely dát místním obrovskou práci.

Celý rej odstartoval na fotbalovém hřišti, kde děti hned na úvod bavil klaun Pepišto. Pak už jsme vyrazili na trasu lemovanou pochodněmi.

Nestačil jsem se divit. Na jednotlivých stanovištích děti plnily úkoly, za které dostávaly drobné odměny, zatímco kolem se ve tmě míhaly masky upírů, čarodějnic a obřích pavouků.

Proč o tom ale píšu? Už dlouho jsem nezažil, aby se takhle dokázala semknout celá vesnice. Strašidelná stezka totiž nevedla jen po veřejných cestách, ale sousedé bez váhání otevřeli i své soukromé zahrady a pozemky. Všichni byli v kostýmech a do akce dali srdce.

Když na mě najednou ze tmy vyskočila lidská kostra a děsivě zaúpěla, upřímně jsem nadskočil. Moje leknutí vyvolalo obrovskou radost u dětí, které šly za mnou.

„Jé, pán se bojí! Vždyť je to jenom naše Jana v převleku,“ smály se. „My se nebojíme,“ zahlásila hrdě osmiletá Karlička. Ale na zdi visícího obrovského pavouka raději obešla.

Zatímco děti prokazovaly odvahu, já nasával úžasnou atmosféru lidské soudržnosti.

„Hele, v tomhle kostýmu straší naše starostka,“ šťouchl do mě kamarád Kuba. „Je neskutečná. Dokáže dát lidi dohromady, sama jde v první linii a takhle skvěle tu organizuje i dětský den nebo čarodějnice.“

Když jsme se pak s Jarkou vraceli autem domů a ve zpětném zrcátku sledovali záři závěrečné světelné show, došlo mi to. Často slyšíme, jak jsou lidé k sobě lhostejní a jak venkov skomírá. V Čeradicích ale dokázali pravý opak.

Když se najde správný lídr a lidé, kteří chtějí táhnout za jeden provaz, dokážou i z obyčejného podzimního večera udělat nezapomenutelný zážitek pro několik generací. Tady na venkově jsou lidské vztahy ještě pořád na prvním místě.

A dokud to takhle funguje, je svět ještě v pořádku.