Článek
Na jedné vernisáži jsem kdysi zahlédl scénu, která mi zůstala v hlavě. Muž v saku stál stranou, nenápadně, téměř profesionálně. Do ruky si bral jednu skleničku vína za druhou – a pak je s klidem přeléval do PET lahve ukryté v kapse pod sakem. Ne, nebyl to žádný podvodník ani zloděj. Byl to člen Holubí letky – skupiny, která už desítky let obchází pražské galerie, tiskové konference a recepce. Často ne kvůli umění ani obsahu, ale kvůli tomu, co se podává.
Název odkazuje na dnes už téměř zapomenutou postavu publicisty Miroslava Holuba z časopisu Zemědělec. Časopis zanikl, Holub zemřel, ale jeho „alimentární žurnalistika“ přežila. Dnes má podobu volného společenství lidí, kteří kulturní akce vnímají především jako zdroj občerstvení.
Za více než dvacet let, co se pohybuji kolem výstav a médií, jsem je viděl nesčetněkrát. A složení? Překvapivě pestré.
Ilustrační foto
Nejde jen o důchodce nebo bývalé novináře. Patří sem i manželky novinářů, lidé bez jakékoli mediální zkušenosti, samozvaní umělci – často spíš pseudoumělci – i lidé, u nichž je alkohol hlavní motivací k účasti. Občas mezi nimi narazíte i na bývalé rozhlasové nebo televizní redaktory, kteří si zvykli „dělat kolečko“.
Jeden z nich mi to popsal bez obalu:
„Nemám co dělat. Novinářský průkaz mám… tak chodím. Zabiju čas, napiju se, najím. Denně obejdu několik akcí.“
Jejich systém je překvapivě propracovaný. Přicházejí včas, sledují program – ale hlavně mapují raut. Ke stolům se vracejí opakovaně, někdy si „hlídají“ plné skleničky, jindy žádají pití i pro neexistující kolegy. Viděl jsem i muže, který sléval zbytky vína z několika sklenek do půllitru – jako jakýsi mobilní zásobník.
Na jedné tiskové konferenci si jiný člen letky ukládal koláčky do igelitky. Když jsem se na něj podíval, jen pokrčil rameny:
„To je pro pejska.“
Holubí letka ale není jen sbírkou bizarních historek. Je na ní něco zvláštního – kombinace drzosti, vytrvalosti a občas i překvapivé erudice.
Není výjimkou, že tentýž člověk ráno sedí na tiskovce o evropských fondech, odpoledne se ptá na technické detaily energetiky a večer diskutuje o malbě. Ne vždy povrchně. Ne vždy hloupě. Možná právě proto je těžké je jednoduše odepsat.
Jejich logistika je někdy až obdivuhodná. Znají harmonogramy, předávají si informace, dříve si dokonce organizovaně volali a posílali maily. Jednou se mi jeden z nich svěřil:
„Sháníme nového šéfa. Ten, co měl kontakty a zval nás, zemřel. Nemá nás kdo svolávat.“
A pak jsou tu drobné epizody, které by scenárista nevymyslel:
– muž, který si plní tašku dortíky, ale jiný mu ji mezitím odnese
– skupina, která si podává jednu pozvánku oknem, aby se jich dostalo dovnitř víc
– nekonečné „kolečko“ vernisáž–tiskovka–recepce během jediného dne
Za ty roky jsem si na jejich přítomnost zvykl. Patří k tomu stejně jako skleničky na stopce a úvodní projevy.
A někdy si říkám: kdo je vlastně důslednější? Návštěvník, který přijde na jednu akci kvůli umění, nebo ten, kdo systematicky obejde pět akcí denně – byť z úplně jiných důvodů?
Nedávno jsem na vernisáži potkal známého „holuba“, bývalého rozhlasového režiséra. Usmál se na mě:
„Je nás tady dvanáct. Ale dneska se nezdržíme. Máme ještě další akci.“
V tu chvíli mi došlo, že Holubí letka funguje dál.
Možná organizovaněji než kdy dřív.
A já jen tiše sleduji, jak se mezi vernisážemi a tiskovkami proplétají – a možná je právě tato kombinace drzosti a apetitu tím nejživějším uměním, které v pražských galeriích najdete.
