Článek
Pamatuji si to ještě z dřívějších dob. Potkávali jsme je v terénu s měřicí tyčí – nivelační latí nebo výtyčkou. Jeden stál, druhý pobíhal sem a tam podle pokynů. Občas to připomínalo zvláštní tanec na poli.
Dnes je všechno jinak.
Protože je můj syn geodet, jeho práce mě přirozeně zajímá. Když ke mně nedávno přijel na návštěvu, nedalo mi to a chtěl jsem vidět, co všechno vozí v autě.
„Ne, výtyčku jsme neodložili,“ směje se. „Ale změnilo se to, co je na jejím vrcholu.“
Klasická červeno-bílá tyč dnes slouží hlavně jako nosič moderních technologií. Ukazuje mi přístroj – geodetickou GPS, přesněji GNSS přijímač.
GNSS přijímač
„Měří s přesností na centimetry,“ vysvětluje. „Žádný vytahovací metr.“
Geodet dnes často pracuje sám. Chodí po pozemku s tyčí vybavenou GNSS přijímačem, data ukládá do tabletu nebo ovladače připevněného přímo na tyči a měření se okamžitě zapisuje.
Jenže ne všude si vystačí se satelity.
„V lese nebo mezi vysokými budovami signál zlobí. A když potřebujeme milimetrovou přesnost, nastupuje stará dobrá klasika.“
Z kufru vytahuje totální stanici – moderní verzi někdejšího teodolitu. Přístroj, který dokáže měřit úhly i vzdálenosti s extrémní přesností. V takové chvíli se geodet vrací k metodám, které by jeho předchůdci dobře poznali – jen s výrazně chytřejší technikou.
„Tak techniku máte, přístroje taky… a co veselé historky z praxe?“ vyzvídám na synovi a přidává se celá rodina.
Ani ho nemusíme dlouho pobízet.
„K doměření leckdy potřebuju vlastníka pozemku. A to se mu mnohdy nelíbí,“ směje se. „Musí se mnou do lesa i do křoví.“
A pak z auta vytahuje – podržte se – mačetu.
Ano, geodet s GPS a tabletem. A k tomu mačeta.
„Bez ní se někdy neobejdu. Když máš zaměřit bod, který je desítky let zarostlý, tak se k němu prostě musíš prosekat.“
V hustém terénu pomáhá i mačeta
Právě teď prý měří u polí s řepkou. Později už to bývá problém. „Když řepka vyroste, do pole se často skoro nedá vstoupit,“ popisuje. „A mačetu tam radši nepoužiju, abych neponičil úrodu.“
Vzpomene si i na jinou situaci.
„Měřil jsem pro jeden městský úřad a dvě úřednice chtěly vidět, kam až sahá jeden pozemek. Dost se divily, když jsem si ve třicetistupňovém vedru bral pevné boty a mikinu s kapucí.“
Pochopily to ale až v terénu.
Letní šaty a vysoké podpatky nemají v kopřivách, trní a rozbahněném podloží velkou šanci.
A historky pokračují.
Jednou měřil na pozemku, kde se volně pohybovalo stádo krav.
„Koukaly na mě, jako že co tam dělám. A já na ně. Jenže já jsem tam musel a ony nehodlaly uhnout. Tak jsem se snažil dělat, že tam patřím víc než ony.“
Podobné to prý bývá i s koňmi.
„Nejhorší je, když ti začne kůň očichávat přístroj za milion korun. To si říkáš, že bys radši měřil někde na parkovišti.“
Geodet v terénu
Ne vždy je ale situace jen úsměvná.
„Jednou na mě vyběhl majitel pozemku a hned křičel: ‚Opusťte okamžitě můj pozemek!‘ Nebyl daleko od toho, aby vzal do ruky něco důraznějšího než slova.“
Nakonec se ukázalo, že problém je jinde.
„Musel jsem mu vysvětlit, že to, co považuje za svůj pozemek, ve skutečnosti patří sousedovi.“
Naštěstí jsou prý takové situace spíš výjimkou. Většinou jsou lidé naopak milí. Nabídnou kávu, oběd, někdy donesou koláče nebo bábovku.
„A jednou na samotě mě lesák dokonce chtěl seznámit se svou svobodnou dcerou,“ směje se syn. „Takže geodet občas řeší i věci, které s mapami nemají nic společného.“
A když se ptám, proč se vlastně dnes všechno tak pečlivě měří, digitalizuje a zakresluje do map, odpověď je překvapivě jednoduchá.
Protože svět kolem nás se neustále mění – a my potřebujeme vědět, kde, co přesně je.
Pozemky, stavby, inženýrské sítě i silnice. Všechno má své hranice. Digitalizace map a katastru v Česku znamená, že tyto informace jsou přesnější, dostupnější, a hlavně rychleji použitelné – pro úřady, stavebníky i běžné vlastníky.
Díky tomu se méně hádáme o metry půdy, rychleji se staví a lépe plánuje.
A někde v pozadí toho všeho stojí geodet. Se satelity nad hlavou, moderní technikou v ruce… a občas i s mačetou v kufru auta.
Geodet v terénu
