Příběh kempu, kde se poctivost a úcta k hostům dědí z generace na generaci

Do autokempinku Konopáč u Heřmanova Městce jsem poprvé přijel někdy v 70. letech. Pracovně, jako redaktor motoristické rozhlasové redakce Pozor, zákruta! Už tehdy patřil mezi nejlépe hodnocené kempy v republice.

Později jsme se sem začali vracet také za odpočinkem s celou rodinou. A po každé návštěvě jsme odjížděli s pocitem, že jsme byli na místě, kde se host necítí jako zákazník, ale jako vítaný návštěvník.

Místo, které vyrostlo kolem vody

Srdcem areálu je přírodní koupaliště s malebným ostrůvkem a toboganem, jehož historie sahá až na počátek 20. století. Ve třicátých letech prošlo modernizací a po roce 1968 se areál postupně proměnil v dnešní autokempink.

Jeho největším lákadlem je koupání v přírodní vodě napájené prameny z okolních svahů a Zlatého potoka. Návštěvníci odtud mohou vyrážet na pěší i cyklistické výlety do Železných hor, k rybníkům i za řadou přírodních a historických zajímavostí.

Od začátku byl Konopáč rodinným kempem.

Jeho tváří i srdcem byl Bohumil Starý – manažer, hospodář, stratég, ekonom, ale především člověk, který se nikdy nebál práce.

Dodnes si vybavuji příhodu, kdy přestala odtékat sprcha. Rekreant požádal Bójka, jak mu všichni familiárně říkali, aby poslal údržbáře. Jen se usmál, vzal nářadí a pustil se do opravy sám.

Jindy bez jediného slova navlékl gumové rukavice a čistil ucpanou toaletu.

Přesně takový byl.

Kemp nikdy neřídil od stolu.

Ke Konopáči přistupoval jako ke svému dítěti. Vybudoval ho vlastníma rukama a postupně do jeho života zapojil celou rodinu. Pomáhala manželka Olga, oba synové, švagr se švagrovou i jejich děti.

Všichni měli před sebou stejný příklad – člověka, který byl náročný, ale spravedlivý a který věděl, že dobré jméno se buduje každodenní poctivou prací.

Rodinná tradice pokračuje

Jaký je Konopáč po padesáti letech?

Bójek už není mezi námi. Jeho žena Olga pracuje na recepci, kde má na starosti rezervace a ubytování.

Vedení kempu převzal dnes třiapadesátiletý syn David. Dříve se staral především o vozový park, dnes k tomu přibylo účetnictví a řízení celého kempu.

„Ten největší boom skončil covidem. Teď rekreanti přijíždějí nejvíc na víkendy. Karavany, stany, chatky. Prostě se projevuje, že lidé mají méně peněz. Občas přijedou Francouzi – motorkáři, Dánové, Holanďané,“ říká David Starý.

Situaci vidí realisticky, ale zároveň s hrdostí dodává:

„Teď jsme měli velkou investici – máme nové sociální zařízení, je na úrovni. Jinak jsme retro, nepopírám. Ale všechno je o penězích.“

Hodnoty, které se nepředávají v účetnictví

Na rodinném podniku je něco, co se nedá koupit ani vybudovat přes noc. Vztah k práci, úcta k hostům a vědomí, že dobré jméno vzniká dlouhá desetiletí, ale ztratit se může během jediného dne.

Na Konopáči je to cítit.

David nepřevzal po otci jen vedení kempu. Převzal také odpovědnost za jeho odkaz. A podle toho, co jsme během našeho pobytu viděli, ji nese se stejnou poctivostí a pokorou.

Do provozu se stále zapojují i další členové široké rodiny. Devatenáctiletého syna Davida jsme zastihli jako brigádníka při svážení odpadků v areálu. Stejně tak šestnáctiletou dceru Andreu, která brigádničí na recepci, nebo bratrovu dceru Lucku, která pomáhá s úklidem.

Během našeho pobytu jsme nenašli nic, co by nefungovalo tak, jak má. Všude bylo čisto a areál působil udržovaně. Nechybí restaurace Arabela, občerstvení U toboganu, letní kino, sportovní hřiště, dětské atrakce ani další zázemí pro rodiny s dětmi.

Odkaz v dobrých rukou

Konopáč jsme si po padesáti letech nejen znovu prošli, ale doslova prožili. Bydleli jsme v chatce i ve stanu, vyzkoušeli restauraci i služby celého areálu.

A odjížděli jsme s pocitem, že vstřícnost se tady nestala prázdnou reklamou, ale každodenní samozřejmostí.

Konopáč dnes vedou další generace rodiny Starých, ale stále z něj vyzařují stejné lidské hodnoty.

Právě proto se sem rekreanti nevracejí jen kvůli koupání nebo krásné přírodě. Vracejí se kvůli atmosféře.

Tu totiž nevytvářejí budovy ani atrakce.

Tu vytvářejí lidé.

Když za námi při odjezdu zapadla závora u recepce, otevřel jsem okénko auta a podíval se směrem ke kempu, který znám už půl století.

V duchu jsem si řekl:

„Bójku, kamaráde, můžeš být klidný. To, co jsi před lety vybudoval vlastníma rukama, zůstalo v dobrých rukou.“