Článek
Minulý týden jsem čekal v supermarketu za starší paní, která dlouho vybírala jogurty. Za ní stáli další lidé. Nikdo nic neříkal, nikdo se nerozčiloval. Stačilo, aby po chvíli vozík posunula ke kraji, a všichni mohli projet. Právě tehdy mě napadlo, jak málo někdy stačí.
Podobnou situaci zažil v supermarketu téměř každý. Někdo zastaví s vozíkem uprostřed úzké uličky, dlouho vybírá zboží a za ním se začne tvořit fronta. Často si toho všimneme právě u seniorů. Ne proto, že by byli méně ohleduplní, ale protože jim nákup může trvat déle nebo se o vozík opírají při chůzi. A právě tady je důležité rozlišovat dvě věci: pomalejší pohyb není problém. Neohleduplnost ano.
Problém nastává až ve chvíli, kdy přestaneme vnímat lidi kolem sebe.
Obchod není závod. Ale ani obývací pokoj
Někdy se u regálu potkají dva známí.
Po delší době se vidí, chtějí si říct, co je nového, a krátký pozdrav se postupně změní v delší rozhovor. To je přirozené. Lidé jsou společenské bytosti a setkání s někým známým je příjemná věc.
Jenže pokud se takový rozhovor odehrává přesně uprostřed úzkého průchodu, ostatní zákazníci se najednou ocitnou v nepříjemné situaci.
Musí čekat.
Musí někoho prosit, aby je pustil dál.
Nebo složitě objíždět místo, kterým by normálně prošli během několika vteřin.
Možná to není velká věc. Ale právě z takových drobností se skládá naše každodenní zkušenost s ostatními lidmi.
Mladší lidé někdy vidí jen překážku
Je snadné se v takové chvíli rozzlobit.
Někdo si pomyslí: „Proč se zase někdo motá uprostřed cesty?“ Nebo: „Proč si ti lidé nedají pozor?“
Jenže často nevidíme celý příběh.
Nevidíme člověka, který už nemůže chodit tak rychle jako dříve. Nevidíme někoho, kdo nakupuje sám, protože už nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Nevidíme nejistotu člověka, který se v prostředí plném regálů, lidí a hluku snaží všechno zvládnout.
Možná bychom někdy měli být o trochu trpělivější.
Zároveň ale platí, že věk nemůže být automatickou omluvou pro všechno.
Stejně jako mladší lidé by měli respektovat pomalejší tempo seniorů, i starší zákazníci mohou myslet na to, že prostor v obchodě sdílejí s ostatními.
Ohleduplnost musí fungovat oběma směry.
Nejde o věk. Jde o vnímání ostatních
Je zajímavé, jak rychle si lidé všimnou chování druhých, ale méně často přemýšlejí o vlastním.
Mladý člověk může stát uprostřed uličky a dívat se do telefonu. Rodič s kočárkem může na chvíli zablokovat průchod. Dva kolegové se mohou zastavit uprostřed chodníku.
Nikdo z nás není dokonalý.
Rozdíl je v tom, jestli si dokážeme uvědomit, že kolem nás jsou další lidé.
Malé gesto může změnit atmosféru
Někdy stačí opravdu málo.
Posunout vozík ke kraji.
Ustoupit, když vidíme, že někdo čeká.
Dokončit rozhovor o pár metrů dál.
Není to otázka věku, generace ani společenského postavení.
Je to otázka obyčejné ohleduplnosti.
Někdy stačí posunout vozík o půl metru nebo ustoupit stranou. Jsou to drobnosti, které nestojí téměř žádnou námahu, ale mohou zpříjemnit nákup všem kolem.
Všichni jsme totiž někdy pomalí. Všichni někdy překážíme. Důležité je jen nezapomenout, že vedle nás žijí další lidé.
