Článek
„Co to je za písničku?“ zeptal jsem se Jirky.
Něco si pobrukoval u piva v naší oblíbené hospůdce U Matějíčků.
Opět jsme se po nějaké době sešli. Já, Jirka, Lexa, Michal a Karel. Parta, která se za ta léta už stala tak trochu rodinou.
Byla to nějaká známá melodie. Chvíli jsme hádali, až jsem si vzpomněl na víkend.
Byl jsem v Žatci na oslavách chmele, na Dočesné. A vystupoval tam slovenský zpěvák Richard Müller.
A najednou mi v hlavě naskočilo:
Po schodoch.
„To je ona,“ řekl jsem. „Po schodoch.“
A od písničky už byl jen krůček k povídání o schodech.
O tom, jak člověk jde jedno patro za druhým. Jak potkává lidi. Jak některé zná, některé jen zdraví a o jiných vlastně vůbec nic neví.
„To je úžasný děj,“ řekl jsem.
Protože schody nejsou jen schody.
Koho tam potkáme?
A právě v tu chvíli přidal Lexa svůj příběh.
Výtah v jeho paneláku byl porouchaný skoro měsíc.
Lidé se nejprve rozčilovali. Nadávali na správce, na servis, na všechno.
Pak začali chodit po schodech.
A najednou se začali potkávat.
Nejdřív jen krátké „Dobrý den“.
Pak pár slov navíc.
Zjistili, že některé tváře, které roky míjeli, vlastně vůbec neznají. Že vedle nich bydlí lidé, se kterými se nikdy pořádně nebavili.
Z obyčejného pozdravu se občas stal krátký rozhovor.
A z lidí, které předtím spojovala jen stejná adresa, se najednou stali sousedé.
Když výtah konečně opravili, lidé do něj nastoupili.
A zase přestali mluvit.
„Možná by občas nebylo špatné nechat výtah porouchaný trochu déle,“ zakončil Lexa.
Seděli jsme dál u piva a mně v hlavě pořád znělo Po schodoch.
Když jedeme výtahem, jsme nahoře za pár vteřin. Pohodlně. Rychle. Bez zastavení.
Možná máme v životě až příliš mnoho výtahů.
Všechno rychleji.
Výš.
Dál.
A možná právě proto někdy nevidíme lidi kolem sebe.
Schody nás zpomalí.
Možná to nejdůležitější není v cílovém patře.
Možná je to právě mezi patry.
Někdy potřebujeme, aby se něco pokazilo, abychom si všimli něčeho, co jsme kvůli pohodlí přestali vnímat.
K zamyšlení mi stačil jeden večer U Matějíčků, pět kamarádů a jeden porouchaný výtah…
