Dva věrtele chmele za den. „Kazíš nám průměr, budeš nástěnkář!“

Kdo v těchto dnech projíždí žateckou krajinou, naší největší chmelařskou oblastí, vidí už jen prázdné chmelnice nebo konstrukce, na kterých se dočesávají poslední zbytky chmelových štoků. Občas projede traktor s valníkem a posledními štoky.

Sklizeň chmele končí.

A mně se při ní pokaždé vybaví moje vlastní zkušenost s ručním česáním.

Přesněji řečeno – moje poněkud ostudná zkušenost.

Na chmel se jezdilo z celého Československa

O víkendu jsem byl v chmelařské expozici Národního zemědělského muzea v Praze. Tentokrát ne jako návštěvník, ale jako průvodce.

A návštěvníci mi osvěžili vzpomínky.

Ti starší, kteří ještě zažili ruční česání chmele v padesátých letech, věděli své. Na brigády na Žatecko se tehdy jezdilo z celého Československa. Byly to desetitisíce lidí.

Někteří pamětníci si dodnes vybavují cestu vlakem, ubytování ve stodolách, práci od rána do večera i jídlo z várnic.

Jejich děti, a hlavně vnuci a vnučky už někdy jen nevěřícně poslouchali.

Opravdu se chmel česal ručně?

Ano.

Chmelová réva se strhla z drátu. Česáč si ji položil na kolena a rukou otrhával chmelové hlávky. Důležité bylo neotrhávat listy.

V koši zvaném věrtelák to však přibývalo pomalu.

Návštěvníci se divili, že ti nejzručnější česáči dokázali za den naplnit i více než dvacet věrtelů.

Já jsem ale mezi takové borce rozhodně nepatřil.

Na svoje studentské česání chmele vzpomínám dodnes.

Maximálně dva věrtele za den.

Nevydělal jsem si ani na denní stravu.

„Kazíš nám průměr!“

Jídlo se tehdy dováželo ve várnicích na valníku a jedlo se z ešusů.

Ale já měl jiné starosti.

Moje pracovní tempo se totiž jaksi neslučovalo s představami vedoucích.

„Kazíš nám průměr. Budeš nástěnkář!“ rozhodl učitel Karel Heidenreich.

Musím přiznat, že jsem jeho rozhodnutí uvítal.

Nástěnkář jsem byl podstatně lepší než česáč.

A tak zatímco jiní spolužáci dál zápasili s chmelovými révami, já jsem mohl řešit nástěnku.

Dodnes se při té vzpomínce usmívám.

Když šafář hlídal míru

O tom, jak ruční sklizeň chmele vypadala kdysi, dnes vyprávějí především vzpomínky pamětníků a dobové dokumenty.

V žatecké expozici Národního zemědělského muzea je velké dioráma – výjimečný trojrozměrný historický model zachycující ruční česání chmele ve 20. letech 20. století. Zachycuje typickou chmelařskou obec i samotné česáče.

Atmosféru tehdejší sklizně doplňují vzpomínky slavného pražského německy píšícího novináře Egona Ervína Kische, „zuřivého reportéra“, v jeho reportáži Na chmel na Žatecko z roku 1910.

Člověk se z nich dozvídá nejen o práci, ale i o životě brigádníků.

Cesta vlakem.

Jak spali ve stodole na slámě.

Jak šafář hlídal „míru“.

Jak se věrtele sypaly do žoků.

A také jak přísně se posuzovalo, co česáč odevzdal.

Načesaný chmel s lístečky se vracel zpátky.

I tehdy totiž platilo, že šafář není od toho, aby česáči všechno odpustil.

Chmelové šišky, nebo hlávky?

Jeden z návštěvníků se mě také zeptal, jak se vlastně správně říká těm chmelovým „šiškám“.

Pro chmelaře je správný název chmelová hlávka.

A nebyl první, komu správné pojmenování dělalo problém.

Se slovem „bobulky“ si kdysi vystačil i Zdeněk Svěrák, který v letech 1960 až 1962 učil na žateckém gymnáziu. Když mluvil o chmelu, označil jeho hlávky právě jako „bobulky“. Žatečtí studenti ale věděli o chmelu víc a opravili ho. Svěrákovi pak zůstala přezdívka Přítel Bobulka.

Takže pokud někdy v Žatci řeknete „chmelová šiška“, možná vás někdo opraví.

A bude mít pravdu.

Pak přišly stroje

Ruční česání samozřejmě nemohlo zůstat navždy.

S postupující mechanizací začaly obrovské množství ručních česáčů nahrazovat stroje.

Ta úplně první byla do Československa dovezena z Anglie v roce 1954. Šlo o česačku BRUFF typ D 11, která je dodnes zachována ve Chmelařském muzeu v Žatci.

V roce 1959 pak vznikla první československá česací linka ČCH-1, vyvinutá v Agrostroji Prostějov.

Od šedesátých let se strojní česání postupně rozšiřovalo a ruční práce začala ustupovat.

Dnes už je ruční česání především součástí historie.

Ale historie, jak jsem zjistil o víkendu v muzeu, rozhodně nikoho nudit nemusí.

Proč je pivo žluté, když je chmel zelený?

Z návštěvníků chmelařské expozice jsem měl radost.

Senioři vzpomínali.

Někteří přidávali vlastní zkušenosti.

Mladší poslouchali.

A vnuci a vnučky se ptali.

Nejen na to, jak se kdysi chmel česal, ale také na pivo.

Pivaře samozřejmě zajímalo, kolik chmele vlastně sládci do piva přidávají kvůli hořkosti, vůni a chuti.

A pak přišla otázka asi devítileté dívky.

„Proč je pivo žluté, když je chmel, který se do piva přidává, zelený?“

Na tu jsem byl připravený.

„Protože barvu piva neurčuje chmel, ale především slad. U světlého ležáku se používá světlý slad, a proto má pivo zlatavou až světle žlutou barvu.“

Dívka byla spokojena.

A já také.

Protože jsem si znovu uvědomil, že návštěva expozice Žatec a krajina žateckého chmele v Národním zemědělském muzeu není vůbec jen nostalgickým návratem do minulosti.

Za vzpomínkami do Žatce

A kdo by si chtěl podobné vzpomínky osvěžit opravdu na místě, má k tomu právě teď příležitost.

V sobotu 19. září 2026 se v Žatci uskuteční Žatecké oslavy kultury a krajiny. Město si připomene třetí výročí zápisu Žatce a krajiny žateckého chmele na Seznam světového dědictví UNESCO. Oslavy jsou zároveň spojeny s Evropskými dny dědictví.

Od 10 do 17 hodin se otevřou vybrané objekty a připraven je program komentovaných prohlídek, přednášek, koncertů a dalších aktivit.

A bude tu ještě jedno zajímavé připomenutí minulosti.

Do Žatce dorazí historický motorový vlak. Nostalgická jízda povede z Prahy Čakovic přes Kladno a Lužnou u Rakovníka až do Žatce. Organizátoři připomínají dobu, kdy do Žatce mířily vlaky plné brigádníků na chmel.

Kdysi přijížděli lidé vlakem do Žatce, aby celé dny ručně česali chmel.

Dnes mohou lidé přijet historickým vlakem, aby si tu dobu připomněli.

Možná někdo ukáže vnukovi staré chmelařské sklady a řekne mu:

„Tady jsem kdysi brigádničil.“

A možná se nějaké dítě znovu zeptá:

„A opravdu se ten chmel česal ručně?“

Pak bude stačit vzít ho do některé z chmelařských expozic.

Nebo do Chmelařského muzea v Žatci.

A třeba mu tam někdo vysvětlí nejen, proč je chmel zelený a pivo žluté, ale také jak těžká a důležitá práce se za tou malou zelenou hlávkou kdysi skrývala.

Protože Žatec není jen město, kde se pěstuje a zpracovává chmel.

Žatec je místo, kde se příběh chmele dá stále ještě potkat.

A když budete mít štěstí, možná tam potkáte i nějakého bývalého česáče.

Já bych se mu raději nepřiznával, že jsem kdysi zvládl jen dva věrtele.

Ještě by mě mohl poslat dělat nástěnku.