Konopáč: Návrat tří generací po třiceti letech

Léto má své neomylné kulisy. Rozpálený gril, praskající oheň, vůni posekané trávy. A rodinná setkání.

Na zahradě nás tentokrát sedělo sedmnáct. Moje rodina, bratr s manželkou, obě neteře se svými rodinami. Když jsem se rozhlédl, napadlo mě, že jsme vlastně takový malý zájezd.

„Jsme slušný oddíl,“ zasmála se jedna z neteří.

A druhá bez váhání navázala: „Tak kam letos vyrazíme všichni společně?“

V té chvíli ještě nikdo netušil, že jediná věta otevře dveře příběhům starým tři dekády.

„Co kdybychom si zopakovali Konopáč?“

Na okamžik bylo ticho. Pak se ze všech stran ozvalo nadšené schvalování. A bylo rozhodnuto.

Najednou jsme nebyli na zahradě. Myšlenkami jsme se ocitli znovu v autokempu Konopáč u Heřmanova Městce, kam jsme v minulosti jezdili pravidelně. Před očima se nám vybavilo přírodní koupaliště, rybníky, okolní lesy i cesty mezi chatkami.

„Ségra, pamatuješ, jak se tam málem utopila tříletá Zlatuška? Jak jsme ji vytáhly z vody a pak se domluvily, že to rodičům nikdy neřekneme?“

Zahrada vybuchla smíchy.

„Jé, hele, já našla starou fotku!“

A co teprve naše každodenní výpravy do Chrudimi do Muzea loutek. Po několika dnech jsme už cestu znali téměř nazpaměť.

„A co Péťa? Bylo mu asi pět let. Hrál si s kamínky a najednou jeden hodil po kolemjdoucí paní. Teprve potom jsme zjistili, že to byla Helena Vondráčková. Ani se nezlobila. Jen se usmála a řekla, že je to roztomilý chlapeček.“

To už se smála celá rodina. Jenže největší dobrodružství nás jiný rok čekalo úplně jinde.

Estráda v amfiteátru

Při jedné procházce kolem rybníků jsme objevili přírodní amfiteátr. Občas se tam promítalo letní kino, jinak zůstával prázdný. Napadlo mě: Co kdybychom připravili odpoledne pro děti?

Zašel jsem za vedoucím kempu Bohumilem Starým, kterého jsme všichni kamarádsky oslovovali Bójek.

„Co kdybychom udělali program pro děti?“ nadhodil jsem.

Neváhal ani minutu. A tak vznikla estráda, která vůbec nebyla v plánu.

Doma bychom tomu dnes říkali projektový tým. Tenkrát to byla prostě rodina. Někdo připravoval soutěže, jiný sháněl ceny, další vymýšlel básničky, písničky nebo hry. Na pódiu se střídali dospělí i děti. Přidávali se ostatní rekreanti, zpívalo se, soutěžilo a smálo.

Amfiteátr se postupně zaplnil. Děti seděly úplně vpředu, za nimi rodiče a v zadních řadách další zvědavci. Potlesk zněl častěji, než jsme čekali.

Největší radost měl samozřejmě tehdy malý Péťa. Dostal důležitý úkol: rozdávat ceny vítězům soutěží. Jenže pětiletý kluk pochopil zadání po svém. Nerozdával ceny vítězům. Rozdával je úplně všem.

Když jsme si toho všimli, byly všechny připravené knihy pryč. Celý amfiteátr propukl v upřímný smích. Vedoucí kempu Bójek jen mávl rukou, doplnil ceny z vlastních zásob a děkoval nám za odpoledne, které nikdo neplánoval, ale na které se dlouho vzpomínalo.

Když minulost ožila

Když jsme si to všechno na zahradě připomínali, uvědomil jsem si jednu zvláštní věc. Člověk si často myslí, že si pamatuje místa. Ve skutečnosti si ale pamatuje lidi, se kterými na těch místech byl.

Za dobu, po kterou jsme tam jezdili, jsme navázali řadu přátelství. S celou širokou rodinou Starých a Látů. Bylo by také fajn je znovu vidět.

A právě proto padlo definitivní rozhodnutí. O prázdninách se na Konopáč vrátíme. Po třiceti letech.

Na recepci naši výpravu přivítala paní Olga Stará.

„Manžel Bójek už bohužel není mezi námi, ale prosil nás, abychom se o chod kempu postarali dál,“ řekla nám s dojetím.

Duch zakladatele kempu tu zůstal. Vedení převzal syn David a do provozu se stále zapojují další členové široké rodiny.

Procházíme areálem a minulost ožívá na každém kroku.

„Jé, pamatujete? Tady v tom stánku se tenkrát točila výborná zmrzlina. A koukám, že se točí i dneska!“

„Tady ta cestička je opravená.“

„Támhle v té chatce jsme byli ubytovaní s rodiči.“

„Mají tady super zrekonstruované toalety a sprchy!“

Neteř Pavla se zasněně podívala k lesu.

„Tou úzkou pěšinkou chodila s Pepíkem Látů na rande Dita.“

„Tady bývaly schody,“ ukazuji na jedno z míst.

„Tati, ty si to pamatuješ úplně špatně,“ usměrňuje mě dcera.

Ale jedno vím jistě.

„Téhle restauraci jsem tenkrát pomáhal vymýšlet jméno,“ vzpomněl jsem si hrdě. „Dali jsme jí název podle televizního seriálu Arabela. Je v provozu dodnes! Tenkrát tu vařila maminka pana Starého.“

Teď si své vzpomínky tvoří vnoučata

„Dědo, můžu na tobogán?“ ozvala se nejmladší vnučka Zuzanka.

„Jasně, a šup do rybníka! Ale pozor, aby ses netopila jako tenkrát tvoje maminka!“ smějí se sestřenice.

„Jestli vy si moc nevymýšlíte. Já si to vůbec nepamatuju,“ brání se Zlata.

„Jé, tady postavíme stan,“ rozhoduje zeť a vnučka Eliška už se zručně chápe stanových kolíků.

„Musíme se podívat nahoru k rybníkům!“

„A taky do letního kina. Snad se tam ještě promítá.“

Promítalo. Tentokrát dávali premiérový film Spider-Man.

„Je to dobrý, ale na naši tehdejší estrádu to nemá!“ smějí se pamětníci.

Nakonec míříme do jídelny. Dýchne na nás příjemná retro atmosféra.

„Támhle v čele obědval Dominik Hašek,“ vzpomněl si Petr. „Jezdil sem za dědou na chatu. Slavný brankář mi tehdy podepsal fotku.“

Procházíme minulostí i současností. Tam, kde jsme před třiceti lety běhali se svými dětmi, dnes naše dospělé dcery vyprávějí příběhy vlastním potomkům.

Já, děda se slzou v oku, sleduji dcery, syna, vnučky, neteře a jejich děti. Všichni doslova hltají naše vyprávění.

„Celý areál je sice trochu retro, ale s vašimi příběhy je to tu úžasné,“ ohodnotil výlet syn Petr.

„Vyřádili jsme se v rybníku. To skákání z prkna nemělo chybu. Ráda jsem si poslechla rodinné zážitky,“ shrnula vnučka Eliška a dodala to nejdůležitější: „Hlavní je, že jsme byli jako celá rodina spolu.“

„Dědo, je to tady suprový, jela bych sem o prázdninách i příští rok!“ zatáhla mě za ruku Zuzanka. A ostatní děti se hned přidaly.

Ta věta pro mě znamenala víc, než jsme od návratu na Konopáč čekali. Najednou bylo jasné, že místo, kde jsme před třiceti lety vytvářeli vzpomínky našim dětem, si teď nachází cestu i k vnoučatům.

Protože některá místa nejsou jen body na mapě. Jsou to příběhy, které žijí dál skrze generace.