Nejsem Leoš Mareš. Ale i já jsem plnil arény. S dechovkou!

Když se dnes mluví o velkých hudebních show v pražských arénách, většina lidí si představí popové hvězdy, rappery, světelné efekty, lasery, obří obrazovky a tisíce fanoušků. Skoro to vypadá, jako by arénový showbyznys v Česku objevila až současná generace.

Jenže já se při tom pohledu musím potutelně usmívat.

Nejsem Leoš Mareš. Nenosím kožichy a nemám miliony sledujících na sociálních sítích. Ale i já jsem přivedl tisíce lidí do největších českých sportovních hal. A víte s čím? S poctivou dechovkou a lidovou muzikou.

Ano, s žánrem, který mnozí už v devadesátých letech odepisovali jako přežitek a zábavu pro pamětníky.

Nechtěl jsem koncert někde v sokolovně nebo v letním kině. Chtěl jsem nejmodernější halu, kvalitní zvuk, profesionální osvětlení, velké pódium a program, který diváky udrží v napětí od začátku do konce.

Ne každý nápadu věřil. V České televizi se se mnou nikdo nechtěl bavit. Dokonce i majitel dechovkové televize Šlágr mi osobně řekl, že nemám šanci a že to neumím.

Společně s rozhlasovým dramaturgem Vladimírem Brandem jsme ale věřili něčemu jinému. Posluchači nezmizeli. Jen neměli dost příležitostí setkávat se ve velkém počtu.

Obří akcí jsem chtěl ukázat, že dechovka si zaslouží stejné profesionální zázemí jako jiné hudební žánry. Že i tradiční muzika může nabídnout velkou show a oslovit tisíce lidí.

Mimochodem - v rámci široké propagace akce nám pomohl i zmíněný Leoš Mareš, kdy v ranním vysílání Evropy 2 osobně přinesl do studia trumpetu a zahrál na ni.

V říjnu 2006 jsme tedy v pražské Sazka Areně uspořádali hudební přehlídku Dechovka byla, je a bude. O pět let později jsme na ni navázali akcí Zlaté trumpety aneb Dechovková hitparáda, tentokrát v Tesla Areně.

Byly to dva velké projekty, za kterými stály stovky muzikantů, spousta práce a lidé, kteří věřili, že dechovka má i v dnešní době co nabídnout.

A ukázalo se, že jsme měli pravdu.

Sazka Arena plná dechovky

V sobotu 7. října 2006 se pražská Sazka Arena proměnila v obrovské jeviště české a moravské dechovky.

Na jednom místě se představilo 16 dechových kapel s 308 hudebníky.

Dostat na jedno pódium Moravanku Jana Slabáka, Mistříňanku, Žadovjanku, Túfaranku, Žatečanku, Babouky a k tomu Ústřední hudbu Armády ČR znamenalo uřídit stovky muzikantů.

Na různých místech v aréně hrálo dalších 150 muzikantů. Zhruba 650 účinkujících pak vystupovalo od rána na různých místech Prahy a odpoledne se připojilo k hlavnímu programu v aréně.

Vystoupilo také více než 300 mažoretek. Jejich choreografii připravila Blanka Suchomelová.

Celkem se do programu zapojilo přes 1 400 účinkujících. V hledišti se sešlo téměř 10 000 návštěvníků.

Koncert začal v jedenáct hodin dopoledne a skončil až v půl osmé večer. Osm a půl hodiny hudby, písniček a vystoupení.

Za takovými čísly se skrývaly týdny a měsíce příprav, domlouvání a koordinace. Nešlo jen o to dostat muzikanty na pódium. Bylo potřeba zajistit, aby celý program fungoval jako jeden velký celek.

Dvě kapely na pódiu. Žádné hluché místo.

Jednou z důležitých věcí byla organizace samotného programu.

Pódium bylo dostatečně široké, aby na něm mohly být současně připravené dvě kompletně nazvučené kapely. Když jedna dohrála, druhá mohla okamžitě začít.

Žádné zdlouhavé přestavování scény, žádné dlouhé čekání na další vystoupení. Program plynule pokračoval a diváci nepřicházeli o čas, který měl patřit hudbě.

Za technikou, světly, kamerami a ozvučením stáli profesionálové. Bez jejich práce by se podobná akce neobešla.

Jenže vedle profesionálního technického zajištění existovala ještě jedna důležitá skupina lidí, na kterou se někdy zapomíná.

Ti, kteří pomáhali proto, že chtěli.

Šedesát lidí, kteří do toho šli se mnou

Na přípravách i samotném průběhu akce se v zákulisí a přímo na ploše podílelo přes šedesát lidí. Kromě týmu mé pořádající Agentury Gejzír mezi nimi byli členové rodiny, rodiny kamarádů a známých i další dobrovolníci, především příznivci dechové hudby.

Všichni věnovali projektu svůj čas, energii a schopnosti, a to bez nároku na honorář. Ne každý tehdy věřil, že se něco takového podaří. Oni do toho ale šli se mnou.

Dodnes si jejich pomoci nesmírně vážím. Když si vybavím zaplněnou Sazka Arenu, nevidím jen stovky muzikantů na pódiu a tisíce diváků v hledišti. Vzpomínám také na lidi v zákulisí a na ploše, kteří se starali o to, aby všechno fungovalo, jak má.

Moment, kdy se mi zatajil dech

Na jednu chvíli z této akce nikdy nezapomenu.

Celodenní hudební maraton v Sazka Areně moderovali známí moderátoři – Dušica Zimová, Alena Rapáčová a Zbyněk Merunka. Já byl v plném zápřahu, v hlavě režijní povely, kamery a časový scénář.

A právě tehdy se stalo něco, o čem jsem neměl sebemenší tušení.

Moderátoři se rozhodli mi za celý projekt veřejně poděkovat. Režii tajně požádali, aby všechny sledovací reflektory namířila dolů na plochu, přímo na mě.

Z reproduktorů se ozval hlas Dušici Zimové, která mě před celou arénou představila jako hlavního duchovního otce akce. Do tmy a záře světel zazněla věta, na kterou nikdy nezapomenu:

„Za tuto dnešní nádheru poděkujte Petrovi.“

V tu vteřinu hala vybuchla.

Diváci mě odměnili obrovským potleskem. Byl jsem uprostřed plochy jako opařený, se sluchátky na uších. Reflektory mě pálily do očí a já měl slzy na krajíčku. Vůbec jsem nevěděl, kam se dívat, co dělat a jak se tvářit.

Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ten potlesk nepatří jen mně. Patří všem, kteří dechovku milovali a konečně viděli, že jejich muzika dokáže zaplnit největší halu v zemi.

Ještě dnes mám husí kůži, když si vzpomenu na závěr koncertu. Na pódiu i v ochozech se tehdy spojili přítomní muzikanti a vytvořili veleorchestr čítající několik stovek hráčů.

S chutí si společně zahráli několik nesmrtelných skladeb, mezi nimi i ty patrně nejslavnější – Zůstaň tu s námi, Česká muzika a Škoda lásky. Šéfdirigentem byl Josef Vejvoda mladší, syn autora posledně jmenované skladby, kterou dobře znali i američtí vojáci za druhé světové války.

Nebylo divu, že sborově zpívala celá aréna.

Rekord zapsaný v České knize rekordů

Přehlídka Dechovka byla, je a bude se zapsala také do České knihy rekordů.

Pro mě nebylo důležité jen samotné číslo nebo zápis do knihy. Rekord byl především potvrzením toho, že jsme dokázali připravit mimořádnou akci, na které se podílelo obrovské množství lidí.

Když člověk něco takového organizuje, většinou nemá čas se během samotné akce zastavit a naplno si uvědomit, co se právě děje. Řeší další vystoupení, časový harmonogram, technické záležitosti a desítky drobností, které musí fungovat.

Teprve s odstupem si začne uvědomovat rozsah celé věci. A také to, že podobné chvíle se už nemusejí opakovat.

O pět let později: Zlaté trumpety

Druhý velký příběh se začal psát 15. října 2011 v pražské Tesla Areně. Hlavním důvodem bylo dvacáté výročí rozhlasového pořadu Dechovková hitparáda, vysílaného Českým rozhlasem. Právě na něj navázala akce Zlaté trumpety aneb Dechovková hitparáda.

Znovu se ukázalo, že dechovka dokáže zaplnit velký prostor a nabídnout publiku mnohem víc než jen známé melodie.

Do arény přišlo přibližně 6 800 návštěvníků.

Na pódiu se vystřídaly známé kapely a interpreti, mezi nimi Moravanka, Mistříňanka, Vejvodova kapela a Ústřední hudba Armády České republiky. Nechyběli ani Josef Zíma a Zorka Kohoutová.

Byla to pestrá přehlídka české a moravské dechovky, jejích tradic, osobností a písniček, které si lidé zpívají už po generace.

A pak přišel okamžik, který se nedá jen tak zapomenout.

Josef Zíma přijel kočárem

Pro svého skvělého kamaráda Josefa Zímu jsem připravil překvapení.

Nechtěl jsem, aby král české dechovky přišel na pódium jen tak. Chtěl jsem, aby jeho nástup byl skutečnou show.

Za zvuků písničky Čtyři páry bílejch koní jsem ho nechal velkolepě přivézt v kočáře taženém koňmi přímo před jásající tribuny.

Byl to obraz, který k Josefu Zímovi dokonale patřil. Žádný obyčejný příchod na scénu, ale okamžik, který spojil hudbu, tradici a divadelní nápad v jeden nezapomenutelný zážitek.

4 340 tanečníků pod jednou střechou

Zlaté trumpety přinesly také další rekordní okamžik.

Na píseň Pod jednou střechou se zapojilo 4 340 tanečníků.

Představte si ten pohled: tisíce lidí, kteří se ve stejnou chvíli pohybují v rytmu jedné písničky. Každý je součástí společného dění a celý prostor ožívá hudbou.

Takový obraz se nedá snadno popsat slovy. Je potřeba ho zažít.

I tato akce se zapsala do České knihy rekordů.

Když si vedle sebe postavím obě akce, vidím dva odlišné projekty, ale stejnou myšlenku: ukázat, že dechovka nepatří jen na malé pódium na návsi nebo do kulturního domu.

Má své publikum, své osobnosti i svou historii. A když dostane prostor, dokáže nabídnout velký zážitek.

Co mi tyto akce daly

Organizovat tak velké projekty znamená spoustu práce, zodpovědnosti a starostí. Ne všechno jde podle plánu, a ne každé rozhodnutí je jednoduché. Člověk musí myslet na desítky věcí současně a často řešit problémy, o kterých divák v hledišti vůbec neví.

Přesto bych na tyto dvě akce nikdy nezapomněl. A kdybych měl možnost vrátit se v čase, právě tyhle chvíle by patřily k těm, které bych si chtěl znovu prožít.

Především kvůli lidem. Kvůli muzikantům, tanečníkům, mažoretkám, moderátorům, technikům, rodině, přátelům a všem, kteří do toho se mnou šli. A také kvůli divákům, kteří si přišli zazpívat písničky, jež znají od dětství.

Dechovka byla, je a bude

Kdykoli dnes vidím zaplněnou O2 arenu, vzpomenu si na říjen 2006 a říjen 2011.

Na stovky muzikantů, mažoretky, kočár s živými koňmi, Josefa Zímu, a především na tisíce lidí, kteří společně zpívali české a moravské písničky.

Nemusíme soutěžit s popovými hvězdami. Naše muzika má vlastní příběh, vlastní tradici a především lidi, kteří ji milují.

Nejsem Leoš Mareš. Ale jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl být u toho, když česká a moravská dechovka dokázala zaplnit pražské arény.

Dechovka byla, je a bude.

***

Zdroj:

Autorský text

Pro zvídavé čtenáře více v sekci Naše akce na:

www.gejzir.eu