Článek
Když jsem příště dorazil do naší hospůdky, kde se pravidelně scházíme s Jirkou, Lexou, Michalem a Karlem, měl jsem pro kamarády čerstvou historku.
„Pánové, poděkoval jsem opraváři za spravená vrata. A víte, co mi na to řekl? Od té doby, co Féničané vymysleli peníze, se neděkuje!“
A natáhl ruku.
Jirka se rozesmál.
„Tak to má chlapík historické vzdělání. Jenom si nejsem jistý, jestli správné.“
„Jak to?“ podivil se Karel. „Féničané přece byli obchodníci. Ti museli s penězi začít.“
„Obchodníci určitě,“ přidal se Michal, „ale vymyslet obchod a vymyslet mince jsou dvě různé věci.“
Lexa si přitáhl půllitr.
„Tak to rozsekneme. Máme mobily, máme internet a máme dost času, protože nikdo z nás ještě nechce platit.“
A tak jsme začali pátrat.
Nejdřív se platilo stříbrem
„Tak co?“ obrátil jsem se na Michala, který to s mobilem umí nejlíp. „Kdo tedy vymyslel peníze?“
„To je právě ono. Peníze nikdo jednoho krásného rána nevymyslel. Lidé obchodovali dávno předtím, než se objevily mince.“
„Takže výměnný obchod?“ nadhodil Karel. „Já ti dám slepici, ty mně pytel obilí a jsme vyrovnaní.“
„A když ty chceš slepici, ale já zrovna žádné obilí nepotřebuju?“ opáčil Jirka. „To abys oběhal půl vesnice, než se s někým domluvíš.“
„A ještě se třikrát pohádáte, kdo koho ošidil,“ dodal Lexa.
Michal mezitím našel další zajímavost.
„Už před více než čtyřmi tisíci lety se v Mezopotámii používalo k placení také stříbro. Ne v podobě mincí, ale jako kov, jehož hodnota se určovala podle hmotnosti.“
„Počkej, takže když si někdo kupoval kozu, vytáhl váhy a odvážil stříbro?“ podivil se Karel.
„Zhruba tak. Žádná peněženka plná mincí. Kov, váhy a dohoda o tom, kolik ho má být.“
„To si představte tady u nás,“ rozesmál se Lexa. „Dáš si dvě piva, hospodský vytáhne váhy a začne odvažovat stříbro. A když se mu nebude zdát tvoje poslední placička, přidáš ještě kousek.“
„Hlavně by se nedalo říct, že nemáš drobné,“ poznamenal Jirka.
„A hospodský by tě mohl ošidit i na váze,“ přidal jsem se.
Michal přikývl.
„Právě proto bylo důležité vědět, kolik kovu člověk dostává. Jenže vážit stříbro při každém obchodu nebylo zrovna pohodlné.“
„Takže se nabízelo přijít s něčím jednodušším,“ shrnul jsem.
„Přesně. A tady se konečně dostáváme k mincím.“
Féničané obchodovali, Lýďané razili mince
„Takže za to můžou Féničané?“ zeptal se Karel.
Michal zavrtěl hlavou.
„Ti byli hlavně výborní obchodníci a mořeplavci. Plavili se po Středozemním moři, zakládali obchodní osady a spojovali vzdálené kraje. Výrazně tak přispěli k rozvoji obchodu, ale vynález peněz ani prvních mincí jim připisovat nemůžeme.“
„Takže opravář měl pravdu jen napůl,“ poznamenal Jirka. „Peníze a obchod k sobě patří, ale s těmi Féničany to trochu popletl.“
„A kdo tedy přišel s mincemi?“ zeptal jsem se.
Michal se znovu podíval do mobilu.
„Za nejstarší známé ražené mince se obvykle považují ty z oblasti Lýdie a sousedních řeckých měst v Malé Asii, na území dnešního Turecka. Jejich počátky se kladou do 7. století před naším letopočtem.“
„To je kolik? Před dvěma tisíci lety?“ zkusil Lexa.
„Kdepak. Přibližně před 2 600 až 2 700 lety,“ opravil ho Michal.
„To už je pořádná historie,“ uznal Jirka. „A jak ty první mince vypadaly?“
„Žádné koruny, dvacetikoruny ani dvoustovky. Byly to malé kousky kovu, na které se vyrazila značka. Mnohé z prvních lýdských mincí se vyráběly z elektra, přirozené slitiny zlata a stříbra.“
Ilustrační foto
„Takže směs zlata a stříbra?“ ujišťoval se Karel.
„Přesně. A teď si představ tu výhodu. Místo abys při každém placení odvažoval stříbro, mohl jsi použít kovový kousek určité hmotnosti se značkou, podle které se dal snáz rozpoznat a přijmout při dalším obchodu.“
Lexa se zamyslel.
„Něco jako dnešní bankovka? Nemusíš ji pokaždé rozebrat na kousky a zkoumat, jestli za něco stojí.“
„Přibližně. Jenže tehdy měla mince hodnotu spojenou i s kovem, ze kterého byla vyrobená. U dnešních bankovek je to jinak.“
„Ať tak, či tak, člověk se musel spolehnout, že ho někdo neošidí,“ poznamenal Jirka.
„To se nezměnilo dodnes,“ dodal Karel.
A v tom jsme mu museli dát za pravdu.
A pak už to šlo rychleji
„A co bylo dál?“ zeptal jsem se.
„Mince se postupně šířily do řeckých měst a dalších oblastí,“ pokračoval Michal. „Řekové razili vlastní mince, často stříbrné. Později je ve velkém používali také Římané.“
„Takže mince postupně ovládly svět?“ zeptal se Karel.
„Ne hned a ne všude,“ upozornil ho Michal. „Různé způsoby placení existovaly vedle sebe ještě dlouho. Ale mince obchod výrazně usnadnily. Nemusel jsi při každém nákupu znovu řešit, kolik kovu odvážit a jestli ho druhá strana uzná.“
„To je pokrok,“ uznal Jirka. „Dneska zase nemusíš mít ani mince. Pípneš kartou a je zaplaceno.“
„A někdy ani nepípneš,“ dodal Lexa. „Jen se podíváš na telefon a peníze jsou pryč.“
„Hlavně když se pak podíváš na účet,“ poznamenal Karel.
Znovu jsme se zasmáli.
Tak jsme se z původního vtipu o Féničanech dopracovali až k Lýďanům a prvním mincím. Stříbro se kdysi vážilo, mince postupně usnadnily obchod a Féničané zase prosluli tím, jak dokázali propojit vzdálené kraje obchodními cestami.
„Tak vidíš,“ povídám. „Člověk poděkuje opraváři za spravená vrata, a nakonec se dozví něco o dějinách peněz.“
„Hlavně že jsme se poučili,“ řekl Jirka.
Dopili jsme poslední pivo a zavolali na servírku Janu, abychom si objednali účet.
Jana nás celou dobu obsluhovala a zřejmě poslouchala i naše historické bádání. Když před nás položila účet, poděkovali jsme jí.
Usmála se, významně se na nás podívala a pronesla:
„Pánové, od té doby, co v Lýdii vymysleli peníze, se neděkuje.“
A položila na stůl účet.
***
Zdroj:
Autorský text
Pro zvídavé čtenáře
