Článek
Pan Karel se přistěhoval do paneláku a zpočátku se zdálo, že sousedské vztahy fungují tak, jak mají. Jedna starší paní — říkejme jí Anička — byla sice v letech, ale čiperná. Žila sama a často opakovala, že „nikoho nemá“. Karla si oblíbila natolik, že ho začala zvát na drobné technické zásahy: zprovoznit internet, pomoct s mobilem, naladit televizi, nahodit pojistky.
Při každé návštěvě si povídali. Zpočátku měl Karel dobrý pocit — pomáhá sousedce, dělá dobrou věc. Jenže když se žádosti začaly opakovat čím dál častěji, začalo mu to být trochu divné.
Pak jednoho dne zazvonil telefon
„Pane Karle, prosím, přijďte hned. Spadla jsem. Ležím hned za dveřmi a nemůžu vstát.“
Karel neváhal. Zavolal záchranku. Do bytu se s pomocí strážníků a hasičů dostali záchranáři a paní Aničku odvezli do nemocnice se zlomeným krčkem. Při nakládání do sanitky Karla poprosila, zda by jí po dobu hospitalizace chodil zalévat květiny. Že opravdu nikoho nemá.
Chodil. Poctivě. Celou dobu, co byla v nemocnici.
Po návratu domů se ale žádosti o pomoc rozjely znovu. A zesílily. Přibyly nákupy základních potravin, další drobnosti, další prosby. Anička se postupně učila chodit — nejprve s berlemi, pak s chodítkem.
„Asi si nemá s kým povídat,“ uklidňoval se Karel.
Vrátil jí klíč od bytu a začal se zapírat. Na čas byl klid. Zdálo se, že se situace uklidnila.
Až do chvíle, kdy u Karla zazvonila policie
„Kde jste byl včera mezi desátou a dvanáctou hodinou?“
„Kdo vám to může dosvědčit?“
„Máte klíče od bytu sousedky?“
Dokonalý výslech. Karel se ohradil.
„O co jde?“
Policista mu sdělil, že paní Aničce někdo z bytu ukradl pět tisíc korun. A že má podezření na něj.
„Byl jsem v práci,“ odpověděl klidně. „Dosvědčí to kolegové. A klíč jsem jí dávno vrátil.“
O pár dní později, v neděli, zazvonil zvonek znovu. Za dveřmi stála Anička.
„Karle, nemohu volat. Asi mám rozbitý mobil. Mohl byste se mi na něj podívat?“
„Ne,“ odpověděl Karel. „Po tom, co tu kvůli vašemu oznámení byla několikrát policie, se už nemáme o čem bavit.“
„Policie?“ podivila se. „Já nic neudávala. Na nic takového si nepamatuju…“
„V tom případě byste se měla jít léčit,“ řekl tiše Karel a zavřel dveře.
Ještě téhož odpoledne následovalo prudké bouchání.
„Policie! Otevřete!“
Tentokrát dokonce tři uniformovaní policisté a jeden muž v civilu z kriminálky.
„Žijete tady sám?“
„Ano,“ odpověděl Karel.
„Podle sousedky tady s vámi bydlí nějaká paní Saša. Ta jí prý v noci ukradla zlatý řetízek a rozbila fén.“
„S žádnou Sašou nežiju,“ reagoval Karel. „A i kdyby — jak by jí mohla něco ukrást, když nemám klíče od jejího bytu?“
Policista se omluvně usmál.
„Nám je to taky divné. Prý měnila několikrát zámek. Ale když se volá na 158, musíme přijet.“
Opakovalo se to ještě dvakrát. „Mizely“ jí dokonce i léky z nočního stolku.
Karla to začalo poznamenávat. Časté návštěvy policie, pohledy sousedů, tiché poznámky na chodbě — „Bůh ví, jak to je…“ Karel poprvé pochopil, že i když nic neudělal, pověst se v domě bortí rychleji než pravda.
Pak, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, policie zmizela. A paní Anička dokonce na chodbě Karlovi odpověděla na pozdrav.
Ilustrační foto
Až včera.
Když se Karel vracel z práce, slyšel křik na chodbě. Spatřil Aničku, jak buší a kope do dveří — ne jeho, ale sousedovi o patro níž.
„Ty zloději! Vrať mi ty hodinky, cos mi v noci vzal!“
Karel toho souseda litoval. Ale ještě víc Aničku.
Rozhodl se. Začal vytáčet 155. Došlo mu, že někdy už nepomůže ani dobrá vůle, ani trpělivost — protože osamělost a rozpad paměti jsou nemoc, na kterou sousedé nestačí.
