Článek
Po přečtení dalších blogů téhož autora si nejsem vůbec jistý. Pomineme-li základní premisu, tedy že uvedený příběh o návštěvě prarodičů a přemluvení dědy pochází z Velké knihy historek, které se nikdy nestaly (moje oblíbená), poskytuje nám tento příběh krásnou sondu do nadčasové duše zapálených 50. let. Působí ale velmi stroze a je na něm stále co zlepšovat.
Celý příběh začíná úvodem o oblíbeném dětství u prarodičů a o korporátním zázemí autora z Prahy, který už bohužel nemá tolik času k prarodičům jezdit. Ti pustnou. Pracovní úkoly jsou ale splněné (samozřejmě, jak jinak, autor je úderník) a šéf proto svolil, autor může o víkendu odjet s příslibem pohotovosti na telefonu (úplným volnem ten korporátní socializmus nevybudujeme). Nastává klasický páteční shon, aby bylo možné stihnout vlak do Bohem zapomenutých severních Čech. Po příjezdu si babička stěžuje, že děda jí dělá starosti, chodí moc na tyhle ty internety, věří kde čemu a celkově byl toho dne neklidný. Autor si ho proto bere na paškál v hospodě. Nakonec dědu obrací zpátky na víru. Děda neprotestuje. Mládí a pokrok vítězí.
Dle mého soudu se autor držel v některých ohledech zbytečně zkrátka. Korporátní zázemí hlavní postavy je zvoleno výborně. Málo ambiciózní z hlediska boje proti klimatické změně je však hned úvodní cesta vlakem. Zatímco v Praze je jednoduché se na nádraží dostat MHD či na sdíleném elektrokole, po příjezdu do severních Čech by mohla mít hlavní postava problém dopravit se z nádraží k prarodičům. Nabízí se přímo klást větší důraz na scénu příjezdu, kdy zapšklý děda, beznadějně zpracován ropnou propagandou, přijíždí za zvuků odcházející převodovky a různého neurčitého praskání pro vnuka svou 25 let starou jedničkovou Fábií pistáciové barvy. Vnuk nasedá v záchvatu kašle, neboť jeho panenské plíce uvyklé čistému pražskému ovzduší a klimatizovaným kancelářím světových korporátů nezvládají nápor zplodin a prachových částic tohoto svého času škodováckého zázraku.
Po příjezdu k prarodičům je hlavní hrdina pohoštěn uzenou krkovičkou a bůčkem, což s díky a úšklebkem odmítá. Ze stolu si bere jen čerstvý chléb a zakrojuje k němu z batůžku vytažený uzený tempeh. Prarodičům ukazuje nadšeně zelené nutri-score a vysvětluje o kolik méně vody bylo spotřebováno při jeho produkci. Babička servíruje kávu a na přání do ní přidává sójové mléko, neboť laktóza ničí stejně tak planetu jako vnukovy střeva. Děda si po dobré kávě odchází hajlnout do obývacího pokoje a teď je ten pravý moment, kdy si babička může postěžovat, že jí dělá starosti, že děda začíná věřit očividným dezinformacím, jako třeba že masová migrace může vytvářet problémy a Evropě se ekonomicky zrovna nedaří.
Následují sokratovské rozhovory u točeného piva v hospodě, při nichž vnuk dědovi mistrně vysvětluje, že Fiala nic nezdražil, ale naopak zlevnil, a že mít naši v osmatřicátem na hranicích v opevnění dva takové Fialy, Hitler by se s hrůzou stáhl zpět, abdikoval by, vrátil by se k malování pokojů a jediná hnědá v jeho životě by zůstala na zádi jeho trenek. Děda chvíli váhá, ale vzápětí dává vnukovi za pravdu. Děda se vzdává i svého zpátečnického názoru na migraci po výborném argumentu Baldou, protože když se zbláznil jeden důchodce, a děda je si zatracené dobře vědom své příslušnosti k množině důchodců, může se kdykoliv zbláznit další. Nakonec Baldův čin je slabý odvar brutálních čtvrtků v Kauflandu, když se mění akce.
Druhý den hlavní postava dospává večerní dovádění v hospodě a vzbudí ji až příchod prarodičů. Ti se vrací z nákupu, přičemž babička už od dveří spiklenecky pomrkává na vnuka, že viděla, jak si děda místo 10 kg semtexu a motorové pily na kácení stromů balí k volební místnost hlasovací lístek hnutí STAN. Je ráda, možná že večer dědu po letech odmění. Volit STAN je sexy. V neděli děda odváží vnuka na nádraží na elektrokoloběžce, kterou pořídil den předtím na nákupu s babičkou. Dojem z dobře odvedené práce vnukovi kazí jen dědova navrátivší se erekce po včerejším dovádění s babičkou, bolestně citelná zezadu při spolujízdě na koloběžce. Ale to je jen malá daň za světlejší zítřky. Příběh končí, Okamuru z ničeho nic zapíchá u srdíčka a autor má neskrývanou radost. Zamačkává kunderovskou dvojí slzu dojetí - poprvé nad přesvědčením dědy, podruhé sám nad sebou, že je dojat aktem přesvědčení dědy spolu se všemi těmi krásnými lidmi z televize, kteří také přesvědčovali svoje babičky a dědy.
