Článek
Byly to vlastně takové dvě nevinné větičky. Jedny z mnoha. Nebyly proneseny nijak zvlášť agresivně, šlo spíše o jakési postesknutí. Lehce rozhořčené konstatování. „Ten Zelenskyj to je v háji, co? A ještě si lítá našim vojenským speciálem.“ Tak zněly ty věty a pronesl je jeden můj známý, kterého jsem o víkendu potkal na hudebním festivalu. Zeptal jsem se ho, co konkrétně je na tom podle něj špatně. Bylo mi stroze vysvětleno, že už je to prostě hrozný, že máme dost svých vlastních problémů a že cesta českým vládním speciálem není určitě levná záležitost a peníze na to jdou i z jeho daní. Více to nekomentoval, zapálil si cigaretu, a protože z mého dotazu nejspíš usoudil, že nemám na věc stejný pohled jako on, rozloučil se se mnou a zmizel v davu.
Mně však těch několik slov rezonovalo po celý zbytek dne v hlavě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si na základě dvou vět vykonstruoval celý hypotetický rozhovor. Netušil jsem, co přesně bych se od známého dozvěděl, ale protože dění kolem sebe sleduji a o názory lidí se zajímám, dovedl jsem zhruba odhadnout, jak by náš fiktivní rozhovor mohl probíhat. Následně, abych neškodil tomuto konkrétnímu člověku, jsem přemýšlel nad celou tou věcí tak, že jsem v hlavě vedl jakousi polemiku s názory a postoji všech lidí, podle kterých je toho už moc a peníze na podporu Ukrajiny jsou i z jejich daní…
Jako první mě kupodivu nenapadlo ono klasické „Proboha, vždyť ti lidé tam (myšleno na Ukrajině) bojují a umírají i za nás. Jak je možné, že to nevidíme!?“ Ne. První věc, která mě napadla poté, co můj známý odešel, byl obraz muže umírajícího v nemocnici na plicním oddělení. Člověka, který celý život kouřil, v důsledku čehož nyní umírá. Představil jsem si, jak za takovým člověkem jdu a prosím ho, zda by už laskavě nemohl zemřít. Jeho léčba se totiž mimo jiné platí i z mých daní a mně to není ani trochu příjemné. Ta představa mě upřímně samotného vlastně docela vyděsila. Když jsem si uvědomil jakousi absurdní chladnost celé té situace, nebylo mi příjemné, že mě něco takového vůbec napadlo. V životě bych nic podobného pochopitelně neudělal. A myslím si, že by to neudělal ani nikdo z těch, kteří si stěžují na to, že peníze na pomoc Ukrajině jdou z jejich daní. Alespoň drtivá většina z nich by to podle mě neudělala. Mluvit za lidi je však ošemetné, natož pak za všechny.
A nejen že by za umírajícím nešli do nemocnice, ale velmi pravděpodobně by nic podobného o někom neřekli ani při náhodném setkání se svým známým. Třeba na hudebním festivalu. Myslel by si někdo něco takového? Dovolím si tvrdit, že ne. Nejsme zkrátka tak nastaveni. Někdo by si možná mohl říct, že umírající celý život kouřil, a tak se teď vlastně nemůže moc divit. Ostatně o škodlivosti kouření ví každý. Ale myslím si, a věřím, že málokdo by si přál něčí smrt kvůli tomu, aby ze svých daní nemusel hradit jeho drahou léčbu. Koneckonců takový člověk by sám nemohl pít alkohol, jíst tučná a smažená jídla, nemohl by se vystavovat nadměrnému slunečnímu záření a nemohl by zhruba dalších tisíc věcí. V opačném případě by to musel být obyčejný pokrytec. Vyšlo mi z toho tedy, že by nikdo nejspíš nešel za těžce nemocným člověkem s tím, aby už laskavě ráčil zemřít, jelikož jeho léčba je příliš nákladná a on se na ni ze svých daní nehodlá podílet. Přičemž žádného člověka, umírajícího na rakovinu plic v důsledku dlouhodobého kouření, nikdo jistě kouřit nenutil.
Ukrajina byla napadena jednoznačným agresorem. Nemilosrdné lidské zrůdy na jejím území páchají ty nejohavnější válečné zločiny. Stovky dětí jsou odtrženy od svých rodičů a deportovány kamsi do cizí země. Ženy jsou znásilňovány, lidé bez ohledu na věk i pohlaví, mučeni a zabíjeni. To vše můžeme sledovat v podstatě v přímém přenosu. A přeci se najde spoustu těch, kterým vadí, že podpora Ukrajiny je hrazena i z jejich daní. Myslím si, že těm samým lidem by podpora Ukrajiny vadila i v případě, kdyby z jejich daní placena nebyla. Nemluvím teď o lidech mávajících ruskými vlajkami na náměstích a o podobných extrémech, mluvím o obyčejných lidech. O lidech, které potkáváme celý život v obchodech, v hromadné dopravě, v restauracích, v práci nebo třeba na chodbě bytového domu. Zkrátka o lidech, kteří žijí své životy tak, aby byli pokud možno šťastní a spokojení. O lidech, kteří se příliš nestarají o věci, které nemohou změnit a mnohem více je zajímá štěstí jejich dětí, vnoučat, či jiných rodinných příslušníků. Přesně takový člověk byl totiž můj známý, kterého jsem potkal, a který se stal podnětem pro tuto úvahu. Kde se v takových lidech bere přesvědčení, že pomoc napadenému státu kousek od našich hranic není na místě? Na něco takového si nejsem schopný odpovědět. Kdyby to skutečně bylo o penězích, vadili by jim právě i ti, kteří umírají na různé civilizační choroby. O penězích to není. A jestli přece jen ano, tak snad proto, že nespokojenost těch lidí s jejich finanční situací má nyní lehce identifikovatelného společného jmenovatele.
Nejsem naivní a jistá davová psychóza, podpořena populistickými gaunery typu Babiše, Okamury, Rajchla a dalších, jistě hraje svou roli. Ale tak nějak jsem vždy doufal a věřil v obyčejné lidské dobro.
Další z názorů mnoha lidí, se kterým jsem se setkal, je ten, že by se Ukrajinci už neměli bránit. Měli by Rusku postoupit území, o které usiluje, a tím zastavit další krveprolití. Co by asi ti stejní lidé dělali v případě, kdyby jejich sousedy na chodbě panelového domu přišli z bytu vyhodit nějací cizinci s tím, že v jejich bytě teď chtějí žít oni. Řekli by jim, ať už jim ten byt proboha dají, že ten neustálý hluk na chodbě je příliš obtěžuje? A co kdyby někdo takový přišel dokonce k nim samotným? V neděli po obědě by u jejich dveří zazvonila skupina cizích lidí a oznámila jim, že se musí z bytu vystěhovat, protože teď v něm chtějí žít oni. Volali by ti lidé, kteří radí Ukrajincům vzdát boj o své území, v takovém případě polici? Vždyť podle jejich vlastního názoru je přece správné předejít možnému násilí a svého území se vzdát. V zájmu zachování všeobecného klidu a míru.
Mnohým z nás nejspíš skutečně nedochází, že kdyby to nebyli oni, mohli jsme to být my. Máme zkrátka jenom to štěstí, že žijeme o pár set kilometrů jinde. To je celé. Nic jiného v konečném důsledku nerozhodlo o tom, že Rusové teď znásilňují, mučí a vraždí na Ukrajině a ne například u nás v České republice. V té krásné zemi plné hodných a milých lidí.
