Článek
Je mi 19, televizi zapínám, jen když chci vidět, kolik zbývá do půlnoci na Silvestra, a na mobilu trávím čas úplně jinak než sledováním „veřejnoprávního“ obsahu. Takže, vážení zákonodárci, tvůrci téhle geniální novely o koncesionářských poplatcích, mám pro vás jednu zásadní otázku: Proč bych měl platit za něco, co nepoužívám, a navíc ještě za potenciální možnost to používat na zařízení, které slouží k úplně jiným účelům? To je, s prominutím, jako byste mi naúčtovali poplatek za dýchání, protože teoreticky můžu vdechnout kyslík, který vyprodukovaly stromy, jež jste zasadili z veřejných peněz!
Tohle už není jenom o koncesionářských poplatcích. Tohle je o principu. O tom, jestli v téhle zemi ještě platí nějaká elementární logika, zdravý rozum a respekt k finanční svobodě občanů. Protože to, co se děje v České republice, je čiré šílenství, absurdita na entou a pro mou generaci, která vyrostla v digitálním světě s nepřeberným množstvím možností, naprosto nepochopitelný krok zpět.
Pojďme si to rozebrat. Žijeme v roce 2025 (nebo kterémkoli aktuálním, až to budete číst). Internet je plný obsahu. Máme Netflix, HBO Max, Disney+, Amazon Prime, Spotify, Apple Music, YouTube… a mohl bych pokračovat do nekonečna. Tyhle platformy fungují na jednoduchém principu: Chceš sledovat/poslouchat? Zaplať si předplatné. Nechceš? Neplať. Máš svobodu volby. Sám si vybereš, co tě zajímá, kdy se na to chceš dívat a kolik jsi za to ochoten utratit. To je fér. To dává smysl.
A pak tu máme Českou televizi a Český rozhlas. Veřejnoprávní média, financovaná z povinných koncesionářských poplatků. Model, který se zrodil v době, kdy televize měla dva programy a rádio hrálo dechovku. Model, který v dnešní době působí jako dinosaurus v obchodě s porcelánem.
Argumentace, že vlastnictví chytrého telefonu, tabletu nebo notebooku automaticky implikuje konzumaci obsahu ČT a ČRo, je tak mimo realitu, že by se nad ní i Baron Prášil červenal. To je jako tvrdit, že každý, kdo má doma nůž, je potenciální vrah. Nebo že každý, kdo má auto, jezdí opilý. Absurdní, že?
A teď to nejlepší: Oni po nás, studentech, kteří si přivydělávají na brigádách, aby si mohli dovolit ten Netflix a Spotify, chtějí, abychom platili za něco, co nepoužíváme! A nejen to! Chtějí, abychom platili i za možnost to používat na našich mobilech, počítačích a všem co může mít přístup k veřejnoprávním médiím! To je, jako by vám zubař naúčtoval plombu, i když nemáte kaz, jen proto, že teoreticky byste ho mít mohli.
Dobře, chápu, že veřejnoprávní média potřebují peníze. Ale proč by ty peníze měly jít z kapes lidí, kteří jejich služby nevyužívají? Proč by měly jít z kapes studentů, kteří se snaží protloukat životem a kteří mají na výběr z tolika jiných, lepších a levnějších možností?
A co ten samotný obsah? Ano, uznávám, občas se na ČT objeví něco zajímavého – nějaký ten dokument, sem tam dobrá reportáž. Ale ruku na srdce, kolik z nás, mladých lidí, si pravidelně zapíná televizi nebo rádio, aby sledovalo „veřejnoprávní“ program? Když máme na dosah ruky tolik jiných, modernějších, atraktivnějších a relevantnějších zdrojů zábavy a informací?
Tenhle zákon, tahle novela, to není o zlepšení veřejnoprávních médií. To je o záchraně Titaniku nafukovacím kruhem. Je to o tom, že se ČT a ČRo zoufale snaží udržet při životě model financování, který už dávno přežil sám sebe. Místo toho, aby se přizpůsobily 21. století, aby investovaly do kvalitního a inovativního obsahu, který by obstál v konkurenci s komerčními streamovacími službami, jdou cestou nejmenšího odporu – chtějí po nás víc peněz. Chtějí po nás, abychom platili za něco, co nechceme, co nepotřebujeme a co můžeme mít jinde a lépe. A co je k vzteku platit dvakrát.
Tohle není jen ignorace reality. Tohle je kravinimum na druhou, na třetí, na nekonečnou! A ti, kdo tenhle zákon vymysleli a prosazují… no, možná bych je neměl nazývat idioty, ale řekněme, že jejich myšlenkové pochody jsou pro mě jako pro mladého člověka z digitální éry, naprosto nepochopitelné. Možná by si měli na chvíli odpočinout od těch svých zasedacích místností, kde stejně nic nedělají, a podívat se, jak vypadá svět venku. Možná by si měli promluvit s někým z mé generace. Možná by zjistili, že jejich představy o tom, jak konzumujeme média, jsou poněkud… zastaralé.
Místo toho, aby se zaváděla tahle absurdní digitální daň, která je v přímém rozporu se vším, co dává smysl, by bylo mnohem rozumnější a prospěšnější vést otevřenou a upřímnou debatu o tom, jak by měla veřejnoprávní média vypadat v 21. století. Jak je financovat (a jestli je vůbec nutné je financovat z povinných poplatků). Jak zajistit, aby skutečně plnila svou funkci – informovat, vzdělávat a bavit – tak, aby to odpovídalo potřebám a preferencím všech občanů, nejen těch, kteří si pamatují éru černobílé televize.
Protože současný návrh je plivnutím do tváře. Plivnutím do tváře všem, kteří si váží své finanční svobody. Plivnutím do tváře všem, kteří dávají přednost kvalitě před kvantitou. A plivnutím do tváře všem, kteří věří, že v demokratické společnosti by měly zákony dávat smysl a sloužit lidem, ne je okrádat.
A já jako devatenáctiletý student, který si raději zaplatí streamovací službu, kde dostanu to, co chci, než abych platil za „vzduch“ v podobě potenciálního příjmu ČT a ČRo, tenhle koncesionářský diktát odmítám. A doufám, že nejsem sám. Protože jestli tohle projde, tak se vážně ptám: Co bude dál? Budeme platit tak, jak vláda píská?!
