Článek
Česko miluje slovo „digitalizace“. Politici ho opakují ve vystoupeních, úřady ho píšou do strategií a operátoři ho dávají do reklam. Jenže mimo větší města tenhle lesk často rychle mizí. Evropská komise letos znovu upozornila, že Česká republika zaostává hlavně ve výstavbě optického internetu a dalších moderních pevných sítí mimo města. Přímo doporučuje zrychlit výstavbu takzvaného připojení „optikou až do domu nebo bytu“ a zjednodušit povolovací procesy. Přeloženo do normální řeči: stát i firmy vědí, že je problém, ale řešení se vleče.
A problém je větší, než se často přiznává. Takzvané sítě s velmi vysokou kapacitou, tedy moderní pevné sítě schopné zvládnout opravdu rychlé a stabilní připojení, mělo v roce 2024 v Česku 53,91 procenta domácností. Průměr Evropské unie byl 82,49 procenta. Ještě tvrdší je pohled na venkov a řídce osídlené oblasti: tam bylo v Česku takové připojení jen u 10,04 procenta domácností, zatímco evropský průměr byl 61,89 procenta. U čistě optického internetu, tedy přivedení optického vlákna až do domu nebo bytu, bylo Česko na 40,58 procenta, Evropská unie na 69,24 procenta. Na venkově zůstalo Česko opět na 10,04 procenta, zatímco Evropská unie byla na 58,78 procenta. To už není drobný skluz. To je ostuda.
Přitom stát přesně ví, co by měl dělat. Česká strategie počítá s tím, že každá domácnost má mít internet alespoň o rychlosti 100 megabitů za sekundu s možností navýšení až na 1 gigabit za sekundu. U firem, úřadů, škol nebo nemocnic se počítá rovnou s gigabitovým připojením. O pravidla a podporu se stará hlavně Ministerstvo průmyslu a obchodu, zkráceně MPO, a Český telekomunikační úřad, zkráceně ČTÚ, který dohlíží na elektronické komunikace a mapuje pokrytí. Na papíře tedy všechno existuje. V praxi ale zůstává venkov pořád v režimu „možná někdy“.
Ještě absurdnější je, že v tom nejsou malé peníze. Podle podkladů Ministerstva průmyslu a obchodu činí veřejné výdaje přiřazené k cíli gigabitového internetu a mobilní sítě páté generace 13,597 miliardy korun. Z toho 9,7 miliardy korun připadá na podporu rozvoje pevných sítí s velmi vysokou kapacitou. Samotná část Národního plánu obnovy, což je program financovaný i z evropských peněz, počítá s náklady 5,787 miliardy korun. Další výzva na připojování domů a bytů k moderním sítím počítá s 2,85 miliardy korun a program na rozvoj mobilní infrastruktury v investičně náročných místech na venkově s 300 miliony korun. Peníze tedy systémem tečou. Jenže běžný člověk na vesnici z toho často pořád nemá optiku, ale jen starý internet po telefonních kabelech nebo sdílenou bezdrátovou linku.
A tady začíná největší český problém: stát nepracuje s časem tak, jak by měl. Když je někde skutečný problém, nepřijde rychlá náprava, ale několik let papírování, výzev, hodnocení a slibů. Královéhradecký kraj loni oznámil, že díky evropské podpoře přes Ministerstvo průmyslu a obchodu a ve spolupráci s poskytovateli by se mělo zlepšit připojení ve vybraných obcích. Do seznamu se dostaly i Nechanice v okrese Hradec Králové. Jenže kraj zároveň uvedl, že konečný seznam úspěšných projektů má ministerstvo zveřejnit až přibližně na přelomu prvního a druhého pololetí roku 2025 a samotná realizace má probíhat až v letech 2026 až 2029. To je naprosto typický český model: problém existuje dnes, ale řešení se odkládá tak dlouho, až se z něj stane skoro generační čekání.
Ve městě přitom všechno funguje mnohem rychleji. V Hradci Králové se už v roce 2008 začala budovat městská optická síť za zhruba 300 milionů korun. Dnes jsou ve městě veřejně dostupné nabídky pevného internetu rychlostí až 2 gigabity za sekundu za ceny od přibližně 245 korun měsíčně. V některých lokalitách je k dispozici i optické připojení o rychlosti 1 gigabit za sekundu. Jinými slovy: ve městě už se soutěží v tom, kdo nabídne rychlejší a levnější internet. Na venkově se často pořád řeší, jestli vůbec někdy přijde něco lepšího než starý kabel nebo přetížená bezdrátová síť.
Aby bylo srovnání ještě tvrdší: ve Starých Nechanicích je veřejně nabízené optické připojení až 1000/1000 megabitů za sekundu, tedy stejně rychlé stahování i odesílání dat, za 800 korun měsíčně a s instalací zdarma. To znamená, že i menší místo v okolí Hradce se už někam posunulo. O to víc bije do očí, když jiná obec vzdálená jen pár kilometrů zůstává bez srovnatelné infrastruktury. Tohle už nejde omlouvat tím, že „venkov je složitý“. Tohle je otázka priorit a ochoty stavět tam, kde návratnost není okamžitá.
Své si ale zaslouží i společnosti, které staví a provozují infrastrukturu. Typickým příkladem je CETIN, tedy firma Česká telekomunikační infrastruktura, která spravuje velkou část pevné sítě v zemi. Ta plánuje do konce roku 2027 vybudovat milion optických přípojek. Současně ale platí, že v roce 2024 mělo Česko na venkově moderní pevné sítě jen u zlomku domácností. Takže ano, investice existují. Ale z pohledu člověka mimo město je to často investice, kterou vidí jen v tiskové zprávě, ne u vlastního domu. A jestli se firma chlubí miliardami a zároveň venkov pořád čeká, pak je zcela fér říct, že její tempo nestačí.
Mobilní operátoři na tom nejsou o moc lépe, jen se jim to daří lépe schovat za marketing. Na papíře vypadá situace téměř ideálně: celkové pokrytí mobilní sítí páté generace dosáhlo v Česku v roce 2024 hodnoty 99,08 procenta a v řídce osídlených oblastech 95,3 procenta. Jenže tohle číslo samo o sobě neříká, jak kvalitní a kapacitní to připojení skutečně je. U důležitého pásma 3,4 až 3,8 gigahertzu, které je klíčové pro rychlejší a kapacitnější pátou generaci, bylo Česko jen na 42,36 procenta, zatímco průměr Evropské unie byl 67,72 procenta. Přeloženo: operátoři mohou tvrdit, že pokrývají skoro všechno, ale skutečně výkonná moderní síť rozhodně není všude. Proto člověk může mít na mapě „pokrytí“, ale doma chytat jen dvě čárky a venku o kus dál úplně jiný výsledek.
Navíc sám Český telekomunikační úřad upozorňuje, že mapa pokrytí ukazuje vypočtené pokrytí podle vysílačů, ne vždy reálný uživatelský zážitek v každém konkrétním místě. Úřad proto v roce 2024 měřil mobilní pokrytí ve 420 obcích. A to je výmluvné samo o sobě. Kdyby mobilní operátoři pokrývali venkov opravdu tak dobře, jak tvrdí jejich reklamy, nebylo by třeba v takovém rozsahu ověřovat, kde jsou problémy. Ještě výmluvnější je, že ČTÚ musel operátorům v licencích uložit povinnost pokrýt stovky sídelních jednotek s nedostatečným signálem, a to postupně až do konce roku 2030. To není důkaz fungujícího trhu. To je důkaz, že bez tlaku shora by se některá místa dál odkládala.
Dopady toho všeho jsou mnohem širší než jen to, že se někomu pomaleji načte video. Slabý internet znamená horší podmínky pro podnikání, horší možnosti práce z domova, komplikace pro online vzdělávání a menší šanci, že někdo rozjede modernější podnikání mimo město. Evropská komise ve své zprávě upozorňuje, že strukturální problémy ve výstavbě optických sítí mohou brzdit digitalizaci podniků, zejména malých a středních firem mimo hlavní centra. Královéhradecký kraj zase ve svých materiálech otevřeně uvádí, že se v kraji zvětšují rozdíly v dostupnosti vysokorychlostního pevného i mobilního internetu mezi městem a venkovem, hlavně v periferních a hospodářsky slabších oblastech. To znamená jediné: špatný internet není technická drobnost. Je to brzda regionálního rozvoje.
A ne, tohle se nedá omlouvat tím, že „tak to prostě ve střední Evropě chodí“. Nechodí. Už dřívější evropské zprávy ukazovaly, že Polsko bylo v pokrytí moderními pevnými sítěmi na 81,1 procenta domácností a Slovensko na 69 procentech. Český problém tedy není jen geografie nebo složitý terén. Český problém je, že jsme si zvykli považovat pomalý posun za úspěch a neustálé sliby za dostatečnou náhradu výsledků. Jenže člověk na venkově nepotřebuje další prezentaci o digitální budoucnosti. Potřebuje rychlý a stabilní internet teď, ne za čtyři roky.
Největší selhání je nakonec rozdělené mezi všechny. Vláda vyhlašuje strategie a miliardové programy, ale tempo je mizerné. Ministerstva produkují dokumenty, ale ne dost rychlé výsledky. Český telekomunikační úřad měří a ukládá povinnosti, ale to už je hašení škod. CETIN i další poskytovatelé investují hlavně tam, kde je to nejvýhodnější. Mobilní operátoři ukazují barevné mapy a vysoká procenta pokrytí, ale realita v domech a na okrajích obcí je často mnohem slabší. A občan na venkově? Ten dál platí za horší službu a má poslouchat, že se přece něco zlepšuje. Ano, zlepšuje. Jen směšně pomalu.
Český venkov nepotřebuje soucit ani reklamní slogany. Potřebuje jasný veřejný plán, kdo, kde a kdy postaví optiku nebo kvalitní mobilní dokrytí. Potřebuje méně marketingu a více odpovědnosti. A hlavně potřebuje, aby si stát, úřady i operátoři přestali lhát do kapsy, že se situace vyvíjí dost dobře. Nevyvíjí. Skutečný test digitálního státu nezačíná v centru velkého města, ale u posledního domu v malé obci. A právě tam Česko zatím pořád selhává.
