Článek
Takže logický závěr: dospěl jsem k dojmu, že už mě toho nemůže mnoho překvapit. Nedávno se mi ale do ruky dostala dvě cédéčka, která mě přesvědčila o opaku. Totiž že výjimky jak známo potvrzují pravidlo. Tou výjimkou je kapela Cuprum a jejich dvě alba Deposite Music (2011) a Brahma Višnu Šiva (2014).
Prožil jsem s nimi pěkných pár výletů napříč rockovými časy. Tahle parta, v základním setu šestice (Richar Malát – flétna, zpěv, Vladimír Pošvic - zpěv, akustická kytara, Jan Drchal – elektrická kytara, Štěpán Vodenka – klávesy všeho druhu, Jaromír Hynek – basa, Jan Ježek – bicí), doplněná na první jmenované desce o kytaristu Jana Bičovského, předvádí osobité exkurze do všemožných zákoutí rockové muziky, časově někde od konce šedesátek po půlku osmdesátek. Takhle nahrubo napsané to vypadá, že je to normální retro, kdy se parta rozhodne, že má ráda třeba Deep Purple, a tak se je snaží napodobit nebo kopírovat. U Cuprum to tak jednoduché zdaleka není.
Ale začněme u toho názvu. Absolvent základní školy by měl vědět, že to znamená latinský název mědi. Je v tom ale skrytý nepochybně ryzí chlapský dvojsmysl, napovídající (ostatně i v některých písních to lze najít v textu) cosi o nápoji našeho mládí, pokud jsme je žili v těch výše uvedených dekádách. A je to docela milá nápověda k tomu, co se line z reprobeden.
Předně je nutno zdůraznit, že instrumentální výkony kapely jsou na mimořádné a v daném žánru u nás málokdy slýchané úrovni. Ocenil jsem zapojení prehistorických kláves (hammondky, piano Rhodes, mellotron), výtečnou souhru rytmiky (někdy pěkně krkolomné rytmy, střídající sudé a liché rytmy, provázené tu zklidněnou, tu pěkně fynky nabroušenou baskytarou, příjemné souzvuky akustické kytary a někdy až hardrockové kytary elektrické, a samozřejmě nad tím vším se klenoucí tóny příčné flétny, která nezapře a ani nezapírá, kde se ji její držitel učil používat. Nu přece u Iana Andersona a Jethro Tull. Jemné melodie i přefukované brejky flétnových sól dají vzpomenout na toho britského divouse. Kdo jej nezažil, doporučuji vyhledat a nacpat do uší pod tlakem. Takové krásy už se nezbavíte.
Stejně tak ale v muzice Cuprum najdeme ozvuky řady jiných vlivů, přetavených ovšem do nových a osobitých souvislostí. Zaslechnete tu rockovou vypalovačku (třeba Manýrista), jíž dominují varhany jak od Uriah Heep – obecně Štěpán Vodenka používá varhanní rejstříky bližší „uriášovskému“ Kenu Hensleymu než „párplovskému“ Johnu Lordovi. Pokud posloucháte pozorně, dojdou k vám i názvuky dalších dobovek – třeba zvukomalby jak od Pink Floyd nebo King Crimson (Labe 02 – Frag.III), ale i santanovsky houpavé i řezavé kytary a téměř latinorytmy. Takhle detailně by se dal rozebrat celý materiál z obou desek. Mimochodem, aspoň pro mne příjemnou zvláštností, v našich luzích dnes už skoro neslýchanou, je značný podíl instrumentálních skladeb, které navzdory absenci textu nesou zvláštní „informaci“ a patří – podle mého gusta – skoro k tomu nejlepšímu.
Zvláštní zmínku věnujme zpěvu. Jak výše psáno, mikrofon mají v péči dva pánové, což vytváří další prostor pro jistou reminiscenci. Barva a souzvuk jejich hlasů totiž vzdáleně připomene dávné Synkopy 61, které mimochodem rovněž vyrostly na dědictví a inspiraci ranými Uriah Heep. Na deskách kapely Cuprum tak melodické vokály tvoří jistý protipól často tvrdšímu základu, což vytváří zřídkakdy slýchaný harmonický efekt. Posluchač uvyklý tvrdší muzice by si jistě v některých písních uměl představit bluesově kvílícího Davida Coverdalea nebo Roberta Planta, ale právě ta harmoničnost a neexaltovanost patří k poznávacím znakům téhle kapely a její muziky.
Doporučuji sehnat a poslechnout. Nebudete litovat.
