Článek
Minule jsem popsal střípky ze života novináře na vedlejšák (jak o sobě tvrdil) Marka Wollnera. Zaujalo mě, s jakou vervou se pustil do /opravdové investigace/ a jal se zjistit podrobnosti o tragickém úmrtí paní Lenky Šimůnkové, maminky Elišky Šimůnkové, která byla zastřelena psychopatem na filozofické fakultě 21.12.2023.
Marek Wollner s vytrvalostí a vůlí buldoka jde za detailními informacemi a velice sugestivně líčí detaily a podrobnosti případu. Je nepochybné, že některé informace získal z policejního spisu. O způsobu nechci spekulovat, ale Marek Wollner jako novinář na vedlejšák vede v podstatě online zpravodajský kanál z vyšetřování. Místy policii zdatně sekunduje a shání informace (například k billboardu v Jedovnici) a dokonce žádá o pomoc veřejnost.
obr.
Co vlilo Markovi Wollnerovi krev do žil? Není to příliš dávno, co uvažoval o sebevraždě a byl dva kroky od konce, jak přiznal v rozhovoru. Detailně popisuje své pocity. Přitom jej potkala poměrně běžná věc, ukončení pracovního poměru. Byť za divokých okolností, ale s trochou nadsázky se jednalo o pouhou změnu práce. Marek byl malinko pyšnej, jak přiznává. Ukazuje se, že velice rychle zapomněl, čím si prošel. Jeho současná „investigace“ cílí nemilosrdně na konkrétního člověka, přítele Lenky Šimůnkové a Wollner předkládá čtenářům velice sugestivním způsobem „fakta“, za která ale neručí svou osobností, ale odkazuje se na zdroje. Ověřování informací kulhá na obě nohy, ale v záplavě emocí si to mnohý čtenář neuvědomí.
Napadá mě, zda Wollner někdy přemýšlel nad pocity Lenky Šimůnkové, matky, která přišla o jedinou dceru a která se naprosto logicky ptala, zda policie mohla vraha zastavit. Namísto odpovědí a fair jednání poslouchala účelová tvrzení, polopravdy a dokonce lži. Nikdo z odpovědných osob nenašel v sobě dostatek lidskosti, empatie a osobní statečnosti, aby jí upřímně face to face vyjádřil byť i se slzami v očích upřímnou nejhlubší soustrast.
Wollnerova úporná snaha o ostrakizaci přítele Lenky Šimůnkové, bývalého policisty vyznívá jako úlitba někomu ve stínu. Vnímám to jako snahu o přesměrování pozornosti veřejnosti ke konkrétní osobě, která “ Lence Šimůnkové pomohla k sebevraždě“ a vlastně on je ten viník, nikoliv okolnosti, které všemu předcházely. Policie udělala přece vše správně, nikdo z policistů se nedopustil trestného činu, pravda, nějaké chybičky se našly, ale jak řekl (jistě velice empaticky) sám ministr vnitra Vít Rakušan Bohuslavě Jurákové, matce zastřeleného Adama Juráka na dni IZS v Suchdole nad Lužnicí …on (myšleno pachatel) byl někde nahoře zašitej a hlídka by ho stejně nenašla… Tomu říkám opravdová empatie na místě.
Marek Wollner podle svých slov již nebere antidepresiva, jak pravil v rozhovoru před rokem. Možná je vysadil příliš brzy, neboť nedávno u soudu v Kolíně byl Marek Wollner poněkud neklidný a soudkyně jej musela umravňovat pod hrozbou pořádkové pokuty. (Obrátila se i na Wollnerovu advokátku, aby svého klienta řádně poučila a uklidnila. „Nerada bych ho opakovaně upomínala a udělovala pořádkovou pokutu,“ varovala soudkyně.) Wollner Novinkám řekl, že někdy používal nekorektní humor, ale všechna obvinění ze sexuálního harašení odmítá. Pojem nekorektní humor je velice široký a intervaly tolerance jednotlivců jsou značně rozdílné. Už pouhé přiznání používání nekorektního humoru ve vztahu k uvedeným skutečnostem ukazuje buďto na egocentrismus osoby ve vedoucí pozici anebo na nedostatek emoční inteligence.
Nynější angažovanost Marka Wollnera s očividným cílem přesměrovat pozornost části veřejnosti na osobu přítele Lenky Šimůnkové vnímám jako úlitbu někomu „ve stínu“. Buďto jde o úlitbu za mrzký obolus anebo protislužbu. Je zřejmé, že Marek Wollner není nezávislý žurnalista, neboť své politické preference nijak neskrývá. Touto optikou je třeba nahlížet na jeho současnou „investigativní činnost“ věnovanou okolnostem sebevraždy Lenky Šimůnkové.
