Článek
Demonstrace na Letné 15. listopadu 2026 měla být podle svých organizátorů především obhajobou svobody veřejnoprávních médií. Ve skutečnosti ale ukázala něco jiného. Především dvojí tvář spolku Milion chvilek pro demokracii, který se opět ocitl v situaci, kdy se jeho deklarované principy dostávají do rozporu s politickou realitou.
Na první pohled jde o legitimní téma. Obavy, že změna způsobu financování České televize a Českého rozhlasu může ohrozit jejich nezávislost, nejsou samy o sobě nijak absurdní. Každý má právo takové obavy vyjadřovat a protestovat proti krokům vlády, se kterými nesouhlasí. O tom demokracie bezpochyby je.
Jenže právě tady začíná problém.
Způsob financování médií je totiž pouze jedním z mnoha faktorů, které mohou ovlivňovat jejich fungování. Samotné televizní a rozhlasové poplatky nejsou žádnou zárukou objektivity, stejně jako jejich případné zrušení automaticky neznamená konec nezávislého zpravodajství. O kvalitě a důvěryhodnosti médií rozhoduje mnohem širší soubor okolností, od redakční kultury přes personální obsazení až po profesionalitu samotných novinářů.
Proč tedy takový povyk právě kolem poplatků? A proč demonstrace, která se tváří jako obrana demokracie, získává tak jednoznačný politický rozměr?
Odpověď se nabízí. Nejde totiž jen o financování veřejnoprávních médií. Jde také o odpor vůči vládě Andreje Babiše. A právě v tom spočívá ona dvojí tvář demonstrace.
Milion chvilek dlouhodobě vystupuje jako ochránce demokratických principů. Jenže demokracie není pouze tehdy, když volby dopadnou podle představ jedné části společnosti. Babišova vláda vzešla z demokratických voleb a její legitimita se odvíjí od výsledku těchto voleb a ústavních pravidel. To samozřejmě neznamená, že její kroky nesmějí být kritizovány. Naopak. Kritika vlády, demonstrace i veřejný nesouhlas jsou naprosto přirozenou součástí demokratického systému.
Stejně tak ale musí platit, že vítězství ve volbách není možné zpochybňovat jen proto, že se někomu nelíbí politický směr, kterým se země vydala.
Demokracie totiž není jednosměrná ulice. Nelze se jí dovolávat pouze v okamžiku, kdy nám vyhovuje, a odmítat její výsledky ve chvíli, kdy se dostanou k moci lidé, které jsme nevolili.
Organizátoři demonstrace samozřejmě vědí, že politický boj se nevede jen na Letné. Vědí také, že otázka poplatků může oslovit i lidi, kteří Andreje Babiše nevolili, ale přesto považují jejich zrušení nebo změnu financování veřejnoprávních médií za rozumný krok. A právě tato skupina může být pro další politický vývoj důležitá.
Pokud by vláda pod tlakem demonstrací ustoupila a poplatky zachovala, nešlo by jen o změnu jednoho rozhodnutí. Byl by to také signál, že dostatečně hlasitý protest může zpochybnit i politické rozhodnutí vlády, která má k jeho prosazení demokratický mandát. Pokud naopak neustoupí, může se z tématu dál stávat symbol údajného ohrožení demokracie.
V takové situaci se ale nabízí otázka, zda je skutečným cílem ochrana nezávislosti médií, nebo spíše vytvoření dalšího nástroje politického odporu proti vládě.
A právě zde se Milion chvilek dostává do vlastního rozporu. Když někdo hlásá obranu demokracie, měl by být schopen respektovat i demokratické výsledky, které se mu nelíbí. Jinak se jeho boj za demokratické principy začíná podobat spíše boji za vlastní politickou představu o tom, kdo má a kdo nemá vládnout.
Demonstrace na Letné tak možná nakonec přinesla méně, než její organizátoři očekávali. Místo jednoznačné obhajoby svobody médií totiž odkryla hlubší problém. Demokracie není výsadou těch, kteří mají pocit, že právě oni vědí nejlépe, co je pro společnost správné.
A jestliže někdo bojuje za demokracii, měl by ji respektovat i tehdy, když se výsledek voleb a následná politická rozhodnutí nehodí do jeho představ.
Jinak totiž může snadno přijít o to nejdůležitější – důvěryhodnost vlastního boje.





