Článek
Prezident Petr Pavel ve svém projevu připomněl, že nemůžeme donekonečna žít na dluh a přenášet náklady dnešního pohodlí na naše děti. Stát podle něj musí myslet na budoucnost, bezpečnost i odpovědnost vůči dalším generacím. Podobná slova se poslouchají dobře. Jenže ve chvíli, kdy se ze zásad stanou konkrétní opatření, začínají nepříjemné otázky.
Co přesně máme změnit? A kdo to zaplatí?
Stát se nedá zeštíhlit pouhým prohlášením
První odpovědí bývá zvýšení efektivity státní správy. Méně úředníků, digitalizace, omezení zbytečné byrokracie a rušení agend, které nikdo nepotřebuje. To všechno dává smysl. Jenže úspory z lepšího fungování státu nejsou kouzelné peníze, které se objeví na účtu hned po nástupu nové vlády.
Digitalizace něco stojí. Úředníci nemohou ze dne na den přestat vykonávat práci, kterou stát ukládá zákonem. A pokud chceme skutečně ušetřit, musíme nejprve říct, které služby už stát poskytovat nebude, případně které bude poskytovat jinak.
Omezit počet formulářů je poměrně snadné. Zrušit povinnost, kvůli které formuláře vznikají, už bývá mnohem těžší. Každé ministerstvo má své důvody, proč právě jeho agenda nesmí přijít o peníze.
Efektivnější stát tedy potřebujeme. Neměli bychom si ale namlouvat, že samotná reorganizace úřadů vyřeší všechny problémy veřejných financí.
Kde se dá skutečně ušetřit?
Další možností je omezit investice. Jenže ani tady není každá úspora skutečnou úsporou. Odložená oprava silnice, školy nebo vodovodu může znamenat, že za několik let zaplatíme mnohem víc. Na druhou stranu existují projekty, jejichž přínos je sporný a které lze odložit bez vážnějších následků.
Rozhodovat by měl především přínos pro občany a ekonomiku, nikoli to, které ministerstvo dokáže svůj projekt nejhlasitěji obhájit.
Podobně je to s důchody. Jejich omezení může státu ušetřit značné částky, ale účet za takové rozhodnutí zaplatí konkrétní lidé. Mnozí z nich už nemají možnost zvýšit si příjem tím, že změní zaměstnání nebo začnou podnikat.
A co učitelé? Šetřit na školství může být krátkodobě pohodlné, ale dlouhodobě tím oslabujeme právě generaci, na kterou chceme přenášet menší dluh a bezpečnější zemi. Školství není jen další položka v rozpočtu. Je to investice do lidí, kteří budou stát jednou živit.
Není proto rozumné hledat úspory pouze podle toho, kde je nejvíc peněz. Důležité je také to, co za ně dostáváme.
Silnější obrana, ale pro koho?
Prezidentova výzva k odpovědnosti má ještě jednu rovinu. Bezpečnost státu není zadarmo a Evropa čelí skutečným bezpečnostním rizikům. Moderní armáda potřebuje techniku, výcvik, lidi i dlouhodobé plánování. Výdaje na obranu proto nelze jednoduše odmítnout jako zbytečné utrácení.
Jenže i zde bychom měli položit otázku, co přesně kupujeme a jaký užitek nám to přinese. Samotné utracení dalších miliard ještě automaticky neznamená, že bude země bezpečnější. Rozhodují konkrétní schopnosti armády, připravenost, účelnost nákupů a schopnost techniku skutečně využívat.
A potom je tu otázka, kterou v debatách o bezpečnosti slýcháme méně často: pro koho vlastně stát budujeme?
Česká republika se potýká se stárnutím obyvatelstva a nízkou porodností. Dětí se dlouhodobě rodí méně, než kolik by bylo potřeba k prosté reprodukci populace. To neznamená, že bychom měli rezignovat na obranu nebo že bezpečnost má smysl pouze pro početnou populaci. Znamená to ale, že budoucnost země nemůžeme posuzovat jen podle počtu tanků, letadel a miliard v obranném rozpočtu.
Bezpečný stát potřebuje také lidi, kteří v něm budou žít, pracovat, vychovávat děti a platit daně. Potřebuje dostupné bydlení, fungující školy, zdravotnictví a podmínky, ve kterých mladé rodiny dokážou plánovat budoucnost.
Pokud budeme mít stále dražší stát, ale stále méně lidí, kteří ho budou financovat, problém nezmizí. Pouze ho odložíme.
A teď to nejdůležitější: kdo zaplatí účet?
Stát má v zásadě několik možností. Může omezit výdaje, zvýšit příjmy, podpořit hospodářský růst nebo se dál zadlužovat. Ve skutečnosti se obvykle používá kombinace všech těchto cest.
Prezident ve svém projevu zdůrazňuje odpovědnost a varuje před přenášením dnešních nákladů na budoucí generace. Podobný argument zaznívá také v debatách o veřejných financích na Pražském hradě. se probírala potřeba konsolidace rozpočtu, revize neefektivních výdajů i opatření na příjmové straně.
Tady se ovšem dostáváme k podstatě celé věci.
Pokud vláda odmítne zvyšovat daně, musí najít dostatečné úspory nebo jiné příjmy. Jestliže současně nechce výrazně omezit důchody, školství, zdravotnictví a potřebné investice, prostor pro škrty se zmenšuje. A pokud má zároveň posílit obranu, pak se účet musí někde projevit.
Můžeme doufat v rychlejší růst ekonomiky, lepší výběr daní a úspory z efektivnějšího státu. To jsou rozumné cíle. Jenže nelze předem počítat s tím, že přinesou tolik peněz, kolik právě potřebujeme. Boj proti daňovým únikům navíc není totéž jako zvýšení daňových sazeb a jeho výnos nelze libovolně odhadovat.
Nejde tedy nakonec o skrytou výzvu ke zvýšení daní?
Prezident nemusí výslovně říct, aby vláda zvýšila daně. Stačí, když zdůrazní nutnost vyšších výdajů na bezpečnost, odmítne nezodpovědné zadlužování a vyzve politiky k nepopulárním rozhodnutím. Vláda pak musí sama rozhodnout, jak jednotlivé požadavky sladí.
Z projevu nelze dokázat, že prezident záměrně vyzývá právě ke zvýšení daní. Jeho argument lze ale číst i tak, že pokud vláda nedokáže najít dostatečné úspory a současně nechce omezovat jiné veřejné služby, bude muset otevřít také otázku vyšších příjmů státu. A jedním z hlavních nástrojů jsou právě daně.
To je důležité zejména ve chvíli, kdy vláda veřejně slibuje, že daně zvyšovat nebude. Prezident jí tím přímo neříká, co má udělat. Připomíná jí však problém, který bez konkrétního řešení nezmizí.
Nakonec tedy nejde jen o to, zda chceme silnější a bezpečnější stát. Na tom se může shodnout velká část společnosti. Skutečná debata začíná až otázkou, co jsme ochotni obětovat, abychom ho měli.
Méně investic? Pomalejší růst důchodů? Omezení některých služeb? Vyšší daně? Nebo další dluh, který jednou zaplatí lidé, kteří dnes ještě sedí ve školních lavicích?
Prezident může burcovat k odpovědnosti. Konkrétní účet ale musí předložit vláda. A občané mají právo vědět nejen to, proč mají platit víc, ale také za co přesně, s jakým výsledkem a proč právě takovým způsobem.
