Článek
Představte si, že si objednáte řemeslníka. Každý měsíc mu pošlete peníze, ať už jste s jeho prací spokojeni, nebo ne. Když se zeptáte, proč je účet tak vysoký, vysvětlí vám, že potřebuje stabilní příjem. Když namítnete, že práce mohla být lepší, dozvíte se, že přece musí zůstat nezávislý.Představte si, že si objednáte řemeslníka. Každý měsíc mu pošlete peníze, ať už jste s jeho prací spokojeni, nebo ne. Když se zeptáte, proč je účet tak vysoký, vysvětlí vám, že potřebuje stabilní příjem. Když namítnete, že práce mohla být lepší, dozvíte se, že přece musí zůstat nezávislý.
Asi byste mu po čase navrhli, aby si našel jiného zákazníka. Jenže u České televize a Českého rozhlasu tak jednoduchou možnost nemáme. Platit máme tak jako tak.
A právě tady začíná spor o koncesionářské poplatky. Nejde jen o pár korun měsíčně. Jde o to, co za ně dostáváme a kdo vlastě kontroluje kvalitu odvedené práce.
Nezávislost není kouzelné slovo
Kdykoli se objeví návrh na změnu financování veřejnoprávních médií, ozve se varování před ohrožením demokracie. Pokud by o penězích rozhodoval stát, mohla by vláda média finančně trestat za nepohodlné zprávy. To není nesmyslná obava. Politik, který může rozhodovat o rozpočtu, má v rukou mocný nástroj.
Jenže z toho ještě neplyne, že současný systém zaručuje skutečnou nezávislost.
Koncesionářský poplatek je především způsob financování. Není to očkování proti ideologii, profesnímu sebeuspokojení ani skupinovému myšlení. Redakce může být přesvědčená o vlastní objektivitě, a přesto některým tématům věnovat víc pozornosti než jiným. Některé hosty zvát častěji, jiné méně. Jedny výroky rozebírat do posledního slova a u jiných přejít rovnou k počasí.
Nemusí přitom nikdo sedět v kanceláři a vydávat příkazy. Někdy stačí, že lidé v redakci přemýšlejí podobně a považují svůj pohled za samozřejmý.
Právě proto nestačí říkat, že jsme nezávislí. Důvěryhodnost se musí prokazovat každodenní prací. A kdo hospodaří s penězi od milionů lidí, musí počítat s tím, že se ho budou ptát, jestli svou práci dělá dobře.
Když si média sama vystaví vysvědčení
Česká televize zveřejňuje analýzy vyváženosti svého zpravodajství a publicistiky. To je správně. Jenže ani odborná analýza není důvodem, aby veřejnost přestala klást otázky. Záleží na tom, co se měří, jak se to měří a zda se vedle počtu výstupů hodnotí také jejich obsah a kontext.
Stejně tak není každý kritický pořad důkazem zaujatosti a každá kritika politiků důkazem nezávislosti. Politik může být kritizován oprávněně. Problém nastává tehdy, když divák začne mít dojem, že některým lidem se měří jiným metrem.
ČT a ČRo nejsou jediné zdroje informací. Máme komerční televize, internetové servery, noviny i sociální sítě. To je dobře. Veřejnoprávní média však mají nabídnout něco navíc: důsledné ověřování informací, kvalitní regionální zpravodajství, kulturu, vzdělávání a prostor pro témata, která se čistě komerčně nemusejí vyplatit.
Pokud se jejich zpravodajství začne v očích části veřejnosti podobat názorovému klubu, je to problém. Ne proto, že musí vyhovovat každému divákovi. To by ani nešlo. Ale proto, že jejich zvláštní postavení má smysl jen tehdy, pokud mu odpovídá také zvláštní odpovědnost.
Veřejná služba, nebo pohodlné zaměstnání?
Druhou otázkou je efektivita. Veřejnoprávní média pracují s miliardami korun ročně. To samo o sobě není důkazem plýtvání. Kvalitní zpravodajství, zahraniční korespondenti, rozhlasové orchestry, archiv, technické zázemí i vysílání pro menšiny něco stojí.
Jenže věta „to něco stojí“ nemůže být konečnou odpovědí na všechno.
Kolik stojí jednotlivé pořady? Které projekty mají skutečný přínos? Co lze sdílet mezi televizí a rozhlasem? Kde se zbytečně duplikuje práce? Kolik peněz jde do vlastní výroby a kolik do provozu? A kolik diváků či posluchačů daná služba skutečně využívá?
Na podobné otázky by měla existovat srozumitelná odpověď. Ne jen několik set stran výročních zpráv, které si přečte pár specialistů a zbytek veřejnosti si může maximálně tipnout, zda se s penězi zachází rozumně.
Když soukromá firma hospodaří špatně, časem se to může projevit na jejím zisku, zákaznících nebo samotné existenci. Veřejná instituce má jiné poslání, a proto nemůže být řízena úplně stejně. To však neznamená, že se jí nemají týkat základní pravidla dobrého hospodaření.
Veřejné peníze nejsou peníze, které nikomu nepatří. Patří všem, kteří je zaplatili.
Zrušit poplatky? A co potom?
Přesun financování do státního rozpočtu by mohl zjednodušit výběr peněz a odstranit část administrativy. Zároveň by ale vytvořil nové riziko: vláda by mohla získat větší vliv prostřednictvím rozpočtu. Pokud by se výše financování měnila podle politické nálady, byla by to cesta k problémům.
Ani opačný model ovšem není bez rizika. Automatický příjem peněz může oslabovat tlak na úspory a zlepšování služeb. A samotné poplatky nijak nezaručují, že redakční rozhodování bude nestranné.
Proto bych celou debatu nevedl jako souboj mezi obhájci demokracie a jejími nepřáteli. Stejně tak není každý kritik ČT automaticky zastáncem jejího ovládnutí politiky. A každý, kdo hájí současný systém, nemusí mít zájem na zachování nějakého privilegia.
Rozumná reforma musí řešit obě rizika současně: politické ovládnutí médií i jejich nedostatečnou kontrolu.
Jednou z možností je zákonem stanovené víceleté financování, jehož pravidla se nebudou měnit podle momentálního složení vlády. K tomu pravidelné nezávislé audity, veřejně dostupné údaje o nákladech a srozumitelné hodnocení kvality vysílání. Kontrola hospodaření nesmí být záminkou k tomu, aby někdo politikům diktoval obsah zpráv.
A pokud zůstane financování prostřednictvím poplatků, ani to by nemělo znamenat, že se instituce mohou dál vyhýbat nepříjemným otázkám.
Nechci televizi podle přání vlády. Chci televizi, která se nemusí bát nikoho
Tohle je podle mě podstata celé věci. Nejde o to vyměnit jednu závislost za druhou. Jde o to vytvořit systém, v němž se novinář nemusí bát vlády, ale vedení média se zároveň nemusí bát, že někdo začne kontrolovat jeho hospodaření a výsledky.
Politici by neměli rozhodovat o tom, co se smí odvysílat. Veřejnoprávní média by ale také neměla mít nárok na automatickou důvěru jen proto, že se tak jmenují.
Kdybychom měli nemocnici, která by tvrdila, že je nezávislá, protože si sama stanovuje rozpočet, také bychom jí asi neodpustili špatnou péči jen kvůli tomuto prohlášení. Chtěli bychom vědět, jak léčí, kolik to stojí a zda existuje prostor ke zlepšení.
U médií by měla platit stejná logika. Jen místo zdraví jde o informovanost veřejnosti, která je pro fungování demokracie stejně důležitá.
Česká televize a Český rozhlas mají smysl. Ale právě proto, že mají smysl, bychom se neměli bát změnit způsob, jakým fungují. Zachovat veřejnou službu neznamená zachovat každý její současný zvyk, každou organizační strukturu a každý výdaj.
A pokud někdo tvrdí, že bez dnešního systému poplatků zanikne nezávislost, měl by vysvětlit, proč ji tento systém nedokáže přesvědčivě zajistit už dnes.
Nechci, aby o zprávách rozhodovala vláda. Nechci ale ani to, aby se z veřejnoprávních médií stala instituce, jejíž kvalita se nesmí zpochybňovat, protože její financování je údajně podmínkou demokracie.
Demokracie potřebuje nezávislá média. Nepotřebuje nedotknutelná média.
A poplatník by neměl být jen povinným plátcem. Měl by být také člověkem, jehož důvěru si veřejná služba musí zasloužit.
