Článek
Kdyby byla zahraniční politika soutěží v přebíhání, Jan Lipavský by byl bezkonkurenční vítěz. Začal v jedné straně, pak si našel pohodlnější místo v jiné a dnes se vyhřívá na předních místech kandidátky SPOLU, i když jeho zásluhy by spíš stačily na místo v čekárně. Kariérní akrobat? Možná. Ale hlavně člověk, který z diplomacie udělal sérii trapných epizod, za které by se nestyděl ani amatérský divadelní soubor.
Lipavský je ukázkovým příkladem, že na ministra zahraničí nemusíte mít schopnost vést stát na mezinárodní scéně. Stačí vám jen dostatek sebevědomí, pár správných kamarádů a schopnost včas se schovat. Zahraniční politiku „zreformoval“ tak důkladně, že by se dala přirovnat k demolici domu kladivem - rychlé, hlučné a nevratné.
Každý jeho „diplomatický úspěch“ má jedno společné – ostudu. Od nevkusných prohlášení přes chaotické kroky až po totální ztrátu respektu partnerů v zahraničí. Je až zarážející, jak rychle dokázal z Česka udělat neviditelného hráče tam, kde jsme dříve mívali slovo. A teď? Podle některých zpráv se uchyluje do „krytů“ na Ukrajině, možná proto, aby si odpočinul od toho, co sám pomáhal rozpoutat.
Najednou je jasné, proč ho Miloš Zeman nikdy nechtěl jmenovat ministrem. Není to osobní animozita, to je prostě zdravý instinkt.
Lipavský je jako GPS navigace, která vás místo k cíli dovede na staveniště bez výjezdu. Ale rozdíl je v tom, že navigaci můžete vypnout. U něj to zatím nejde a to je pro naši zahraniční politiku tragédie.
