Článek
Cestou do Prahy mi v autě hrála italská hudba. Nejspíš právě proto se mi začaly vybavovat události posledních dní. A uvědomila jsem si, že se vlastně usmívám. Protože ty největší příběhy nepíší knihy ani filmy. Ty největší příběhy píše život sám.
Můj syn se nedávno vrátil z adaptačního pobytu se svými budoucími spolužáky z vysoké školy. Každé dva dny poslal stručnou SMS: „Žiju.“ Nic víc, nic míň. A pak mi přišla zpráva, která mě pořádně zvedla ze židle, že jde na swing jump.
Okamžitě jsem mu psala, ať na nějaké bláznivé skákání zapomene, že má přece život před sebou. Ten večer jsem skoro nespala. Ve snech jsem běhala, hledala ho a přemlouvala manžela, že ho musím zachránit.
Když se nakonec vrátil, manžel se jen pousmál a prohodil: „Tak příště jen napiš– skočil jsem, tečka. Kdo to má pak s mámou vydržet.“
A měl pravdu. To je praxe života, někdy tvrdá, ale vždy reálná.
Jsem na svého syna pyšná, i když sama bych to nikdy neskočila. Mám respekt i strach z výšek. Ale v jeho odhodlání je kus odvahy, kterou obdivuji.
Sotva se vrátil, potřeboval, abychom ho odvezli na charitativní běh. Pak šel na hokej. Druhý den oznámil, že jde pomoci kamarádovi. A když dorazil domů z brigády, protože od maturity si poctivě vydělává, jen jsem protočila oči a zeptala se ho, jestli hodlá spasit svět.
Manžel se na mě v tu chvíli podíval, jen nadzvedl obočí, pousmál se a odešel. A mně to najednou došlo, geny prostě „nevyčůráš“. Můj syn je totiž stejný jako já.
Celý život se snažím dělat svět lepším. Pomáhám slabým, bráním lidi, někdy padám, někdy se spálím. A zjišťuji, že tuhle štafetu přebírá i můj starší syn. Je to krásné, a přesto ve mně někde hluboko vzadu klíčí i obava. Vím totiž, kolikrát jsem naletěla, kolikrát se našla ruka, která mou otevřenost a pracovitost využila.
Moc si přeju, aby se z mých chyb poučil. Aby jeho cesta byla lehčí než ta moje. A aby si i on jednou mohl v autě pustit hudbu, vzpomenout si na uplynulé dny a usmát se. Protože to je ten největší dar, vědět, že příběhy, které píše život sám, stojí za to.
