Článek
Před třemi lety se na pražském Václavském náměstí odehrála scéna, která se zapsala do paměti národa. Skupina občanů tehdy přišla vyjádřit nesouhlas s vyvěšením ukrajinské vlajky na Národním muzeu. Připomínali, že se jedná o českou národní instituci, symbol naší státnosti, a že na její fasádě má vlát jedině vlajka České republiky. Místo pochopení a dialogu se dočkali násilného zásahu, obvinění z extremistických postojů a veřejného zostuzení.
Vlastní občané byli tehdy cizinci ve vlastní zemi. Bylo jim upíráno právo na názor a svobodu projevu.
A dnes? Najednou vlajka dolů jít může. Oficiálním důvodem je potřeba „využít prezentační plochu“ pro propagaci výstavy. Kde jsou ti, kteří tvrdili, že ukrajinská vlajka je symbolem solidarity, který musí na budově zůstat navždy? Kde jsou slova ministra kultury, že její odstranění nepřipadá v úvahu?
Pokud vlajka dolů jít může kvůli reklamě, proč to dříve nebylo možné kvůli vůli vlastního národa? Odpověď je jediná, nebyla to solidarita, ale politika. A politika, která se otočila podle potřeby.
Hanba vedení Národního muzea i všem, kdo tento krok povolili.
Za 36 dní máme šanci říct jasné NE. Už nikdy nedopustíme, aby se na Národním muzeu vyvěšovala cizí vlajka, zatímco český národ je umlčován. Už nikdy nedovolíme, aby se z nejvýznamnější české instituce stalo reklamní plátno politických gest.
