Článek
Na náměstí Svobody jsme strávili pár hodin u našeho petičního stánku. Lidé přicházeli podepsat petici, vzít si letáky, nebo jen popovídat. Přicházeli mladí i staří, studenti, pracující, senioři. Každý s vlastní zkušeností, s vlastním pohledem na dnešní dobu. A i když se mnohé debaty stočily k problémům, které nás všechny trápí – drahé bydlení, rostoucí ceny energií, nedostupnost základních potřeb, většina setkání byla lidská, otevřená a obohacující.
Jedna mladá slečna, sotva devatenáctiletá, se přišla zeptat: „Proč bych měla volit právě vás?“ Na první pohled běžná otázka, ale způsob, jakým ji kladla, ukazoval, že odpověď vlastně nechce slyšet. Nepřítomný pohled, bojovný tón, arogance v hlase. Tvrdila, že čím více zbraní pošleme, tím rychleji Rusko padne, že se máme dobře a energie nejsou drahé, že Rusové se všude roztahují. Bylo jasné, že reprodukuje naučená hesla, která slyší ve škole či v médiích, aniž by nad nimi přemýšlela.
A právě v té chvíli vstoupila do rozhovoru paní Libuška. Malá, nenápadná žena, která toho ale ve svém životě zažila tolik, že by její příběh vydal na knihu. Jako dítě měla být dána na poněmčování – zachránil ji vlastní strýc. Pamatuje si válku, rok 1968, všechny dějinné zvraty, které formovaly naši zemi. Její slova nebyla naučená, nebyla převzatá z učebnice. Byla to vlastní zkušenost, hluboká pravda vyrytá do paměti a srdce.
A to je přesně to, co by dnes měli slyšet mladí lidé. Ne papouškovat propagandu, ale naslouchat těm, kteří žili dějiny na vlastní kůži. Protože pokud dovolíme, aby se historie přepisovala, ničíme tím nejen minulost, ale i budoucnost. Nemáme pak na čem stavět.
Den se obešel bez incidentů, až na jedinou výjimku. Jeden pán, který kolem nás procházel, se na mě obořil vulgárními urážkami. Tituloval mě vším možným a útočil na mě hrubě a bez respektu. Nevím, proč někdo potřebuje takto napadat ženu, a ještě s tváří zkřivenou zlostí, jako by měl před infarktem. Spíš to ale ukazuje něco o něm samotném než o mně.
A proto chci poděkovat svým kolegům, Barboře a Davidovi, kteří se mě okamžitě zastali. Podpora od lidí, se kterými stojím bok po boku, je pro mě důkazem, že má smysl pokračovat. Protože i když se najdou ti, kteří urážejí a ponižují, vždy tu budou i ti, kteří vedou poctivou debatu, hledají pravdu a snaží se, aby se v naší zemi žilo lépe.
Paní Libuška a jí podobní lidé jsou živým svědomím této společnosti. Je na nás, abychom jejich hlas nenechali umlčet. Protože jakmile zapomeneme na minulost, ztratíme budoucnost.
Chtěla bych vzkázat právě vám, mladým lidem,hledejte pravdu sami. Nespoléhejte jen na to, co vám říkají školy, média nebo politici. Naslouchejte těm, kteří tu byli před vámi a kteří na vlastní kůži zažili, jaké to je, když se historie přepisuje podle potřeb mocných. Ptejte se, zpochybňujte, porovnávejte. Jen tak si dokážete vytvořit vlastní názor a nenecháte se vést cizí propagandou.
Budoucnost této země je ve vašich rukou. A jestli má být pevná a svobodná, musí stát na pravdivých základech, ne na lžích. Proto naslouchejte lidem, jako je paní Libuška. Jejich hlas je dar, který jednou už nemusí být slyšet
