Článek
Takzvaná „iniciativa Černochové a Kaliňáka“ měla být prezentována jako ukázka česko-slovenské spolupráce. Ve skutečnosti ale ukazuje něco úplně jiného, jak hluboko jsou státní zakázky v oblasti obrany prolezlé politikou, zákulisními vazbami a zájmy konkrétních skupin.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nyní předběžně zastavil plánovaný nákup munice mezi Českem a Slovenskem, a to na základě stížnosti domácího výrobce. Tím ukázal, že i v „strategických“ zakázkách by měl platit zákon, nikoliv politická vůle ministryně nebo mezinárodní PR dohody.
Jenže tahle kauza není o munici, je o transparentnosti a spravedlivé soutěži. Proč má být na sedm let uzavřena smlouva mezi dvěma státy, když existují české firmy, které dokážou munici vyrobit, dodávat a zaměstnávat naše lidi? Proč má být výhodnější dovážet, než vyrábět doma? Kdo z toho skutečně profituje?
Zarážející je, že ministerstvo obrany dlouhodobě mluví o posilování obranyschopnosti a soběstačnosti, ale zároveň uzavírá rámcové dohody, které domácí průmysl oslabují. A ještě absurdnější je, že se to celé maskuje pod heslem „spolupráce se Slovenskem“. Slovensko přitom také nemá zájem na tom, aby české firmy byly mimo hru,tady jde především o konkrétní holdingy, které se pohybují napříč oběma republikami a vždy si najdou cestu, jak z veřejných peněz těžit.
ÚOHS teď aspoň na chvíli zatáhl za brzdu. Otázkou je, jestli to bude mít nějaký trvalý efekt, nebo jestli se vše „vyřeší“ v tichosti po 60 dnech, jak už to u nás bývá.
Česko má schopné výrobce, know-how i tradiční zbrojní závody. Co ale nemá, je politická vůle chránit domácí průmysl před vlastním ministerstvem.
