Článek
V sobotu jsem pozorovala svou dceru, jak s obrovským zaujetím dokončuje svůj kostým na Halloween. Několik dní ho pečlivě připravovala – šila, lepila, kreslila, promýšlela detaily. Byla ponořená do tvoření, a já ji sledovala s tichým obdivem. Zeptala jsem se jí, jestli nechce jít ven ,bylo krásné počasí, ideální na procházku nebo setkání s kamarády. Odpověděla mi tiše:
„Ráda bych, mami… ale nikdo ven nechce. Všichni jsou doma u počítače.“
Ta věta ve mně zůstala rezonovat celý den. Sedla jsem si a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na své dětství – na léto vonící trávou, odřená kolena, tajné bunkry, soutěže o to, kdo doběhne nejdál, a na ten dětský smích, který se rozléhal ulicí až do večera. Největším trestem tehdy bylo dostat „zaracha“. Nepustili nás ven a my hledali všechny možné způsoby, jak ten zákaz obejít. Svoboda byla venku, s kamarády, v pohybu, v příbězích, které jsme si sami vytvářeli.
Dnes? Dnešní děti nikdo ven nevyhání. Ony tam prostě nechtějí. Sedí doma, často sami, s mobilem v ruce, ponořené do světa, který je sice nekonečný,ale studený. Svět, kde se přátelství měří podle počtu „lajků“, ne podle zážitků. Kde se odvaha skrývá za obrazovkou a skutečné city nahrazuje emotikon.
Mluvila jsem o tom s kamarádkou. Sdílela stejný smutek. Shodly jsme se, že dnešní děti ztrácí něco zásadního – chuť žít společně, hrát si, objevovat, tvořit partu, hádat se a zase se smířit. Chybí jim přirozený svět, který formuje charakter. Místo toho žijí v digitální kleci, kde je všechno dostupné, ale nic skutečné.
A pak se divíme, proč tak mnoho mladých trpí depresemi, úzkostmi, ztrátou identity. Proč se cítí prázdní, proč hledají smysl nebo naopak dělají všechno proto, aby zmizeli z očí světa. Rodiče často zjistí, že jejich dítě něco trápilo, až když je pozdě.
Žijeme v moderní době. Chlubíme se technologií, majetkem, úspěchy. Ale ztrácíme to nejdůležitější – lidskost, blízkost, obyčejné přátelství. Umíme si naprogramovat svět, ale zapomněli jsme, jak obejmout člověka.
Česká země dnes patří mezi země s jedním z nejvyšších počtů bezdomovců v Evropě ( podle informací je 4.)A já si říkám ,jak moc jsme vlastně vyspělí? Co nám ten „pokrok“ dal, a co všechno vzal?
Možná je někdy lepší mít méně, ale žít hlouběji. Mít méně věcí, ale více přátel. Mít méně času online, ale více přítomnosti. Protože generace, která ztratí schopnost cítit, tvořit a sdílet, není moderní.
Je nemocná.
