Článek
Evropská unie se po letech ticha a popírání reality konečně probouzí. Dvacet členských států, v čele s Belgií a za účasti České republiky, podepsalo dopis, v němž vyzývají Evropskou komisi k urychlení návratů afghánských migrantů, kteří nemají v Evropě legální pobyt. Ministři, kteří ještě nedávno tvrdili, že „žádný problém není“, dnes s vážnou tváří volají po „získání kontroly nad migrací“. Jenže ti, kdo na tyto problémy upozorňovali dávno, si teď musejí klepat na čelo.
Když se před lety ozývaly hlasy, že nekontrolovaná migrace z kulturně a sociálně odlišných oblastí povede k napětí, kriminalitě a rozpadu důvěry ve státní instituce, byli jejich autoři zesměšňováni. Politici, novináři i nevládní organizace je označovali za xenofoby, populisty a konspirátory.
Jenže fakta se umlčet nedají. Problémy, které se tehdy bagatelizovaly, se dnes valí Evropou jako lavina. A zatímco lidé z praxe ,policisté, zdravotníci, sociální pracovníci, varovali, že tlak bude narůstat, vládní elity raději rozdávaly morální lekce.
A tak teď máme dopis. Papír, který má symbolicky dokázat, že se „něco děje“. Volá po koordinaci mezi Komisí, Evropskou službou pro vnější činnost a agenturou Frontex. Má zajistit efektivnější návraty a lepší reintegraci těch, kdo se mají vrátit do Afghánistánu.
Zní to rozhodně. Ale kde byli tito ministři, když bylo ještě možné těmto situacím předejít?
Kde byl český ministr vnitra Vít Rakušan, když se zlehčovaly dopady nelegální migrace na českou společnost? Kde byli ti, kdo tvrdili, že hranice „už nefungují“ a že je třeba být „solidární“ za každou cenu?
Teď přicházejí s křížkem po funuse. A tváří se, že objevili Ameriku. Evropa neřeší migraci, Evropa řeší důsledky vlastní slepoty. Místo proaktivní politiky máme sérii reaktivních gest. Místo dlouhodobé strategie přicházejí narychlo psané deklarace, které se snaží zachránit reputaci.
Jenže migrace není téma pro tiskové konference. Je to téma, které zasahuje běžné lidi. Ti, kdo žijí v lokalitách, kde se zvyšuje kriminalita, kde školy zápasí s jazykovými bariérami, kde úřady řeší přetížené sociální služby, nepotřebují další „koordinaci na úrovni EU“. Potřebují jasný plán, ochranu hranic a především politickou odvahu říct pravdu.
Je dobře, že se o této otázce konečně mluví otevřeně. Ale nelze se tvářit, že jsme právě teď prozřeli. Varování zaznívala roky. Byla ignorována a často zesměšňována.
Nyní přichází účet. A politici, kteří dříve mávali rukou, dnes předstírají zodpovědnost. Jenže důvěra občanů se nevrací podpisem pod dopisem. Důvěra se vrací pravdivou politikou, činy a přiznáním chyb.
Pokud má mít Evropa budoucnost, musí si přiznat, že její největší hrozbou není migrace sama o sobě, ale neschopnost čelit realitě.
