Článek
Mám dvě zdravé děti. A každý den za to děkuji. Možná právě proto se mě příběhy těžce nemocných dětí dotýkají o to víc. Nejen jako mámy, ale i jako zdravotní sestry. Za více než třicet let ve zdravotnictví jsem poznala mnoho rodin, kterým se během jediné chvíle obrátil život vzhůru nohama. Vím, co znamená bezmoc. Vím, co znamená strach. A vím, co pro rodiče znamená naděje. Velmi často mě kontaktují maminky a tatínkové s prosbou, abych sdílela sbírky pro jejich děti. Ozývají se mi také rodiče autistických dětí, kteří každý den bojují nejen s diagnózou svého dítěte, ale i s únavou, byrokracií a pocitem, že na jejich rodiny systém často nestačí. A právě proto si myslím, že je čas o těchto tématech začít mluvit nahlas.
Příběh malé Vikinky není jen příběhem jedné rodiny. Je symbolem stovek dalších rodin, které místo toho, aby veškerou energii věnovaly svému dítěti, musí zakládat veřejné sbírky a prosit o pomoc cizí lidi. Jsem nesmírně pyšná na obyčejné lidi. Češi mají obrovské srdce. Když je potřeba pomoci, dokážou se semknout a přispět i tehdy, když sami nemají nazbyt. Ale položme si jednu otázku. Proč se na léčbu těžce nemocných dětí skládají především obyčejní občané? Nemělo by to být právě naopak? Nemělo by být samozřejmostí, že stát udělá maximum pro své nejslabší občany? Že rodiče nebudou muset prosit o pomoc na internetu, aby jejich dítě dostalo šanci na lepší život?
Jsem přesvědčena, že je načase otevřít seriózní debatu o změně legislativy. O tom, jak nastavit systém tak, aby rodiny pečující o těžce nemocné děti měly rychlejší přístup k potřebným terapiím, rehabilitacím a pomůckám a nemusely být odkázány především na veřejné sbírky. Ano, myslím si také, že je naprosto legitimní diskutovat o prioritách veřejných financí. Když stát dokáže uvolňovat miliardy na jiné oblasti, měl by stejně důsledně hledat prostředky i pro děti, které bojují o svůj život nebo o šanci na důstojnější budoucnost. Podle mého názoru by právě péče o vlastní občany, zvláště o nemocné děti, měla patřit mezi nejvyšší priority. Nejde o pravici ani levici a nejde o vládu ani opozici-jde o děti.O děti, které si svůj osud nevybraly. Dnes ale můžeme pomoci alespoň jedné z nich.
Pokud můžete, přispějte malé Vikince. Každá koruna může znamenat další terapii, další pokrok a další naději. A pokud přispět nemůžete, sdílejte její příběh. Možná právě vaše sdílení osloví člověka, který její život změní. Protože úroveň společnosti se neměří tím, kolik má zbraní nebo jak vysoký má rozpočet. Měří se tím, jak se dokáže postarat o ty nejslabší. A nemocné děti by nikdy neměly zůstat na okraji zájmu.
