Článek
Rodinu si nevyberete, přátele ano
Říká se to už po generace. A i když je to prosté pořekadlo, skrývá v sobě krutou pravdu. Často vás totiž nezlomí cizí lidé, ale ti nejbližší. Ti, kteří by vás měli znát nejlépe. Ti, od kterých očekáváte podporu, pochopení a lásku – a přesto se stanou těmi, kdo zasadí nejhlubší ránu.
Dnes jsem mluvila se svou dlouholetou kamarádkou. Ženou, která zastává vysokou funkci, a přesto zůstala obyčejným, věrným člověkem. Neztratila lidskost, nepřestala vidět obyčejné radosti, nezapomněla, co je to opravdové přátelství. V době covidu jsem ji varovala před tečkovacími látkami. Poslechla. A pokaždé, když se vidíme, mi připomene, jak je za to vděčná.
Když kolem sebe vidí příběhy lidí, kterým se život převrátil vzhůru nohama, nestačí se divit. A stejně tak nechápe mlčení a zapírání těch, kdo ještě před pár lety tvrdili, že „jde o naše dobro“. Připomíná mi, jak křehké je naše vnímání pravdy, a jak snadno se lidé přizpůsobí pohodlné lži.
Při našem hovoru jsem jí řekla o nepříjemné věci. Člen mé rodiny mě bez jediného slova vymazal z přátel na Facebooku. Ne proto, že bych mu ublížila, ale proto, že jsem „antisystémová“. Žádný telefonát. Žádná snaha si to vysvětlit. Jen tiché, zbabělé odpojení. Jiná by byla situace, kdyby mi zavolal a řekl: „Hele, máme jiné postoje, nechceme problémy, jsme zvyklí na své pohodlí.“ To bych respektovala. Ale mlčet a tvářit se, že dotyčný nikdy neexistoval? To je zrada. A zrada bolí nejvíc právě tehdy, když přichází od těch, u kterých byste ji nikdy nečekali.
Moje kamarádka se na mě podívala a řekla větu, která se mi vryla do srdce: „Je pro mě čest být mezi tvými přáteli.“
V ten moment jsem si uvědomila, že pokud se někdo rozhodne odejít z mého života, znamená to, že do něj nikdy doopravdy nepatřil. A že pravá přátelství vydrží i bouře.
Jak daleko jsme se jako společnost dostali, když raději zapřeme vlastní sourozence, příbuzné nebo přátele, jen abychom měli klid? Jen abychom mohli dál žít v pohodlí, dokud se nás problémy netýkají? Ale jednou se dotknou každého z nás ,i našich dětí, vnoučat a pravnoučat.
Ještě před pár lety žil na hranici chudoby téměř milion lidí. Dnes jsou to přes dva miliony. Katastrofa roste. Místo toho, abychom se semkli, odmazáváme lidi z přátel na sociálních sítích a umlčujeme ty, kdo říkají nepohodlnou pravdu. Stavíme mezi sebe zdi, když bychom měli stavět mosty.
Proto dnes chci poděkovat každému příteli, který zůstal.
Děkuji těm, kteří mě kritizovali, ale zůstali féroví. Děkuji každému, kdo mi pomohl na nohy, když jsem padala. Děkuji i těm, kteří v mém životě byli dlouho a pak se naše cesty rozdělily – protože i oni mi přinesli poznání, pomoc, ale i zradu, která mě nakonec posílila a pomohla mi jít dál. A děkuji i těm, kdo se nebojí si se mnou sednout venku na drink, projít se, popovídat si, i když to „není populární“.
Moji opravdovou rodinu jsem našla ve své nejlepší kamarádce Danušce (Dana Chytilová). Zalepila rány, které zůstávaly roky otevřené. A to je možná ta největší lekce – rodina není jen o krvi, ale o srdci. Pravé pouto nevzniká z toho, kde jsme se narodili, ale z toho, kdo stojí po našem boku, když se svět kolem hroutí.
Někdy musíme ztratit, abychom našli. Já našla lidi, kteří mě drží, i když fouká proti. A i když se některé dveře zavřely, otevřely se jiné a za nimi stáli ti, kteří se nebojí žít pravdu.
