Článek
Znáte to. Každodenní rutina. Stejná cesta do práce, stejná křižovatka, ten samý přechod. Všechno na svém místě ,jako kulisy v divadle, které hrají tu samou scénu znovu a znovu. Chodím tou trasou už roky. Třicet minut cesty a během ní míjím známé obchody, výlohy, kavárny. Většina se mění jen pomalu. A tváře lidí za sklem? Ty už jsou skoro jako staří známí.
Moje malá radost? Káva. Taková ta tichá, osobní odměna před noční. Vždycky si po cestě „ulovím“ kelímek v mé oblíbené kavárně. A i když je zima, prší, nebo mě čeká náročná směna ,ten moment s horkou kávou v ruce má sílu malého zázraku. Jako kdyby svět na chvíli ztichl.
Ne na každého funguje káva stejně. Znám lidi, co ji pijí litry a usínají bez mrknutí oka. Já? Jedna stačí. Pokud si ji dám pozdě odpoledne, měním se v králíčka Duracell a spánek se mi vyhýbá obloukem.
Ale na noční? Tam je káva vítaným spojencem. Do tří ráno jedu na kofeinovém autopilotu.
Krize přichází kolem čtvrté, to mám pauzu, zavřu oči, vypnu, a tělo se zkusí znovu nastartovat.
Naše odpočinková křesla nejsou zrovna jako hotelové postele ,ale i tak mají svůj půvab. Občas se mi podaří natáhnout přes dvě, nohy nahoře, ruce složené a v tu chvíli mám pocit, že jsem právě vyhrála jackpot.
Roky plynou, svět kolem se mění. Pomalu. Nová výloha, jiná barva fasády, nová tvář za pultem. Ale ten rytmus, ten zůstává. Stejně jako potřeba těch malých jistot, drobných rituálů, které drží naše dny pohromadě.
To, co mi ale opravdu zvedne náladu, je, když ve své kavárně slyším známý hlas: „Jako vždy?“ A já jen přikývnu, usměju se. Děkuju za záchranu života před noční. A jdu dál. Někdy prohodíme pár slov, když mají chvilku a za nimi nestojí fronta nervózních kafařů . A já jim na oplátku nechám drobné spropitné a pochvalu. Ne z povinnosti. Z vděčnosti.
Protože laskavost se nedá koupit. A úsměv? Ten má někdy větší sílu než stovky slov.
Jaké je z toho ponaučení? Někdy stačí málo. Věnovat někomu to nejcennější -pozornost, laskavé slovo, úsměv. Nic to nestojí. A může to udělat zázrak. Klidně jen maličký. Ale právě ty maličkosti dělají svět hezčí.
Protože dnes ráno skončily mé pracovní povinnosti, přesouvám se domů. A budu-li mít štěstí, přivítá mě na letišti známá tvář, ten samý policista, který se vždy usměje a pronese:
„Vítejte doma. Tak máte zase odpracováno.“
Usměju se, poděkuju a projdu východem ven. A tam už na mě čeká syn… nebo manžel… anebo jen taxi, které mě odveze domů. Zpět do reality všedních dnů.
Zpět tam, kde se káva nepodává v kelímku, ale život běží dál svým vlastním rytmem.
