Sicílie: mnoho tváří ostrova, který vám nic nedá zadarmo

Sicílie vás nepřivítá jako letovisko z katalogu. Žádné vyretušované snímky, žádná sterilní turistická kulisa. Tohle je místo, které žije vlastním rytmem, a pokud na něj nenaskočíte, může vás nejprve zmást, možná i odradit. Ale pak — jakmile se trochu ponoříte pod povrch — začne odhalovat svá kouzla. Jedno po druhém. Až zjistíte, že na vás čím dál tím víc působí…

Začněme tím, co se v turistických průvodcích nedočtete. Ve vnitrozemských vesnicích panuje místy taková bída, že jsem si vzpomněla na naše putování po zapomenutých koutech Albánie — a někde bylo i hůř. Kolem vesnic se táhnou hromady odpadků, které tam lidé vozí cíleně ze svých domovů. Netřídí se, popelnice se vyváží v lepším případě sporadicky. Není žádným tajemstvím, že ani odpadové hospodářství se nevymyká temným stránkám italské politiky a byznysu. Pohled z okna auta to ostatně potvrzuje celkem spolehlivě.

A svoz odpadu ve větších městech? Chvíli jsem se v něm snažila hledat systém. Nenašla jsem. Ale možná je to tím, že prostě žádný není. Maličká auta — aby se protáhla spletitými uličkami — projíždějí, kdy a kudy uznají za vhodné. Pár pytlů vezmou, pár nechají. Tam zastaví a tam zase ne.

Mezitím se odpadky hromadí na chodnících způsobem, který má svou vlastní logiku: lidé z horních pater nevzhledných činžáků často spouští pytel na laně v košíku dolů, a zahoukají na někoho, kdo jde kolem, ať jim odpadky „vyloží“ na chodník. Když je chodník plný, zavěšují se pytle kde buď - na kliky od dveří i oken nebo kabely trčící z fasád domů. Pak tam celá ta odpadková koláž čeká, než přijedou popeláři. Nebo nepřijedou…No, alespoň se mají místní hlodavci v čem přehrabovat…

Sicilané jsou na mě osobně trochu moc hluční — ale jejich srdečnost a kontaktnost jsou zcela odzbrojující. Rádi se zastaví, poradí, pohovoří. A když už, tak pořádně. S přehledem si můžete zrušit program na celé odpoledne, protože konverzace většinou nebere konce.

Angličtina byla na hodně místech, kde jsme se zastavili, problém, obzvlášť u starší generace nebo v menších městech, kam turisté zabloudí jen málokdy. Ale nás taková místa zajímala, a tak jsme se chytali se španělštinou, která je italštině v lecčem překvapivě blízko a fungovala dobře.

Pak je tu ještě životní rytmus Sicilanů. Pohodový a líný. Zároveň ale živelný. Prostě dokonalý. Jejich den má svůj řád, který se tu dodržuje téměř posvátně: ráno patří cappuccinu, polední přestávka espressu a croassantu na stojáka, následuje pozdní oběd, a hlavní jídlo dne? To se odkládá až na večer — a vychutnává se pěkně bez spěchu v kruhu rodiny nebo nejbližších přátel.

A praktický tip – pokud nechcete být za neurvalce: pizzu si objednávejte skutečně až večer. Oběd je na Sicílii záležitost lehká, střídmá a vyvážená.

Hlavní letní sezóna je pro návštěvu nejhorší volbou v případě, že sebou nechcete jen plácnout na pláž a srkat aranciatu z červených pomerančů. Pokud plánujete Sicílii skutečně poznat, červenec a srpen, kdy se teploty, davy turistů i zdejší ceny vymykají kontrole, nejsou zrovna nejvhodnější pro aktivní dovolenou.

Jaro je naopak ideální: příroda je v plném květu, na turistických stezkách je prostor, teploty jsou příjemné a ceny rozumné. Pláže si klidně nechejte na léto — teď je čas na výšlapy, dobrodružství a pohodové cestování.

A teď to, co mě na Sicílii dostalo úplně. Krajina. Výhledy. Příroda, která je divoká, nespoutaná a dramatická — přesně jako celý ostrov. Každá část, kterou jsme projeli, byla trochu jiná. Vnitrozemí se liší od pobřeží, sever od jihu, rybářské vesničky od barokních městeček. Ta rozmanitost a objevování mě bavily celou dobu.

Pokud na Sicílii plánujete vyrazit, na seznam míst si nezapomeňte připsat Národní park Zingaro. Zdejší flóra, fauna a celkový vibe promlouvají sami za sebe a zaslouží si rozhodně víc prostoru, než dovoluje jeden odstavec, proto mu někdy příště věnuji samostatný článek. Ale věřte, že z tohoto místa rozhodně neodejdete zklamaní.

Čestné místo na vašem putovním seznamu by mělo mít i město Milazzo, které patří k hlavním letoviskům severního pobřeží. Na vyvýšenině nad městem a Tyrhénským mořem se tam pyšně tyčí Castello di Milazzo – dechberoucí pevnost, v níž se dokonale snoubí historie, příroda a vzdělávání. Pokud jste fanoušky alespoň jedné z těchto oblastí, budete nadšeni.

Opomenout byste neměli ani přírodní rezervaci Area Marina Protettata Capo Milazzo, kde moře a pobřeží nabízí krásné výhledy i příjemnou procházku skrz rozmanitou krajinou. V komplexu vybírají symbolické vstupné a na turisty jsou velmi dobře připraveni. Najdete tu všechno od wc, automatů na nápoje a snacky, přes dětské hřiště, přírodní bazén, až po kapli, vyhlídky a naučné popisky u zdejších porostů. To abyste odsud odcházeli zase o kousek chytřejší…

Kdybych měla vypíchnout lokalitu, která mě nadchla, ale přitom je turistiky netknutá, byla by to vesnička Campofelice di Fitalia. Je to takový skrytý klenot ležící asi 50 km od Palerma. Tipla bych, že může mít jen nějakých 500 obyvatel, ale pokud pojedete kolem, zastavte se, nadýchejte se čerstvého vzduchu a prostě chvíli jen buďte…

No a pak je tu samozřejmě Etna — ale o té psát nemohu, protože jsem ji prostě nestihla. V létě, v úmorném vedru a bez správného vybavení výstup nepřipadal v úvahu. Zpětně lituji. Tak snad příště…

Na sicilskou kuchyni se vám budou sbíhat sliny ještě dlouho po návratu domů. Nejde o sofistikovanost — jde o čerstvost a přímočarost. Ryby, mořské plody, saláty, pasta. Vše se zdá jednoduché a samozřejmé. Možná i proto, že si jídlo dokážou Sicilané vychutnat naplno.

Myslím, že ano — ale každý tam najde něco jiného. Dobrodruzi si přijdou na své v přírodě a na stezkách. Gurmáni u stolu. Ti, co hledají autentičnost, a ne turistický balíček, budou také nadšeni. I ten, kdo chce jen lenošit u moře, bude příjemně překvapen…ale o tom zase někdy příště…