Článek
„A proč tam jedete? Vždyť tam nic není,“ zeptala se mě jedna moje kolegyně poté, co jsem mezi řečí zmínila, že se o prázdninách chystáme do Mongolska. Pokud tím měla na mysli to, že Mongolsko je zemí s naprostou absencí hotelů, plážových letovisek, přecpaných kempů a milionu turistů, nepochybně měla pravdu. Naštěstí. Jenže Mongolsko je taky zemí s naprostou absencí zákazů vjezdů, kempování, parkování, příkazů a nařízení, které ve většině Evropy cestovatele svírají jako železná obruč. Právě to zdánlivé nic dělá z Mongolska pro cestovatele zemi zaslíbenou. My jsme tady zažili ten nejintenzivnější pocit naprosté svobody. Mongolsko je zkrátka úžasná země a nic na tom nemění ani fakt, že má ty nejpříšernější cesty na světě. Hliněné, plné kamení, hliněné s roletou, připomínající valchu, která z vás vytřásá duši, hliněné, co nervózně poskakují vyschlým říčním korytem…, těžko říct, která je horší. Místní to neřeší, když je cesta tak špatná, že už se po ní nedá jet, vyjezdí si ve stepi novou, a pak další a další…, step je jimi doslova protkaná. Cizinec si zoufá, ale ve chvíli, kdy se objeví první jezero s hladinou odrážející nekonečné modré nebe, zelené kopce s vrcholky ukrytými v mlze, hřbety hor, jejichž vrcholy šplhají k bílým mrakům, tisíce let staré skály, sytě rudé ve fialovém soumraku, když poprvé zahlédne orly, krále nad rozlehlou stepí, bílé stúpy pro požehnání a utišení mysli, posvátná ova na křižovatkách cest, písečné přesypy pouště Gobi, stádo koní na horské louce v pohoří Sairyn uul…, zapomene na všechno.
Kapesní průvodce nás varoval před zablouděním ve stepi bez ukazatelů a jakýchkoli jiných orientačních bodů na stepních cestách. My jsme se po celou dobu drželi dobré víry, že všechny cesty někam vedou, a ve stepi se „ztratili“ jen jednou. Vlastně se ani nedá říct ztratili, jen jsme prostě toho dne jeli tak dlouho, až cestu přikryl večerní soumrak. Jakmile se ale rozhostila úplná tma, oči si zvykly a za chvíli jsme rozeznávali více nebo méně vzdálená světýlka jurt. V jedné z nich nás kromě rady, kudy dál, čekalo milé přivítání, masem a tukem obalené kosti a na cestu ovčí sýr. Ve stepi se člověk neztratí, a i kdyby, všude žijí lidé…
S našimi cestami se to má tak, že začínají nikoli příjezdem do cíle, ale okamžikem, kdy se Brumbál (starý Nissan Patrol K260 z roku 1991) odlepí od našeho klecanského plotu. A pak prostě jedeme, kde se nám líbí, zastavíme, kde chceme, tam se vyspíme a pak dál, znovu a znovu, den za dnem zvědavě vyhlížíme, co čeká za další zatáčkou. A cesty s sebou přinášejí setkání s lidmi různých národností, zvyků a kultur i spoustu neuvěřitelných zážitků, leckdy hraničících s dobrodružstvím, které jako by nám často samy přicházely naproti, aniž jsme je čekali nebo plánovali. Díky tomuto způsobu cestování se tak dobrovolně dostáváme do míst, kam turisté nechodí a nejezdí, od úzkých uliček noční mediny zářící tisícem světel, barev a vůní, až po zapomenuté vesničky, schoulené v náruči zelených kopců. To všechno má jednoho společného jmenovatele: pocit naprosté svobody, volnosti a objevování.
Mongolsko nám toho všeho nabídlo pořádnou hrst. Ještě jsme ani pořádně nestačili vstřebat krásu ruské části Altaje a už jsme přijížděli do naprosto jiného kousku světa, kde slova dálka a volnost náhle dostávají zcela jiný rozměr a kde obloha padá od obzoru k obzoru, jako velká modrá kopule. Kde večerní soumraky rozehrávají v pohasínající stepi neuvěřitelné hry barev a kde hvězdy se zdají být tak blízko, že by se jich člověk málem mohl dotknout.
...Cestou už za šera míjíme motorku, u které se záhy ukáže, že je to ve skutečnosti auto, které svítí jen jedním okem. Druhá polovina předku totiž chybí. Do tmy žlutě svítí výstražná cedule: Beregitě les ot ogňa! (Chraňte les před ohněm.)
Když se objeví obří ukazatel Republika Altaj, je všechno jinak. Krajina je tu překrásná, protože tohle je prostě Altaj, i když se na nás celou cestu mračí, nasupeně vypouští z lesů oblaka mlhy a leje na nás vodu. To nejkrásnější nás ale teprve čeká, když se vpravo na obzoru rozběhne dlouhý pás hor se zasněženými bílými vrcholky, Kurajský hřbet. Pod modrou oblohou krouží sokoli a kolem silnice se jako žlutý koberec vine široká step. Uprostřed stojí bílá slavobrána ozdobená zelenými a červenými květy, pod ní nevěsta v zelenobílém, v ruce kytici. Stepní svatba. Blížíme se k mongolské hranici, žlutá se mění na zelenou, na obzoru se černá pruh lesa, za ním modrá hradba hor a na louce nedaleko silnice se pasou krávy. Míjíme vesnici Kuraj s nízkými červenými střechami, cesta v zelené trávě míří k dřevěné ohradě a z nedalekého ovó modře svítí khatag, hedvábná modrá stuha položená mezi kameny, dar bohům.
Zapamatovat si z každé cesty všechno je nemožné, ale některá místa nebo zážitky prostě nezapomenete. Tohle je několik z nich:
· Stepní svatba na pozadí bílých hřbetů pohoří Altaj
· Ova na vrcholcích kopců.
· Rána uprostřed nekonečné stepi v blízkosti orlů.
· Vesnice Zereg pod horami, jejichž vrcholky, sahající do výšky téměř 4000
metrů, šplhají k vysoké obloze.
· Zlaté vážky.
· Nekonečné pláně s keříčky saxaulu a bílé mraky, vrhající temné stíny.
· Oranžové kopce a modré a růžové svahy vzdálených hor.
· Zvířecí pohřebiště v pohasínající stepi, ovčí a kozí hlavy, rohy, kosti.
· Osamělá hora v moři saxaulů.
· Noc ve vyschlém říčním korytě a ranní probuzení partičkou zvědavých
svišťů na střeše Brumbála.
· Fialový a zlatý západ slunce nad Bayanzag.
· Poušť Gobi a zlaté duny Chongoryn Els, čtyřicet pět minut šplhání na
nejvyšší hřeben na hranici infarktu.
· Písečná bouře s oblohou připomínající otevírající se bránu pekla.
· Ulaanbaatar, chrámy Gandanu a shovívavý pohled dvacet šest metrů
vysoké sochy Avalókitéšvary.
· Jezdecká socha Čingischána, třímající svůj pověstný bič.
· Zlatá socha sedícího Buddhy v klášteře Rinpoče Bagša v Ulan Ude, nej-
větší v celém Rusku.
· Ocelová hladina jezera Bajkal.
Do Mongolska jsme se znovu vrátili ještě v roce 2019 a opět si pro nás připravilo bezpočet nádherných míst a neplánovaných překvapení. Tak snad ještě někdy, do třetice všeho dobrého…
