Článek
Nastalo léto, všechno kolem šílelo, zelenalo se, bujelo a kvetlo. Práce na Dafu téměř skončily, vnitřek byl skoro hotový, na řadu přišly brzdy, čerpadlo a těsnění pod hlavou. V tom roce si Vládík odbyl svůj první tábor, pod kopcem Santonem nedaleko Slavkova se znovu rozhořela bitva tří císařů, které jsme se zúčastnili jako zástupci cechu perníkářského, proběhlo několik kšeftů různých kvalit a jeden zimní výlet do Krkonoš, lanovkou na Černou horu. Lítali jsme nahoru, dolů jako na nějaké šílené houpačce a rok pláchnul, ani jsme si toho málem nevšimli.
Pomalu končil červenec a já měla plnou hlavu dějin a matiky, ze kterých mě na konci léta čekaly zkoušky na fakultě. Současně jsem se ale těšila, až zase vyrazíme, což byla otázka několika dní. Od první cesty do Bulharska uplynulo dvanáct let, teď jsme měli vyrazit znovu. Ne stopem jako tehdy, ale karavanem s oběma našimi dětmi, Štěpánovi bylo pět, Vláďovi jednou tolik. Měli za sebou první velkou cestu do Itálie a už se těšili, „kdy zase uvidí moříčko“. Teď byli ale u Martiny na chaloupce a doma tím pádem božský klid.
„Bulharsko je levný,“ řekl mi Vláďa, když jsem se snažila do nákupního košíku narvat bůhvíkolikátou konzervu.
„No, nevím, jak myslíš…“ odpověděla jsem pochybovačně a vrátila ji do regálu. Na milost vzal Vláďa jen baterii džusů a hromady cereálií. Jinak nic, protože „Bulharsko je levný…“
Vyjížděli jsme v sobotu odpoledne. Přejezd přes Slovensko nás připravil o prvních čtrnáct euro, dalších osm jsme vysolili za čtyřdenní známku za maďarskou dálnici. A ta dálnice byla jako vymetená, jako by tu byla jen pro nás, široká, šedivá, s šedivým nebem, co vypadalo, že se co nevidět zřítí. Kolem samá rovina, nikde ani kopeček, hotový zrcadlo, zelený, zelený, zelený…
Během kontroly na srbské hranici se ukázalo, že naše zelená karta je sice moc pěkně zelená, ale kapánek neplatná a naše přítomnost na srbské straně tím pádem nežádoucí. Tedy, pokud bychom nebyli ochotni koupit si za sto třicet euro novou. Na řadu tak musel přijít náhradní plán: na rumunské hranici naštěstí nikdo zelenou kartu neřešil, razítko do pasu a kolem šesté jsme vyráželi na Arad a Devu.
Cesta probíhá ve znamení nepřetržitých zastávek: kakat, čůrat, jíst, pít, upadlo mi, jdu spát, jdu zase dolů, kakat, čůrat, jíst, pít, ať mě nechá, von si začal… ještě, že je tu ten závěs – zatáhnout a tady máte, děti, sekerku.
Přestože se blíží jedenáctá, spát se nám ještě nechce. Kamiony tu ale sviští jeden za druhým, na další cestu už to moc nevypadá. Silnice je sice pěkná, nová, ale uhnout není kam a ty kamiony buší kolem jako nákladní vlak. Rozhodneme se proto přespat v nedaleké Barzavě. Vedle nás parkují dva osobáky a kousek odtud kamion. Poslední cigareta a jdeme spát. Noc je klidná, kolem ticho, jen čas od času přebuší po silnici další kamion.
Ráno nás, o poznání dřív, než bychom si byli představovali, budí mouchy. Spousta much. Zatracený bestie, je jich tady plno. Biolit připravit – PAL! Auto smrdí jako čert, ale mouchám to evidentně nevadí. Dál vytrvale pokračují v náletech na housky a na nás. Nasnídáme se a rychle pryč odtud.
Jedeme po stejný silnici, nejspíš je to široko daleko jediná slušná silnice, protože provoz je tady fakt hustej. Zatím to ale jede. Krajina kolem je docela nezáživná: buďto není vidět přes rozbujelé zaprášené křoví nebo se do dáli táhnou jen ladem ležící pole či pastviny. Moc jsme toho neujeli a už zase stavíme. Vládíkovi není dobře, z toho míhání stromů a keřů se mu začala motat hlava. Na chvíli si proto vyměňujeme místa: on na místo spolujezdce, já dozadu ke Štěpovi. Na čas tak končí jinak nepřetržité hádky a bitky.
Kolem jedenáctý jsme se sekli v první koloně a trvalo věčnost, než jsme se zase rozjeli. Mezitím se sem přihnala tlupa děcek z nedaleké vsi, co za euro nabízely řidičům pytlíky jablek. Další kolona následuje v Orastii. Štěpán si vzadu na koberci hraje s legem a Vládík se nudí. Ani se mu nedivím. Vedro začíná být k nesnesení a ta šílená kolona se skoro vůbec nepohybuje. Popojedeme pár metrů a na desítky minut zase ani ťuk. Vláďa kouří jednu cigaretu za druhou, já visím z okýnka a marně se snažím dohlédnout na vzdálený začátek kolony. Máme toho plný zuby. Koukám do mapy ve snaze vykoukat nějakou náhradní trasu. V duchu si říkám, že kdyby taková existovala, nejspíš by tu teď nebyla tahle zácpa, jenže to vedro je fakt úmorný a kolona před námi má několik kilometrů. Takže? V Sebesu je značená žlutá silnice, po který bychom se možná tomuhle peklu mohli vyhnout. Tipujeme to na nějakou zapomenutou okresku, ale je to fuk, hlavně, když odtud vypadneme. Pro jistotu se ještě ptáme kluka u pumpy, jestli se po ní dá projet, jak vypadá a tak. Tváří se trochu rozpačitě, chvíli si říkám, jestli je vůbec místní, ale nakonec z něj vypadne, že jo, projet se po ní dá. Za jistých okolností, chtělo by se dodat, jenže to už nám říct nemůže, protože tak dobře anglicky zase neumí.
Ve chvíli, kdy jsme se odporoučeli od pumpy, kolona se dala do pohybu. Jedem! Příčina nekonečného čekání je odhalena: menší (!) oprava na železničním přejezdu. O pět minut později zase stojíme a zase kolona. Máme toho po krk. Na první odbočce doprava a pryč odtud, i kdyby to mělo být skrz samotné peklo.
Opustili jsme kolonu a zamířili tam, kde se k obloze zvedaly zelené hřbety kopců a docela blízko věž kostela. Sebes je perlička, zasazená v srdci Rumunska, v zeleném údolí řeky Mureš, s pásem modravých kopců pohoří Apuseni na severu a Muntii Sureanu na jihu. Město založili němečtí osadníci. Ve 13. století, po útoku Mongolů jeho obyvatelé zesílili městské hradby, přesto město nakonec dobyli Turci. Kříží se tu dvě hlavní silnice – E68 ze Sibiu do Devy a E81 ze Sibiu do Alba-Iulia a Cluj Napoca. Mile nás překvapilo opravenými domy, květinovými záhony, rozkvetlou strouhou podél silnice, otevřenou bankou a krámkem, kde jsme sehnali baterii do foťáku. Příjemný prodavač navíc přidal informaci, že silnice přes hory sice za moc nestojí, ale projet se dá. Byly dvě odpoledne.
Zpočátku to byla silnice jako každá jiná, jen víc rozbitá. Úměrně tomu, jak jsme se přibližovali horám, se ale zvětšoval počet děr a zmenšovala plocha pokrytá asfaltem. Zatím jsme to neřešili, naopak, když jsme cestou míjeli jezero, udělali jsme si malou pauzu na vykoupání. Kluci se osvěžili a svět byl zase o kousek veselejší. Po několika kilometrech se silnice nepozorovaně změnila v hliněnou cestu úvozem, širokou právě tak, abychom tudy projeli. Vynořily se první pochybnosti, ale protože stejně nebylo, kde se otočit, odhodlaně jsme pokračovali dál. Když jsme po několika hodinách konečně vyšplhali na vrchol jednoho z kopců, obklopujících nás teď už ze všech stran, otevřel se před námi úžasný pohled na temně modrou hladinu přehrady Oasa na řece Sebes, zrcadlící okolní lesy a hnědou barvu břehů. Bylo šest večer, měli jsme za sebou sedmdesát kilometrů a před sebou dalších dvacet, zpestřených bezpočtem děr, výmolů a dalších milých překvapení. Začínalo to vypadat všelijak. Musíme se odtud vyhrabat dřív, než se úplně setmí, říkali jsme si a moc tomu nevěřili. Přejeli jsme na druhou stranu hráze, kde ještě chvíli pokračovala docela dobrá asfaltka. Dokonce jsme míjeli partičku lidí, okupujících jakési provizorní občerstvení, což vypadalo docela nadějně. Stačilo ale pár desítek metrů a byli jsme tam, kde před chvílí. Asfaltová cesta se znovu změnila v cestu plnou výmolů, prachu a kamení, z jedné strany sevřenou skalní stěnou, z druhé prudkým srázem. Civilizace zmizela a kam oko dohlédlo, byly jen lesy a lesy. Cestou nás míjel motorkář a zjevně nevěřil vlastním očím, protože se za námi ještě několikrát nevěřícně otočil a pak zdviženým palcem ocenil odhodlanost, s jakou jsme se skrz hory prodírali.
Začalo se smrákat, lesy pozvolna ztrácely svou zeleň a zlověstně temněly. Sotva jsme minuli další jezero, silnici vystřídala hrbolatá lesní cesta. Po pravé straně běžela říčka Lotru a my jen doufali, že někde vpředu narazíme na lávku, po které se dostaneme na druhý břeh. Otevřeným oknem dovnitř dýchal les a jeho dech byl vlhký a voněl po jehličí. Když se nám konečně podařilo přejet po široké dřevěné lávce lesní říčku, byla už skoro tma. Míjeli jsme rozlehlou usedlost, sestávající z chalupy, stodoly a několika dalších stavení. O dřevěnou ohradu se tam opíral nějaký člověk.
„Zamkni se,“ utrousil Vláďa při pohledu na divoce vyhlížejícího horala. Pak stočil okýnko, pozdravil a s prstem zapíchnutým do mapy se zeptal, kudy dál na Brezoi. Cesta se tu větvila do dvou směrů, jestli nás pošle špatně, jsme v háji, couvat nebo se tady otáčet nepřicházelo v úvahu. Mlčky ukázal vpravo a nám nezbylo, než věřit, že je to pravda. Právě jsme projeli průsmyk Tartarau, rychlostí deset kilometrů za hodinu (ručička na tachometru se téměř nehýbala z místa), po cestě, která byla možná dobrá pro off road, ale zcela jistě ne pro sedmimetrový karavan. Tak třeba v jednom místě: cesta tu začala stoupat do mírného kopce, když se do napjatého ticha ozvalo Vláďovo rozpačité: „A kam tady mám jako jet?“
Žádná cesta tu jednoduše nebyla, prostě zmizela, zůstal jen hliněný svah zbrázděný hlubokými rýhami, co tu zanechala stékající voda. K tomu se zespod auta pořád ozývaly rány, které mě znervózňovaly, kdyby se nám v téhle pustině něco podělalo, byli jsme v háji. Ložiska na kolech byla zahřátá tak, že z nich tekla vazelína a ten smrad bylo cítit až do auta.
„Táto, to nemá cenu, pojedeme radši domů…“ ozval se z alkovny Štěpán.
„Neboj,“ povídám, „to dáme. A spi už,“ a přitom přemýšlím, co uděláme, když nám tady auto klekne.
Auto zabralo a pomalu a líně začalo hrabat, škrábat se a klouzat do kopce. Začínalo to vypadat fakt bledě, když vtom jsme se přehoupli přes poslední výmol a objevil se zaparkovaný AUTOBUS! Huráááá! Protože kam dojel autobus, nutně musí vést silnice (po velké mongolské cestě už vím, že nemusí…). Bylo vyhráno. Projeli jsme Centrální Karpaty a stálo to za to. Dodnes je to jeden z našich nejúžasnějších zážitků. Serpentýnami jsme sjeli do čtyřicet kilometrů vzdálené Voineasy a na parkovišti zůstali stát. Na tom autě už smrdělo úplně všechno, od ložisek přes kotouče až po brzdové destičky. Usínali jsme chvíli po půlnoci a já se v duchu děsila, co odkryje příští ráno…
