Článek
Znáte ten pocit, kdy se blížíte k Letné, nebo k Edenu a jste součástí davu přesouvajícího se na místo, kde očekáváte nevšední fotbalový zážitek, plný emocí, pramenící z vítězství svého milovaného klubu? Nebo jen usednete k obrazovce a z tepla domova si necháte tento zážitek zprostředkovat? Pokud vás nenechá zápas mezi odvěkými a nesmiřitelnými rivaly chladnými, zažíváte pocity mnoha generací našich předků.
„Eden“
Dne 29. března 1896 se na Císařské louce v Praze, uskutečnilo první derby mezi Spartou a Slavií. Hned tento první zápas odstartoval rivalitu mezi dvěma českými kluby, která nemá u nás obdoby v celé historii fotbalu. Sparta v tomto utkání vítězí 1:0. Přes to, že slovutný pan rozhodčí Josef Rössler Ořovský gól uznává, oficiálně utkání končí remízou 0:0, protože podle tehdejších pravidel museli výsledek schválit oba kapitáni. Slavistický kapitán se porážku zdráhal uznat a tak byla branka odvolána. Došlo k velké hádce. Oba kluby se cítí být dotčeni a otáčí se k sobě zády. K odvetě, která se měla uskutečnit na podzim roku 1896 nedošlo k vůli incidentu vyvolaném anonymem, který byl zaslán pražským gymnáziím a tyto studentům Slavie zakázaly zápas odehrát, protože v té době byla hra v kopanou společensky nepřípustná. Slavia za autora udání označila Spartu. Kdo byl autorem onoho udání se nikdy nepodařilo doložit. Dalo by se říci, že z dnešního pohledu, jestli byl gól uznán, nebo ne, bylo maličkostí, ale v době, kdy se utkání hrálo, existoval svět ve kterém muži nepotřebovali k uzavření obchodu, nebo jen pouhého slibu něco vykonat, obsáhlé písemné smlouvy. Prostým podáním ruky byla smlouva uzavřena a jejich slovo bylo zákonem. Proto odmítnutí přiznání porážky, nebo podezření z udavačství, bylo vážným přečinem proti tehdejšímu morálnímu kodexu. Po vzájemném osočování dojde ke vzájemnému utkání až po 11 letech a mediální výstupy začínají roztáčet rivalitu na plné obrátky. V roce 1912 bylo derby předčasně ukončeno pro rvačku mezi hráči. Vůbec nejtvrdší derby se odehrálo v září roku 1931. Před zápasem byla atmosféra vyhrocená údajným lanařením Sparty jednoho z nejlepších hráčů Slavie, Svobody. Bilance nelítostné řeže, byla hrozivá: 50 faulů, pět výronů, otřes mozku a zlomená noha, kvůli níž sešívaní podávají a vzápětí stahují trestní oznámení. Vzájemná rivalita je tak vyostřená, že v roce 1932 oba kluby přistupují k podpisu smlouvy o neútočení a vzájemném respektu.
Vaše bída, naše radost!
Tento pokřik se občas ozývá z obou táborů. Ve skutečnosti si opravdovou bídu nikdo z příznivců Sparty a Slavie nepřeje. Oba kluby se životně potřebují a potřebuje je i český fotbal. Takovou rivalitu, která je mezi oběma kluby téměř 130 let, nelze vytvořit uměle a mávnutím kouzelného proutku. Derby pražských „S“ je již kulturním dědictvím, které se budovalo i za pohnutých dějinných etap nacismu a komunismu. Paradoxně za protektorátu nehrozil Spartě a Slavii zánik, tak, jak je ohrožoval za komunismu. I když pohled na fotografie hajlujících hráčů nastoupených před zahájením derby je smutný. V padesátých letech minulého století moc nechybělo. Dokonce se oba kluby musely potupně přejmenovat na Dynamo a Sokolovo. Slavia byla vyhnána z Letné a okradena. To, že byla spojena se jménem Edwarda Beneše, nemohl komunistický režim vystát. Sparta a Slavia patřily za první republiky do kategorie top evropských klubů, jako byly Barcelona, Juventus, nebo Rapid Vídeň.
Rivalita pražských „S“ po roce 1989.
V současnosti se začínáme již blížit k formátu, kdy fenomén derby hýbal společností, tak jak bylo normální za první republiky, kdy hráči obou klubů a fanoušci plnili mediální prostor. Kluby vlastní ekonomicky silní majitelé, kteří neváhají investovat do sportovní kvality nejen „A“ mužstva, ale i do mládežnických kategorií, zázemí stadionů a celkové infrastruktury. Toto vše posouvá Spartu a Slavii ku předu tak, že dnes opět tvoří hegemon českého fotbalu a zvyšuje atraktivitu a prestiž derby. Zápas o kterém se referuje i v zahraniční a řada zahraničních fanoušků touží tento zápas vidět na vlastní oči. Fanoušci Sparty a Slavie jsou dnes vnímáni jako respektovaná síla a v zápasech evropských pohárů jsou často zmiňováni v zahraničních médiích. Pravda někdy i v souvislosti s rasistickými a xenofobními projevy.
Jude Slavia. Smrt Spartě.
Oba pokřiky jsou tou nejtěžší municí ultras obou klubů, reprezentovaných „Letenskými“ a „Tribunou sever“. Oba pokřiky jsou za hranou normálních mezilidských vztahů. Žádný, slušně vychovaný člověk, nebude v běžném životě přát druhému člověku smrt a prosazovat xenofobní pocity, ať pramení z čehokoliv. Oba tábory nejtvrdší projevy nenávisti svých fanoušků vlastně omlouvají nedoslovností obou výrazů s odkazem na jejich původ, nebo obraznost, která s realitou nemá nic společného. Pokřik „Jude Slavia“ se údajně traduje od roku 1923, kdy ho sparťanští fanoušci skandovali v derby po té, co Slavia inkasovala dvakrát vstupné za jeden zápas, tím, že si pojistila nekonání zápasu s anglickým klubem West Ham United proti dešti. Druhá verze je ta, že pokřik pochází z doby kolem roku 1927, kdy Slavia čelila ve Vídni při zápase proti Rapidu Vídeň násilí reprezentované pokřiky- Gesindel (sebranka), Hunde (pes) a házením kamenů. V zásadě se v českých zemích výraz Jude v třicátých letech nepoužíval. Je proto možné, že pokřik Jude Slavie, který se používá od devadesátých let 20. století, vznikl sice na základě hamižného jednání, charakteristické pro židovské obchodníky, ale skutečnost jeho skandování za první republiky je nejistá.
Smrt Spartě, jsem poprvé zaslechl i v souvislosti se zápasy Sparty a Baníku na počátku osmdesátých let, kdy vznikala rivalita mezi těmito kluby. Mám za to, že pokřik „Smrt Spartě“, se do rétoriky slavistických ultras přenesl v návaznosti na tuto dobu. Co horšího můžeme přát svému nepříteli? Proto je tento pokřik výrazem fanoušků Slavie, kteří tím demonstrují rozměr nenávisti vůči Spartě. Oba pokřiky patří do nejtěžšího arsenálu obou táborů a mnohdy jsou terčem odsouzení a důvodem represí v podobě vysokých pokut a zákazů vstupu na oba stadiony. Jenže fotbalová nenávist, pramenící z letité historie, dává derby punc výjimečnosti a ani jeden tábor se svých nejtěžších zbraní nechce vzdát. Ostatně byl jsem přítomen na mnoha derby a můžu vám říci, že v momentě vyhrocených situací, o které v derby nikdy není nouze, Jude Slavia a Smrt Spartě skanduje celá Letná a celý Eden. Emoce se projevují různými způsoby, ale pokud se jedná o verbální projev, který nepřechází ve fyzickou hrozbu naplněnou podstatou obou výrazů, nic s tím neuděláte. Všichni ti, kteří odsuzují zmíněné pokřiky mají pravdu, ale pokud jsou vychováni jako sparťané a slávisté, musí upřímně přiznat, že jsou chvíle, kdy se přistihnou, že by tyto pokřiky nejraději hlasitě křičeli také.
Naštěstí požívají oba tábory vzájemného respektu, který pramení z dlouhé a pohnuté historie obou klubů. Sparta i Slavia dobře ví, že celá podstata jejich soupeření je založená na vzájemném respektu a reálného vnímání existence potřeb tento stav udržovat v hranicích pravidel sportu, zvaného fotbal. Fotbal je fenomén, který ovlivňuje životy fanoušků obou klubů. Zrušte Spartu a Slavii a miliony lidí ztratí podstatnou část smyslu svého života. Tak to měli naši otcové, dědové, pradědové a prapradědové. Věřit ve vítězství v derby pražských „S“, je podstata života každého fanouška Sparty a Slavie.
Ať žije derby pražských „S“.
Zdroj. Wikipedia.cz, Sparta.cz
