Anna Polívková: Talentovaná komička s hereckým dědictvím

Představte si dítě, které vyrůstá v domě, kde se smích mísí s dramatickými monology a kde je divadlo stejně přirozené jako snídaně. Anna Polívková se narodila 24. března 1979 v Praze do rodiny, kde herectví teče v žilách jako rodinná tradice. Její otec, Bolek Polívka, je ikonou českého filmu a divadla, známý svým nekonvenčním humorem a improvizacemi, které okouzlují generace. Matka Evelyna Steimarová, pocházející z slavného rodu Steimarů, přinesla do rodiny dědictví hereckých mistrů – prapraděd Vendelín Budil, praděd Jiří Steimar, prababička Anna Steimarová, děd Jaroslav Juhan a babička Jiřina Steimarová. Tento rodokmen, obohacený o příbuzné jako Jiří Kodet nebo Barbora Kodetová, vytvářel prostředí, kde se umění stalo každodenním chlebem.

Anna nebyla jedináčkem v tomto kreativním víru. Má sourozence Vladimíra Polívku, Vendulu Burger, Kamilu Polívkovou, Františka Polívku a Jana Polívku, kteří každý svým způsobem navazují na rodinnou tradici. Dětství v Praze, obklopené příběhy z jeviště, formovalo Annu od útlého věku. Nešlo jen o sledování otce při natáčení, ale o prožívání umění jako součásti života. Vzpomínky na rodinné večery, kde se improvizovalo a tančilo, ji vedly k prvnímu kontaktu s divadlem. Už jako dítě cítila, že její cesta povede skrz pohyb a výraz, nejen slova.

Toto prostředí nebylo jen idylické – neslo s sebou i tlaky slavného jména. Anna často mluví o tom, jak se musela prosadit vlastní silou, aby nebyla jen „dcerou Bolka“. Její rané zkušenosti s divadlem ji naučily, že úspěch přichází skrz tvrdou práci, ne dědictví. V Praze, městě plném divadelních tradic, začala objevovat svůj vlastní styl, který mísí komedii s fyzickým projevem.

Když Anna dokončila střední školu, rozhodla se pro studium, které odráželo její vášeň pro nonverbální vyjádření. Nejprve navštěvovala pražskou státní konzervatoř, kde se seznámila se základy herectví. Poté přešla na katedru nonverbálního divadla na Akademii múzických umění (HAMU) v Praze, kde se zaměřila na pohyb a mimiku. Tento obor ji fascinovala, protože umožňoval komunikovat emoce bez slov, což se stalo jejím podpisem.

Vrcholem vzdělávání bylo studium na prestižní Mezinárodní škole pohybového divadla Jacquese Lecoqa v Paříži. Tato škola, známá svým důrazem na fyzické divadlo a improvizaci, formovala mnoho světových umělců. Anna zde strávila čas zdokonalováním techniky, kde se naučila, jak tělo může vyprávět příběhy složitější než jakákoli dialog. „Pohyb je jazykem duše,“ říká často v rozhovorech, a toto motto ji provází celou kariérou.

Po návratu do Česka začala Anna spolupracovat s divadly, která oceňují nonverbální prvky. Vstoupila do souboru Laterny magiky, kde hraje v inscenacích jako „Pluto“, nonverbální komedie plné chaosu a humoru. Její přístup k rolím je unikátní – kombinuje komedii s precizním pohybem, což ji činí nezaměnitelnou. V divadlech jako Studio DVA, La Fabrika nebo Divadlo Bolka Polívky vytváří autorské projekty, například „Krasavice interkontinentální“ s Marthou Issovou, kde se mísí tanec, hudba a improvizace.

Tato etapa kariéry ji naučila, že divadlo není jen o slovech, ale o energii, kterou přenáší na publikum. Anna často zdůrazňuje, jak ji pohyb osvobozuje od konvencí: „Když tančím na jevišti, cítím se svobodná, jako bych mohla říct všechno bez jediného slova.“

Filmový debut Anny Polívkové přišel v roce 1999 s rolí dívky z tanečních v „Návrat idiota“, kde ukázala svůj talent pro subtilní výrazy. Tento film, inspirovaný Dostojevským, ji představil širšímu publiku a nastavil tón pro budoucí role – směs dramatu a humoru.

Skutečný průlom přišel v roce 2005 s filmem „Restart“, kde hrála Marii, postavu plnou emocí a vnitřního konfliktu. Následoval „Bolero“ (2004), kde ztvárnila Ilonu Fetkovou, roli, která ukázala její dramatický rozsah. Ale největší slávu přinesla komedie „Účastníci zájezdu“ (2006), kde jako Jolana – excentrická a vtipná postava – ukradla show. Tato role se stala kultovní, citáty z ní se dodnes objevují v každodenních rozhovorech. Anna v ní mísila komedii s fyzickým humorem, což ji katapultovalo mezi hvězdy.

V následujících letech se objevila v řadě úspěšných filmů. V „Po čem muži touží“ (2018) hrála po boku Jiřího Langmajera, kde prozkoumávala genderové stereotypy s vtipem a hloubkou. Pokračování „Po čem muži touží 2“ (2022) ji ukázalo v ještě odvážnějších situacích. Další hity jako „Ženská na vrcholu“ (2019), kde byla Helenou, nebo „Poslední aristokratka“ (2019), kde přinesla aristokratický šarm, potvrdily její všestrannost.

Nedávno se objevila v „Matky“ (2021), „Případ mrtvého nebožtíka“ (2020) a „Dvě nevěsty a jedna svatba“ (2018). V „Špunti na vodě“ (2017) a „Modrý tygr“ (2012) ukázala svůj talent pro rodinné komedie. Mezi staršími filmy patří „Stínu neutečeš“ (2009), „Ženy mého muže“ (2009) nebo „Vy nám taky, šéfe!“ (2008). Každá role přináší nový odstín – od romantiky po absurditu.

V roce 2025 přichází s novou komedií „Něco za něco“, kde hraje po boku Martina Pechláta v příběhu o manželských dilematech a obětech. Tento film slibuje smích i zamyšlení nad vztahy, což je pro Annu typické.

Televize přinesla Anně široké publikum. V seriálu „Ordinace v růžové zahradě“ (2007-2008) hrála v několika epizodách, kde přinesla drama do nemocničního prostředí. V „Případy 1. oddělení“ (2014) ztvárnila roli v epizodě „Nenávist“, ukazujíc svůj detektivní talent.

V „Ochránce“ (2021) byla v epizodě „Andílek“, kde mísila humor s napětím. Seriál „Specialisté“ (2020) ji viděl v „Linka 116“, zatímco „Helena“ (2013-2018) přinesla romantické momenty. „Až po uši“ (2014-2017) byl plný vztahových komedií, kde Anna excelovala v improvizacích.

Největším televizním úspěchem bylo vítězství v šesté sérii „StarDance“ v roce 2013 s partnerem Michalem Kurtišem. Tato soutěž, kde tančila s hvězdami, ukázala její pohybovou zručnost a charisma. „Tanec je pro mě terapie,“ řekla po vítězství, což podtrhlo její lásku k rytmu.

Další TV projekty zahrnují „Einstein - Případy nesnesitelného génia“ (2020-2023), „Špunti na cestě“ (2022) nebo „Život a doba soudce A. K.“ (2014). V dokumentech jako „Husákovy děti“ (2020) nebo „Tajemství Bolka Polívky“ (2015) sdílela rodinné příběhy.

Za jevištěm je Anna ženou plnou kontrastů. Dlouho udržovala soukromí, ale v roce 2024 překvapila tajnou svatbou s Italem Giuseppem Melem na jihu Itálie. Tato romantická událost, bez přítomnosti matky, symbolizovala novou kapitolu. Oslavili první výročí, kde Anna zářila štěstím.

Její životní filozofie? „Mám v sobě isté percento muža,“ řekla v rozhovoru, kde mluvila o své síle a nezávislosti. Anna miluje cestování, tanec a rodinu, což se odráží v jejích rolích.

Dnes Anna pokračuje v divadle, kde v „Pluto“ bojuje s roboty a chaosem, což podtrhuje její vizi: „Divadlo má budoucnost i díky robotům.“ V připravovaných filmech jako „Policejní historky“ (2027) nebo „Přání k narozeninám 2“ (2026) slibuje nové dobrodružství.

Její kariéra je důkazem, že talent spojený s tvrdou prací překoná vše. Anna Polívková není jen herečkou – je inspirací pro ty, kteří hledají svůj hlas skrz pohyb a smích.