Článek
Brněnský chlapec mezi notami a jevištěm
V malebném Brně, kde se v únoru 1901 narodil Hugo Haas, vonělo kůží z otcova obchodu s obuví. Lipmann Haas a jeho žena Elka, původem z Oděsy, vychovávali dva syny v česky mluvící židovské rodině, která se držela secesního domu v Biskupské ulici. Starší bratr Pavel se později stal hudebním skladatelem, jehož osud tragicky ukončila Auschwitz. Hugo, fascinován hudbou, se zapsal na brněnskou konzervatoř, kde studoval zpěv a fonetiku pod vedením slavného Leoše Janáčka. Absolvoval v roce 1920, ale místo operní kariéry ho zlákalo divadlo – scéna, kde se mohl projevovat v plné šíři svého talentu.
Jeho první kroky na prknech vedly do Národního divadla v Brně, pak do Ostravy a Olomouce. V roce 1924 se přestěhoval do Prahy, kde se připojil k Divadlu komedie a později k Divadlu na Vinohradech. Tam strávil pět let, než ho v roce 1930 Karel Hugo Hilar přijal do prestižního Národního divadla. Haas se rychle stal miláčkem publika díky rolím, které mu seděly na míru – jako doktor Galén v Karel Čapkově „Bílé nemoci“, napsané přímo pro něj, nebo konsul Busman v „R.U.R.“. Jeho charismatický vzhled, robustní postava a bohatý hlas ho předurčovaly k rolím, které mísily humor s hloubkou.
Prvorepublikové filmy: Od komedie k režisérskému křeslu
S nástupem zvukového filmu se Haas prosadil i na stříbrném plátně. Debutoval už v roce 1923 v němém snímku „Jedenácté přikázání“, který si zopakoval v zvukové verzi o dvanáct let později. Ale skutečný průlom přišel s komedií „Muži v offsidu“ z roku 1931, kde jeho komický talent zazářil. Do roku 1938 natočil asi třicet filmů, často v rolích, které odrážely jeho divadelní zkušenosti – od lehkých komedií po dramatické příběhy.
V roce 1936 se poprvé posadil do režisérského křesla s filmem „Velbloud uchem jehly“, který spolurežíroval s Otakarem Vávrou. Následovaly úspěšné snímky jako „Kvočna“, „Děvčata, nedejte se!“, „Bílá nemoc“ a „Co se šeptá“. Jeho poslední československá komedie „Andula vyhrála“ z roku 1938 ukázala, jak dokonale ovládal žánr, kde se smích mísil s satirou na společenské poměry. Haas nebyl jen hercem – psal scénáře, produkoval a režíroval, což ho připravilo na budoucí výzvy za oceánem.
Stín Mnichova: Útěk před nacistickou bouří
Mnichovská dohoda v roce 1938 a následná německá okupace v březnu 1939 změnily vše. Haas, židovského původu, byl okamžitě propuštěn z Národního divadla. S čerstvě poženěnou manželkou Marií „Bibi“ Bibikoffovou, ruskou emigrantkou, kterou si vzal v roce 1938, a malým synem Ivanem (narozeným 1939) musel utéct. Cesta vedla přes Paříž a Španělsko do Portugalska, kde čekali na víza do USA. Původní plán cesty ponorkou ztroskotal – a štěstím, protože loď se potopila. Do New Yorku dorazili v listopadu 1940.
Tragédie rodiny byla hluboká: Otec Lipmann a bratr Pavel zahynuli v nacistických táborech. Pavel, talentovaný skladatel, zemřel v Auschwitzu v roce 1944. Tato ztráta se později promítla do Haasových filmů, kde skrýval trauma holocaustu v symbolických příbězích o ztrátě a viny. V Americe začal Haas hrát divadlo v angličtině, spolupracoval s Ervinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem a vyučoval na herecké škole Actor's Laboratory.
Hollywoodský exulant: Od vedlejších rolí k vlastní produkci
V polovině čtyřicátých let se Haas prosadil v Hollywoodu jako charakterní herec, často v rolích padouchů nebo excentriků díky svému evropskému přízvuku a robustní postavě. Hrál ve filmech jako „A Bell for Adano“ (1945), „The Foxes of Harrow“ (1947) nebo „King Solomon's Mines“ (1950). Ale toužil po větší kontrole – v roce 1951 založil vlastní produkční společnost Hugo Haas Productions a natočil první americký film „Pickup“, který financoval z vlastní kapsy za 85 000 dolarů.
Jeho filmy byly low-budgetové melodramy, často s rozpočtem 80–100 tisíc dolarů, oproti hollywoodskému průměru 1,5 milionu. Haas byl „jednočlenným produkčním týmem“: psal scénáře, režíroval, produkoval a hrál hlavní role. Nehledal distributory předem, což vedlo k rizikům a zpožděním. Mezi jeho klíčové snímky patří „The Girl on the Bridge“ (1951), kde hraje hodináře, který zachrání ženu před sebevraždou a založí s ní rodinu – příběh inspirovaný holocaustem. Další filmy jako „Strange Fascination“ (1952), „Bait“ (1954) nebo „Hit and Run“ (1957) mísí napětí, ironii a temné konce.
Blondýny a temná témata: Haasova signatura
Haas často obsazoval blondýny do dominantních rolí – Cleo Moore se objevila v šesti filmech, jako v „The Other Woman“ (1954), kde hraje vyděračku, nebo „Hold Back Tomorrow“ (1955), příběh odsouzeného a prostitutky. Beverly Michaels a Carol Morris doplňovaly tento vzorec. Jeho filmy byly komerčně úspěšné, přestože kritici je označovali za B-movies. Tackloval sociální témata: „Night of the Quarter Moon“ (1959) o interrasovém manželství byl průkopnický, „Lizzie“ (1957) zkoumal mnohočetnou osobnost.
Přestože Martin Scorsese chválil jeho práci, Haas byl často podceňován kvůli nízkému rozpočtu. Jeho styl připomínal Orsona Wellese – multifunkční tvůrce s moody příběhy, ale na „skid row“ úrovni. V roce 1959 natočil „Born to Be Loved“ a „Paradise Alley“ (1962), které mělo omezenou distribuci.
Návrat do Evropy: Vídeňské soumraky
Koncem padesátých let se Haas vrátil do Evropy, krátce do Itálie, pak do Vídně v roce 1961. Občas hrál v televizi, natočil filmy jako „Příběh s pianolou“ (1965), „Soused“ (1966) a „Bláznivý nápad“ (1967). V roce 1963 navštívil Prahu na oslavy Národního divadla, ale trvale se nevrátil. Zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni na komplikace astmatu, pohřben byl na židovském hřbitově v Brně.
Dědictví skrývaných bolestí
Haasovo dílo je dnes přehodnocováno – přednášky jako ta Michaela Beckermana z NYU zdůrazňují, jak skrýval holocaust v symbolech, například v „Pickup“ nebo „Strange Fascination“. Jeho bratr Pavel a rodinná ztráta ovlivnily témata viny a ztráty. Jako průkopník nezávislého filmu ovlivnil tvůrce jako John Cassavetes. S více než 60 hereckými rolemi a 20 režijními příspěvky zůstává Haas symbolem resilience.
Jeho manželka Maria zemřela v roce 2009 ve věku 92 let, syn Ivan v roce 1979. Haas nebyl jen emigrantem – byl mostem mezi evropskou a americkou kulturou, jehož příběhy rezonují dodnes.
zdroje:
