Jiří Krampol: Žižkovák, který se smál životu tváří v tvář

Bylo to ráno 26. července 2025, kdy Praha přišla o někoho, koho si ani pořádně neuvědomila, jak moc miluje. Jiří Krampol zemřel v nemocnici ve věku 87 let, unavený nemocnými plícemi, které ho trápily celý život - a přesto ho celý život nestačily zastavit. Noviny psaly o herci, o dabéru, o moderátorovi. Ale kdo byl Jiří Krampol doopravdy? Čím byl víc než souhrnem svých rolí a pořadů?

Pravda je taková, že Krampol byl typem člověka, kterého česká kultura produkuje jen jednou za několik generací - živel nepřizpůsobivý, trochu hrubozrnný, ale v té hrubozrnnosti upřímný až k dojetí. Byl živým důkazem toho, že charisma se nedá naučit a že talent k bavení lidí je dar, který nezávisí na počtu Oscara ani záznamu v encyklopedii.

Jiří Krampol se narodil 11. července 1938 v Buštěhradu u Kladna - vlastně spíš náhodou, rodiče tam byli jen na návštěvě. Vyrůstal na Žižkově, tehdy čtvrti s pověstí trochu zakouřenou a trochu nespolehlivou, kde se lidé museli o věci poprat, ne je dostat. A právě tato žižkovská průprava - ta smíchávající houževnatost s ironií a přiznanou bídou - se stala základem Krampolovy osobnosti na celý život.

Soustružník kovů byl jeho první titul. Než zatoužil stát se hercem, vyučil se v závodě Aero Vysočany a pracoval jako údržbář v nakladatelství Naše Vojsko. Bylo to prostředí, které by budoucího herce jako by vylučovalo - a přesto právě odtud přišel impuls, který změnil vše. Jmenovala se Milena Dvorská.

Láska jako vstupenka na jeviště - tak by se dala shrnout první kapitola Krampolovy herecké kariéry. Platonická náklonnost k herečce Mileně Dvorské ho přivedla na myšlenku přihlásit se na Divadelní akademii múzických umění. Přijali ho. V roce 1962 promoval, nastoupil do Divadla Na Fidlovačce a záhy přešel do Divadla Na zábradlí, kde strávil bez mála deset let.

Na Zábradlí v té době pulzoval vzduch experimentu. Bylo to místo, kde se rodila alternativní divadelní řeč, kde se zkoušelo a bořilo. Krampol tam nebyl hvězdou prvního řádu - byl součástí souboru, učil se řemeslo, nasával atmosféru. A pak udělal to, co dělají opravdoví herci: vzal ze Zábradlí víc, než mu Zábradlí vzalo.

Rok 1983 znamenal pro Krampolovu kariéru zlom, jehož dosah se ukázal až s odstupem času. Přešel do divadla Semafor, kde ho Miloslav Šimek pozval k účinkování v pořadu Nezavěšujte prosím, volá Semafor. Nevěděl tehdy ani jeden z nich, že z tohoto pozvání vznikne jedna z nejplodnějších komediantských spoluprací v polistopadových dějinách české zábavy.

Šimek a Krampol - to byl na první pohled nepravděpodobný pár. Šimek byl intelektuál z Hanspaulky, Krampol žižkovský frajer s nosem zlomeným při boxu. Šimek miloval strukturu a pointu, Krampol miloval proud, fabulaci a improvizaci. A právě v tomto napětí se rodily legendy.

Scénky, které spolu psali a hráli, zlidověly způsobem, jakého se jen málokterému autorskému tandemu podaří dosáhnout. Japonský železničář Kawasaki se stal zkratkovým symbolem celé éry. Stážista podniku Špuntana, Surio Mario Martinez Juarez Ferdinand, byl postava tak absurdní a přitom tak přesná v zachycení lidské omezenosti, že diváci po celá desetiletí citovali jeho jméno jako kód pro určitý typ úředního tupce.

„Myslím, že jsme se vzácně doplňovali, vycházelo nám to,“ říkal o Šimkovi Krampol. A to byl, jak bylo u něj zvykem, výrazný eufemismus. Ve skutečnosti šlo o chemii, která se nedá vysvětlit ani napodobit - o záhadný soulad dvou temperamentů, které by každý zvlášť bylo těžké přiřadit k sobě do dvojice, a přesto dohromady fungovaly dokonale.

Po neshodách s Jiřím Suchým v Semaforu oba odešli a v roce 1990 společně - spolu s dalšími - založili Divadlo Jiřího Grossmanna. Název byl hold zemřelé legendě, s níž Šimek dříve vystupoval, a zároveň přihlášení se k určité tradici inteligentního humoru bez agrese. Jenže pak přišla sametová revoluce a s ní nová lákadla.

Šimek se vydal cestou politické satiry - žánru, který Krampol nikdy neměl rád a otevřeně to říkal. „Politickou satiru nemám rád jako žánr,“ prohlásil v jednom rozhovoru, bez omluv a bez vytáček. Jejich umělecké cesty se rozešly přirozeně, bez dramatu, tak jak se někdy rozejdou i lidé, kteří si navzájem přejí to nejlepší, ale nepůjdou dál společně.

Jsou věci, na které se přijde až s odstupem. Jednou z takových věcí je dabing - a v jeho rámci Krampolův výkon, který přesáhl pouhé řemeslo a stal se součástí české kulturní paměti.

Jean-Paul Belmondo - francouzský herec šarmu, fyzické zdatnosti a nezaměnitelného výrazu - potřeboval pro české publikum hlas, který by dokázal unést celou tu tíhu jeho filmové přítomnosti. Nejdříve to byl Jan Třeška. Po něm přišel Jiří Krampol a nadaboval Belmonda v 28 celovečerních filmech - číslo, které samo o sobě vypovídá o spolehlivosti, věrnosti výkonu a důvěře dabingových režisérů.

Přezdívka „český Belmondo“ nespadla z nebe. Bylo v ní víc než dabing. Oba herci měli v mládí zlomený nos. Oba sportovali do pozdního věku s intenzitou, která budila závist i u mladších kolegů. Oba dokázali být zároveň frajerem i komiky - přecházet mezi žánry bez ztráty identity. A oba sdíleli určitou neochotou stárnout přístojnou cestou, s vyretušovanou tváří a opatrně dávkovanými rozhovory.

Krampol s Belmondem se osobně setkal a jejich vztah přerostl v něco, co by šlo nazvat přátelstvím přes jazykovou a zeměpisnou bariéru. „Pokaždé jsem už předem poznal, kdy Belmondo klesne hlasem a kdy udělá pauzu. Byla radost ho dabovat,“ říkal Krampol - a v tom jednom souvětí je celá filosofie dobrého dabérství: naprostá identifikace, ne napodobení.

Po Belmondovi přebral Krampol i část filmů, kde hrál Louis de Funès - poté, co zemřel František Filipovský, jeho původní český hlas. Srovnání nebyla vždy příznivá; někteří pamětníci Filipovského nezapomenutelný výkon nesli Krampolovu interpretaci s výhradami. Ale i toto převzetí bylo gestem věrnosti žánru a tradici, nikoli příležitostí.

V roce 2018 obdržel Cenu Františka Filipovského za dlouholeté herecké mistrovství v dabingu - ocenění, které v českém prostředí nemá mnoho ekvivalentů a jehož váha se s léty spíše zvyšuje. O rok téhož roku mu prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti umění.

Filmová kariéra Jiřího Krampola měla svou vlastní logiku - a ta logika se jmenovala fyziognomie. Byl svalnatý, kompaktní, s obličejem, který kameře říkal: tenhle člověk prošel něčím, co vy, diváci u televize, neznáte. A filmy to využily.

Role charismatických drsňáků se táhnou jako červená nit celou jeho filmografií. Policista Libor Krejcárek v seriálu Malý pitaval z velkého města, pravidelně reprízovaný v České televizi, je možná jeho nejtrvalejší televizní stopou - postava, která kombinovala houževnatost s určitou staromódní slušností, jakou si diváci oblíbili a žádali.

Ve filmech jako Záhada hlavolamu, Smrt krásných srnců či pozdějším Kameňáku Krampol nikdy nehrál hlavní hrdiny v tradičním slova smyslu. Byl spolehlivý vedlejší hráč - ale takový, na kterého si zapamatujete, i když jste zapomněli děj. To je vzácnější talent, než se zdá: schopnost zanechat stopu bez toho, aniž byste stáli ve středu dění.

Sám Krampol považoval za svou nejlepší roli účinkování v dobovém seriálu Synové a dcery Jakuba skláře z roku 1985. Série zachycující osudy sklářské rodiny přes generace mu dala prostor, který filmové grotesky a komediální vedlejšáci nenabízely - prostor pro ticho, pro váhu, pro to, co herci říkají „být v situaci“, nikoli ji hrát.

Celkem se Krampol objevil přibližně ve 170 rolích - číslo úctyhodné nejen rozsahem, ale i šíří žánrů, od pohádek po krimi, od komedie po drama. V pohádce O princezně, která ráčkovala (1986) ztělesnil ráčkujícího rádce s takovou lehkostí, jakou mají jen herci, kteří se nebojí být směšní. A právě tato ochota být směšný - bez ztráty důstojnosti - je možná Krampolovou největší hereckou ctností.

Moderátorská kariéra Jiřího Krampola má jasné datum narození: rok 1997, kdy na TV Prima začal uvádět pořad Nikdo není dokonalý. Formát byl jednoduchý - hosté odhalovali své nedokonalosti, Krampol moderoval s humorem a nadhledem - ale jeho úspěch byl mimořádný.

Pořad běžel 16 let v různých podobách a na různých stanicích. TV Prima, pak obnovení v roce 2010, pak TV Barrandov s pořadem Nikdo není perfektní. Takové trvání není náhoda ani setrvačnost publika: je to výpověď o tom, že moderátor měl schopnost, která se v televizi cení víc než cokoliv jiného - přirozenost. Krampolova přítomnost před kamerou nebyla výkon. Byl to prostě on.

Kritiku si vysloužil v roce 2006, když před volbami pořádal turné Premiéra s premiérem, v němž se po boku tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka bavil s diváky. Politická angažovanost - byť nenápadná, byť v kabátě zábavního pořadu - se stala terčem výhrad od těch, kteří očekávali, že bavič zůstane v bezpečné vzdálenosti od politiky. Krampol toto dilema vždy řešil po svém: humor byl jeho domov, politika cizí territory.

Volně navázal talkshow Krampoloviny, která nesla v názvu to podstatné: nebylo to programové schéma ani mediální projekt. Byl to Krampol - dělající to, co uměl.

Soukromý život Jiřího Krampola by vydal na román - a ne lehký. Byl čtyřikrát ženatý, vždy s vervou, vždy s plným nasazením, vždy s tím, co jiní nazývají nerozvážností a co on sám by nazval životem.

První manželství s televizní moderátorkou Janou Fořtovou mu dalo syna Tomáše - ale pak přišla emigrace. Manželka odešla s chlapcem do Austrálie a Krampol ztratil kontakt se synem na léta, která nikdy nevrátíte. Tomáš zemřel v roce 2024, rok před svým otcem.

Z druhého manželství s Hanou Suvajdžičovou se narodil syn Jiří. Třetí manželství přineslo syna Martina, ale také tragédii - syn Jan zemřel v pouhých sedmi měsících. Některé věci, o nichž se v rozhovorech nemluví, jsou ty, které nejvíc bolí.

Čtvrtá manželka - Hana Krampolová, o 23 let mladší, rozená Pánková - se stala Krampolovou osudovou ženou. Jejich vztah byl všechno jiné než klidný: bulvár ho sledoval, veřejnost ho komentovala, přátelé kroutili hlavou. Hana bojovala se závislostmi, Krampol u ní stál s věrností, která leckoho překvapovala. V srpnu 2020 zemřela, bylo jí 59 let.

„Když odešla Hanka, zůstalo po ní zvláštní ticho. A i když jsem mluvil dál, nikdy už jsem si neměl s kým pořádně povídat,“ řekl Krampol v jednom z posledních rozhovorů. V té větě je víc než smutek - je v ní obraz muže, který prošel životem hlučně a vesele, a najednou zjistil, že hlas, pro který hlučel, odešel.

Málokdo ví - nebo spíš málokdo přemýšlí o tom, jak to dát dohromady - že Jiří Krampol byl vášnivý sportovec. Celý život. Do vysokého věku.

Kulturistika a posilování nebyly pro Krampola koníčkem ve smyslu víkendového výletu. Byla to disciplína, způsob, jak se dorozumívat s vlastním tělem, jak mu říkat: ještě ne, ještě ne. V době, kdy jeho vrstevníci přecházeli ke klidnějšímu pohybu, Krampol zvedal závaží. Byl pověstný fyzickou kondicí, která budila respekt i závist.

Paradoxem bylo, že právě dýchací soustava - plíce a průdušky - ho provázela problémy od dětství. Astma, slabé průdušky, opakované hospitalizace. Přesto sportoval. Přesto hrál. Přesto moderoval. „Člověk to musí brát tak, jak to je,“ říkal o svém zdraví s lakoničností, která nevyzývala k lítosti.

Posledních pár let před smrtí bylo těžkých. Krampol žil v garsonce na Vinohradech - čtvrti, kde vyrůstal, kam se vrátil. Přátelé - mezi nimi hudebník Felix Slováček a režisér Tomáš Magnusek - ho pravidelně navštěvovali. Přesto bylo cítit, že bez Hanky, bez jeviště, bez té specifické formy komunikace, která se jmenuje bavit lidi, mu nebylo zcela do pohody.

Na začátku července 2025 byl hospitalizován s vážnými dýchacími potížemi. Zrušil oslavu svých 87. narozenin, které slavil 11. července. O dva týdny později, 26. července, zemřel.

Jsou herci, kteří zanechají dílo. Jsou herci, kteří zanechají vzpomínky. A pak jsou ti, kteří zanechají obojí - a navíc ještě něco těžko pojmenovatelného: pocit, že svět byl s nimi veselejší než bez nich.

Jiří Krampol byl třetím typem.

Jeho filmografii čítající přes 170 rolí si dnes lze procházet v databázích a streamovacích službách. Jeho scénky se Šimkem jsou na YouTube - a nejsou tam proto, že by je někdo archivoval pro historický výzkum, ale proto, že se k nim lidé stále vracejí pro smích. Kawasaki a jeho nepochopitelný japonský železničářský systém, Surio Mario Martinez Juarez Fernando a jeho stáž v podniku Špuntana - to jsou věci, které přežily normalizaci, Krampola i Šimka, televizi i internet.

Jeho hlas žije v desítkách Belmondových filmů, které televize bude opakovat, dokud bude co opakovat. Každý, kdo se podívá na Muže z Ria nebo Muže z Acapulca a uslyší ten charakteristický tón - frajerský, trochu drsný, s lehkostí, která nenápadně skrývá výkon - uslyší Krampola.

V roce 2022 natočil film Stáří není pro sraby - titul, který sám o sobě zní jako motto jeho posledních let. Ve stejném roce vyšel životopisný dokument Život je sranda režiséra Zdeňka Kováře. Nebylo to loučení - Krampol se nelučoval rád. Bylo to spíš zaznamenání: byl jsem tady, žil jsem naplno, a navíc jsem vás smál.

Český Belmondo - přezdívka, která ho pronásledovala celý život a které se nikdy zcela nevzbránil - v sobě nese ironii. Belmondo zemřel v roce 2021, Krampol o čtyři roky později. Hlas přežil originál, pak odešel sám. A česká kultura má o jednu nezaměnitelnou barvu méně.

Ale co se s takovou kulturou stane? Nic zvláštního. Lidé si zahrají znovu Malý pitaval, pustí si scénky na YouTube, uslyší Belmondův hlas v televizi a na chvíli si vzpomenou na Žižkovčana, který se vyučil na soustruháře, ale celý život točil lidi kolem prstu - způsobem, za který mu rádi odpouštěli.

Zdroje: