Josef Vinklář: Herec, který dokázal z doktora Cvacha udělat nesmrtelnou postavu

Když se řekne Josef Vinklář, velké části televizních diváků se téměř automaticky vybaví doktor Cvach z Nemocnice na kraji města. Lékař, který měl titul, sebevědomí i schopnost přežít téměř každou profesní situaci, jen skutečné lékařské mistrovství mu poněkud scházelo. Vinklář z něj přitom neudělal jednoduchého hlupáka. Cvach byl směšný, vypočítavý, nejistý i překvapivě lidský. Právě proto přežil seriál, dobu svého vzniku i několik generací diváků.

Byla by však škoda uzavřít Vinkláře do jediné televizní postavy. Na jevišti hrál Romea, Tartuffa, Smerďakova i krále Leara, v televizi byl inspektorem Boušem, ředitelem záchranné služby nebo nesnesitelným doktorem Cvachem. Patřil k hercům, kteří nepotřebovali vypadat hrdinsky, aby přitahovali pozornost. Stačilo, aby se objevili v záběru a něco se změnilo.

Jeho herectví bylo založené na detailu. Pohyb koutku úst, změna hlasu, nepatrné zaváhání před větou nebo naopak přehnaně sebejisté gesto dokázaly o postavě prozradit víc než dlouhý monolog. Vinklář navíc neměl problém být na obrazovce nepříjemný. Nebál se rolí, v nichž divák postavu neměl rád, a právě v nich často působil nejpřesvědčivěji.

Za televizní samozřejmostí se skrývala kariéra, která začala nezvykle brzy a vedla přes rozhlas, Voskovce s Werichem, dlouhá desetiletí v Realistickém divadle až do Národního divadla. A dokonce i úplný začátek jeho životopisu má jednu zvláštnost: Josef Vinklář měl vlastně dvě data narození.

V oficiálních materiálech lze dodnes najít 10. i 14. listopad 1930. Nejde o dvě různé životopisné tradice ani o tajemství, které by bylo potřeba složitě rozplétat. Vinklář sám vysvětloval, že se skutečně narodil 10. listopadu 1930 v Podůlší na Jičínsku, zatímco datum 14. listopadu se dostalo do části jeho dokladů kvůli chybě při vystavování duplikátů rodných listů v roce 1946.

Taková drobnost se k jeho životopisu skoro hodí. Už na první pohled ukazuje rozdíl mezi úředním údajem a skutečným lidským příběhem. Národní divadlo ve svých materiálech dlouho pracovalo i s datem 14. listopadu, zatímco jiné biografické prameny uváděly desátého. Sám Vinklář měl mít historku o popletených datech v oblibě.

Pocházel z rodiny zedníka a dětství strávil také na pražském Smíchově. K velkému divadlu nevedla jeho cesta přes dlouhé studium herectví na akademii. První důležitou školou pro něj byl rozhlas a divadelní praxe. Jako mladík působil v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a už v polovině čtyřicátých let se dostal do profesionálního divadelního prostředí.

Začínal v Divadle satiry a následně působil v Divadle Voskovce a Wericha. Pro dospívajícího člověka to musela být mimořádná zkušenost. Nešlo jen o možnost stát na scéně. Ocitl se v blízkosti osobností, které přemýšlely o divadle jako o kombinaci přesnosti, rytmu, inteligence a komunikace s publikem. Herectví nebylo pouze otázkou správně odříkaného textu. Byla to schopnost slyšet partnera, vycítit situaci a udržet pozornost sálu.

Po pražské zkušenosti následovalo Východočeské divadlo v Pardubicích. Vinklář zde strávil dva roky a už na přelomu čtyřicátých a padesátých let dostával role, které byly na mladého herce značně náročné. Jeho další profesní zastávka se však měla stát mnohem důležitější.

Od roku 1950 byl spojen s pražským Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého, kde s výjimkou vojenské služby zůstal až do roku 1983. Více než tři desetiletí v jednom souboru vytvořila základ jeho herecké pověsti, kterou televizní divák často znal jen zčásti.

Na jevišti dostával role velmi odlišné povahy. Hrál Švandu ve Strakonickém dudákovi, Romea v Romeovi a Julii, George v O myších a lidech, Rogožina v Idiotovi, Smerďakova v Bratrech Karamazových, Porfirije ve Zločinu a trestu nebo titulního Tartuffa. Už tento výčet ukazuje, že Vinklář nebyl typově uzavřený herec jediné polohy.

Mohl být mladým milovníkem, podezřelým člověkem s temnou minulostí, manipulátorem, tragickou postavou i komickou figurou. Jeho silnou stránkou nebyla uhlazenost, ale schopnost najít v člověku rozpor. To později dokonale využila televize. Vinklářovy postavy totiž často něco tvrdí, ale jejich tvář, tón nebo držení těla zároveň prozrazují něco jiného.

Významnou kapitolou jeho divadelní dráhy byla hra Oldřicha Daňka Válka vypukne po přestávce. Postava herce Bendla byla napsána přímo pro Vinkláře a inscenace patřila k výrazným divadelním událostem sedmdesátých let. Vinklář zde nehrál televizní figurku, která se má během několika minut zapsat do paměti. Nesl rozsáhlou postavu člověka bilancujícího vlastní život a profesi.

Právě podobné role připomínají, jak zkreslující může být televizní popularita. Pro miliony lidí byl Vinklář Cvach nebo Bouše, ale jeho herecké řemeslo se desítky let formovalo před živým publikem. Televize z tohoto základu těžila. Kamera jen zvětšila to, co se naučil na jevišti: přesně dávkovat gesto, hlas i reakci.

Vinklář přitom nebyl hercem, který by potřeboval postavu zušlechťovat. Dokázal ji nechat směšnou, malichernou nebo zbabělou. Neznamenalo to, že ji hrál povrchně. Naopak. Čím horší lidské vlastnosti postava měla, tím důležitější bylo, aby nepůsobila jako karikatura. Divák se musí smát člověku, ne figuríně. V tom byl Vinklář mimořádně silný.

Vinklářova cesta k charakterním postavám nebyla samozřejmá. V mládí měl energii, výrazné oči a typ, který filmaře přirozeně vedl k obsazování do mladších, často kladných rolí. Objevil se například jako Lucius v Hrátkách s čertem nebo jako kuchtík v pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Televizní a filmový obraz mladého Vinkláře byl zpočátku mnohem lehčí než role, které mu později přinesly největší uznání.

Pro herce může být podobné zařazení příjemné i nebezpečné. Přináší práci a popularitu, zároveň však snadno vytvoří klec. Režisér ví, jak herec vypadá, producent ví, že v určitém typu funguje, a nabídky začnou připomínat jedna druhou. Vinklář přitom na divadle dávno dokazoval, že jeho možnosti jsou širší. Rogožin, Smerďakov nebo Tartuffe nemají s bezstarostným mladíkem mnoho společného.

Právě napětí mezi divadelní zkušeností a filmovým typem bylo pro jeho další kariéru důležité. Jakmile dostal možnost zahrát před kamerou člověka s výraznějšími vnitřními rozpory, bylo zřejmé, že charakterní herectví mu sedí. Nepotřeboval být nejhezčím mužem v záběru ani romantickým středem příběhu. Mnohem zajímavější byl ve chvíli, kdy mohl pozorovat ostatní, něco skrývat, pochybovat nebo naopak přehnaně dokazovat vlastní důležitost.

Herecký věk mu v tomto směru pomáhal. S přibývajícími lety získala jeho tvář více hran a jeho hlas větší váhu. To, co by u mladého herce mohlo působit jako nápadná manýra, se postupně měnilo v přesný prostředek. Vinklář nemusel diváka přesvědčovat, že jeho postava má minulost. Často stačilo, jak se podíval nebo jak dlouho nechal před odpovědí ticho.

Zároveň si zachoval schopnost komediálního načasování. Nešlo o komiku založenou na gagách. V jeho podání často vznikala z nepohodlí, z přílišné sebejistoty nebo z okamžiku, kdy postava zjistí, že situaci nemá pod kontrolou. Tato směs vážnosti a směšnosti se později stala jedním z hlavních důvodů, proč doktor Cvach fungoval tak dokonale.

Bouše proto nepřišel do prázdna. Byl spíše okamžikem, kdy televizní tvorba naplno využila něco, co divadelní publikum znalo už dávno: Vinklářovu schopnost nebýt pouze představitelem určitého typu, ale skutečným tvůrcem charakteru.

Jednou z rolí, které Vinkláře výrazně přiblížily širokému publiku, byl inspektor Bouše v seriálu Hříšní lidé Města pražského. Vedle Jaroslava Marvana jako rady Vacátka, Františka Filipovského jako inspektora Mrázka a Josefa Bláhy coby Brůžka vytvořil součást policejní sestavy, která patří k nejznámějším v historii československé televizní tvorby.

Bouše je přitom úplně jiný typ než pozdější Cvach. Není to člověk, jehož neschopnost baví okolí. Je součástí sehraného týmu, má přirozenou autoritu a působí jako policista, který svou práci zná. Vinklář zde mohl uplatnit civilnost, humor i schopnost reagovat na herecké partnery bez potřeby přehrávat je.

Pro samotného Vinkláře měla role zvláštní význam. Do té doby byl ve filmu a televizi často obsazován jako mladý muž nebo kladný hrdina. Bouše mu umožnil vytvořit výraznou charakterní postavu, která nebyla založená na vzhledu ani na jednoduchém typu. Navíc pracoval dlouhodobě s Jaroslavem Marvanem, Františkem Filipovským a Josefem Bláhou, tedy s herci, jejichž styl vyžadoval přesnost a partnerství.

Hříšní lidé Města pražského mají dodnes zvláštní rytmus. Kriminální příběh je důležitý, ale stejně podstatná je atmosféra policejní kanceláře, hospod, ulic a staré Prahy. Vinklář do tohoto prostředí dobře zapadal. Nemusel každou scénu ovládnout. Uměl být výrazný i ve chvíli, kdy pouze poslouchal.

To je schopnost, která se v televizním herectví někdy podceňuje. Herec nemusí mít repliku, aby byl součástí scény. Dobrá reakce může změnit význam věty, kterou pronáší někdo jiný. Vinklář dovedl pracovat s drobnými reakcemi tak, aby nepůsobily připraveně. Bouše díky tomu nebyl jen jedním ze tří mužů kolem rady Vacátka. Měl vlastní energii a temperament.

Úspěch seriálu také ukázal něco, co se později opakovalo: Vinklář byl mimořádně vhodný pro seriálový formát. Divák měl pocit, že jeho postavu zná, ale herec jí dokázal postupně přidávat nové odstíny. Nešlo o jednorázový efekt. Postava mohla fungovat díl za dílem, aniž by se vyčerpala.

Kdyby Josef Vinklář nikdy nezahrál doktora Cvacha, stále by měl za sebou velkou hereckou kariéru. Jenže právě Nemocnice na kraji města z něj pro několik generací udělala tvář, kterou poznali i lidé, kteří do divadla nechodili.

Seriál Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka shromáždil mimořádně silné obsazení. Ladislav Chudík, Miloš Kopecký, Josef Abrhám, Eliška Balzerová, Jana Štěpánková, Ladislav Frej, Iva Janžurová, Josef Somr a další vytvořili svět nemocnice, v němž se profesní konflikty prolínaly se soukromými životy. Vinklářův Cvach byl v takové společnosti ideálním rušivým prvkem.

Nebyl hlavním hrdinou, ale dokázal na sebe stáhnout pozornost. Představoval typ člověka, kterého zná téměř každé pracoviště: člověka, jenž chce výhody a uznání spojené s odborností, ale není ochoten nebo schopen nést její skutečnou váhu. Jeho problém nebyl jen v nedostatku talentu. Cvach měl problém přiznat si vlastní hranice.

Vinklář tuto vlastnost nehrál jedním výrazem. Jeho Cvach dokázal být sebevědomý, dotčený, podlézavý i uraženě důstojný. Vždy podle toho, kdo stál před ním. Směrem k autoritě se mohl zmenšit, směrem k někomu slabšímu naopak narůst. Právě tato proměnlivost dělala postavu tak přesnou.

Nejhorší filmoví a televizní neschopní lidé bývají napsaní tak, že divák od první sekundy ví, co si o nich má myslet. Cvach je zajímavější. Má profesi, společenské postavení a instinkt, který mu umožňuje systémem proplouvat. Kdyby byl úplně hloupý, nedostal by se tak daleko. Vinklář v něm proto našel jiný druh inteligence: schopnost vycítit, kde se právě nachází moc a jak se k ní přiblížit.

Tím se z postavy stalo něco většího než komická vedlejší role. Cvach se postupně proměnil v obecně srozumitelný typ. Jeho jméno může fungovat téměř jako označení člověka, který formálně splňuje požadavky, ale skutečná kvalita za nimi pokulhává. Jen málo televizních postav se dokáže takto oddělit od konkrétního seriálu a žít dál ve společenské paměti.

Když se po letech vzniklo pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Vinklář se k doktoru Cvachovi vrátil. Bylo to logické. Bez něj by připomínka původní nemocnice nebyla úplná. Cvach totiž nebyl pouze vtipnou figurou. Byl jednou z postav, které pomáhaly určovat vztahy mezi těmi schopnými, ambiciózními, poctivými i slabými.

Vinklář zároveň ukázal, že komediální účinek nemusí vznikat nápadným vtipkováním. Často stačí, když herec svou postavu bere smrtelně vážně. Cvach sám sebe za komickou postavu nepovažuje. A právě proto je tak legrační.

Úspěch Vinklářových nejznámějších rolí někdy zastíní množství dalších televizních postav. Jeho filmografie je přitom mimořádně rozsáhlá a zasahuje několik desetiletí československé i české televizní tvorby.

V seriálu Sanitka hrál ředitele záchranné stanice. Znovu se ocitl v prostředí zdravotnictví, ale tentokrát v jiné pozici a s jinou energií. V seriálu My všichni školou povinní se objevil jako psychiatr. Hrál také v Chalupářích, Dobrodružství kriminalistiky, Panoptiku města pražského, Náměstíčku či v seriálu Život na zámku, kde ztvárnil ředitele Bora.

Vinklář se stal jednou z tváří televizní seriálové kultury, aniž by působil zaměnitelně. To je podstatné. U herce s tak velkým počtem rolí hrozí, že začne opakovat osvědčená gesta a divák postupně sleduje spíše známou osobnost než novou postavu. Vinklář měl své typické prostředky, ale uměl měnit jejich význam.

Jeho hlas mohl znít srdečně i slizce, stejný úsměv mohl být přátelský nebo podezřelý. Dokázal zahrát člověka společenského i osamělého, člověka s autoritou i člověka, který se jen snaží vypadat důležitě. Televizní kamera jeho herectví svědčila právě proto, že uměl pracovat v malém měřítku.

Vedle televizních seriálů se objevoval také ve filmech a televizních inscenacích. Hrál například v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, ve filmu Pod Jezevčí skálou nebo v životopisně laděném snímku Koncert na konci léta. Jeho filmová práce však nikdy úplně nepřekryla divadlo. Spíše vytvářela paralelní kariéru, díky níž se z respektovaného jevištního herce stala všeobecně známá osobnost.

Právě v tom spočívala zvláštnost jeho generace. Divadelní herci se díky televizi dostávali každý týden do milionů domácností, ale jejich profesní základ zůstával často na scéně. Divák mohl mít pocit, že Vinkláře zná celý život, i když nikdy neviděl jeho Leara, Tartuffa nebo Smerďakova.

V roce 1983 přešel Josef Vinklář do Národního divadla. Nebyl mladým talentem, který teprve čekal na velkou příležitost. Bylo mu přes padesát a za sebou měl tři desetiletí významných jevištních rolí, stejně jako rostoucí televizní popularitu.

V Národním divadle ztvárnil například Vocilku ve Strakonickém dudákovi, kardinála inkvizitora v Životě Galileiho, titulního krále Leara, Joglase ve hře Sbohem Sokrate, starostu v Roku na vsi, Tichona v Běsech nebo Jana Rudolfa Trčku v Bloudění. Jeho repertoár dál potvrzoval, že televizní zařazení k „charakterním figurám“ bylo příliš úzké.

Král Lear je role, která herce zbavuje možnosti schovat se za drobnou charakteristiku. Vyžaduje sílu, proměnu, pád i schopnost unést dlouhý dramatický oblouk. Vinklář takové postavy měl za sebou i před příchodem do první české scény. Národní divadlo tedy nebylo korunovací náhodně populárního televizního herce, ale pokračováním dlouhé divadelní dráhy.

Pro jeho herectví byl typický hlas s velkým množstvím odstínů. Nebyl to pouze příjemný nebo „rozhlasový“ hlas. Uměl ho záměrně zostřit, znejistit, zesměšnit nebo ztišit. Hlas u něj nebyl doprovodem výrazu, ale samostatným hereckým nástrojem.

To se projevilo i v rozhlase a dabingu. Vinklář vytvořil řadu rozhlasových rolí a v roce 2000 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Je to připomínka části jeho práce, která může být vedle Cvacha nebo Boušeho snadno přehlédnuta. Herec, jehož tvář byla tak známá, dokázal fungovat i bez ní.

Vinklářův osobní život byl stejně jako u mnoha výrazných osobností jeho generace veřejně probíraný. Je však užitečnější držet se ověřitelných základních skutečností než z něj vyrábět dodatečný bulvární seriál.

Jeho manželkou byla herečka Jana Dítětová, s níž měl syna Jakuba, pozdějšího výtvarníka. Později byl spojen s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou, kterou si vzal dokonce dvakrát. Z jejich vztahu pochází syn Adam. Devátá o společném soužití v pozdějších letech mluvila otevřeně a neidealizovala je. Jejich vztah byl bouřlivý, měl návraty i rozchody.

Takové informace mohou být lákavé, ale nevysvětlují Vinklářovo herectví. Snad jen připomínají, že charisma, které funguje na jevišti a před kamerou, nemusí automaticky znamenat jednoduchý život v soukromí. Vinklář nebyl uhlazená veřejná figura bez konfliktů. Patřil k lidem, kteří dokázali být okouzlující a zároveň komplikovaní.

Sám se k vlastnímu životu vracel také ve vzpomínkové knize Pokus o kus pravdy. Už název je příznačný. Neříká „pravda“, ale pokus o její část. U člověka, který celý život ztvárňoval cizí charaktery, je to možná nejpřesnější způsob, jak mluvit o sobě.

Veřejná paměť má ovšem tendenci soukromé vztahy zjednodušovat stejně jako herecké role. Z komplikovaného manželství se stane několik historek, z desítek let práce dvě slavné postavy. Vinklářův skutečný profesní život byl mnohem širší než obraz televizního doktora i než příběhy z jeho soukromí.

Josef Vinklář zemřel 18. září 2007 v Praze ve věku 76 let. I na konci života zůstával spojený s prací. Krátce před smrtí se ještě počítalo s jeho dalším divadelním působením a Česká televize v té době vysílala seriál Hraběnky, na jehož natáčení se podílel.

Zpráva o jeho smrti proto nepůsobila jen jako uzavření dávno skončené kariéry. Odcházel herec, který byl stále přítomný v repertoáru, televizi i profesním životě. Tehdejší šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal na něj vzpomínal jako na člověka mimořádně oddaného divadlu. Práce pro Vinkláře nebyla přívěskem ke slávě. Byla jejím zdrojem.

To je důležitý rozdíl. Jeho popularita nevznikla z několika vhodných televizních okamžiků. Byla výsledkem desetiletí, během nichž hrál velké i malé role, klasiku i současné texty, divadlo, film, televizi, rozhlas a dabing. Veřejnost si přirozeně vybrala několik tváří, které si zapamatovala nejsnáze. Profesní život však zůstává mnohem bohatší.

Po jeho smrti vznikl televizní dokument Bouše, Bendl, Cvach a další. Už jeho název dobře vystihuje problém každého pokusu Vinkláře shrnout. Jedno jméno nestačí. Bouše reprezentuje civilní televizní herectví, Bendl velkou jevištní práci a Cvach schopnost vytvořit figurku, která přeroste svůj seriál. A za nimi následují desítky dalších postav.

U starších filmů a seriálů se často mluví o nostalgii. Jistě, i ta hraje roli. Divák se vrací k obrazovému rytmu, hlasům a tvářím, které zná od dětství. Jenže nostalgie sama nevysvětluje, proč některé herecké výkony stárnou dobře a jiné ne.

U Vinkláře funguje především přesnost. Jeho postavy mají jasný vnitřní mechanismus. Cvach se chce jevit schopnější, než je. Bouše je součástí profesionálního týmu a nepotřebuje svou důležitost neustále dokazovat. Ředitel záchranné služby v Sanitce nese jiný typ odpovědnosti než televizní lékař. Každá z těch postav stojí trochu jinak, jinak mluví a jinak reaguje na autoritu.

Vinklář také rozuměl tomu, že směšnost je často nejsilnější tehdy, když ji postava sama necítí. Cvach se nesnaží diváka rozesmát. Chce si zachovat vážnost. Divák vidí rozdíl mezi tím, za koho se považuje, a tím, co skutečně umí. Humor vzniká právě v této mezeře.

Stejně důležitá byla jeho ochota ukazovat slabost. Mnozí herci přirozeně hledají v postavě vlastnost, díky níž mohou být sympatičtí. Vinklář se jí nepotřeboval držet. Uměl zahrát člověka nepříjemného, malého, směšného nebo morálně problematického a nesnažil se ho omlouvat. Zároveň jej však neponižoval jako herec. Nechal ho existovat se všemi nedostatky.

To je možná největší tajemství doktora Cvacha. Kdyby ho Vinklář hrál pouze jako pitomce, diváci by se zasmáli a zapomněli na něj. On mu však přidal ambici, sebeklam, citlivost na vlastní postavení a instinkt k přežití. Z komické role vznikl typ člověka, kterého lze potkat v každé době.

A proto Josef Vinklář nezůstal jen tváří starých repríz. Jeho nejslavnější postavy stále dávají smysl, protože nejsou postavené na dobovém vtipu. Jsou postavené na lidských vlastnostech, které se příliš nemění.

Na začátku jeho životopisu stojí popletené datum narození. Na jeho konci stovky rolí a několik postav, které se z obrazovky přestěhovaly do kolektivní paměti. Mezi tím je více než půl století práce. Josef Vinklář dokázal, že herec nemusí vždy hrát hrdinu, aby se stal nezapomenutelným. Někdy stačí dokonale zahrát člověka, kterého všichni poznáváme až příliš dobře.

Zdroje: