Jenovéfa Boková: Na DAMU ji nevzali. Přesto získala Českého lva a našla vlastní cestu

Kdyby se život odvíjel podle přijímacích zkoušek, mohla dnes Jenovéfa Boková stát někde úplně jinde. Na herectví na DAMU se hlásila dvakrát a ani jednou ji nevzali. Pro člověka, který už měl zkušenost před kamerou a vyrůstal v umělecky založené rodině, by to snadno mohl být důvod pochybovat, zda se vydal správným směrem. U Bokové se však odmítnutí ukázalo spíš jako zvláštní druh odbočky.

Místo herecké školy zůstala u houslí, pokračovala ve studiu hudby a zároveň dál točila. Postupně se z herečky bez klasického hereckého vzdělání stala tvář filmů, které po ní nechtěly velká gesta, ale přesný detail, civilnost a schopnost nechat emoci chvíli zrát. V roce 2019 převzala Českého lva za hlavní roli ve filmu Chvilky a její jméno se definitivně přestalo spojovat jen s příslibem mladého talentu.

Na její kariéře je přitom zajímavé právě to, jak málo připomíná pečlivě naplánovaný výstup po jednotlivých příčkách. Herectví, hudba, filmové role, občasná práce v divadle, rodina a dlouhá léta studia houslí se u ní prolínají bez toho, aby jedna oblast úplně vytlačila druhou. Boková nepůsobí jako herečka, která potřebuje být za každou cenu všude. A možná právě proto se na plátně tak často dokáže stát člověkem, kterého divák nepovažuje za „postavu“, ale za někoho, koho by mohl potkat vedle sebe v tramvaji.

Jenovéfa Boková se narodila 16. května 1992. S houslemi začala už jako dítě a hudba rozhodně nebyla jen doplňkem k pozdější herecké kariéře. Prošla hudebním vzděláním, pokračovala ve studiu houslí na HAMU a v roce 2022 odehrála absolventský magisterský koncert v Sále Bohuslava Martinů. Na programu měla Beethovena, Dvořáka i Griega, tedy repertoár, který se nedá zvládnout jen díky tomu, že je člověk známou herečkou.

Ještě v roce 2024 ale otevřeně říkala, že magisterskou práci nemá dokončenou. Bakalářské studium měla uzavřené, absolventský koncert za sebou, poslední akademická tečka však tehdy chyběla. Je to detail, který dobře ukazuje rozdíl mezi skutečným životem a uhlazeným životopisem. U známých osobností bývá jednoduché napsat, že „vystudovaly“ určitý obor, jenže realita může být méně úhledná a o to zajímavější.

Housle pro Bokovou nikdy nepředstavovaly romantickou dekoraci k hereckému obrazu. Sama mluvila o trémě, o nutnosti cvičit a o tom, že hudební výkon umí být nemilosrdnější než filmová kamera. Při natáčení se může záběr zopakovat, herec má kolem sebe partnery a technický tým. Na koncertě je chyba slyšet okamžitě. Hudba tak vyžaduje jiný druh disciplíny než film.

Právě tahle zkušenost může vysvětlovat část jejího hereckého projevu. Hráč na smyčcový nástroj se učí pracovat s tempem, tichem, napětím a přesností. Filmové herectví samozřejmě není hudební interpretace, ale u Bokové je často patrné, že nepotřebuje scénu zaplnit. Umí v ní nechat prostor. A to je vlastnost, která se ve filmu počítá.

Příběhy úspěšných lidí se rády vyprávějí tak, aby každá překážka zpětně působila jako předem připravená lekce. U Bokové je lepší držet se prostší skutečnosti: na DAMU se nedostala, a nakonec sama připouští, že jí to možná prospělo. Kdyby nastoupila na náročné herecké studium, pravděpodobně by musela omezit housle a v prvních letech by měla menší prostor pro natáčení.

Její kariéra se tak začala formovat přímo před kamerou. Jednou z prvních výraznějších filmových příležitostí byl Občanský průkaz režiséra Ondřeje Trojana. Boková později připomínala, že při castingu režisér podle jejích slov ani nevěděl, že je dcerou aktivisty Johna Boka a sestrou herečky Kristýny Bokové. Pro ni samotnou to byl důležitý moment: role nebyla jen pokračováním rodinného jména.

Následovaly další projekty a během několika let se začalo ukazovat, že před kamerou funguje jinak než řada hereček školených pro divadelní prostor. Její síla není v hlasitém předvádění emocí, ale v jejich zadržování. Často hraje ženy, které vypadají, že situaci zvládají, ale pod povrchem už se něco láme. Kamera má podobné typy ráda, protože zachytí i to, co by na jevišti mohlo zaniknout.

Sama Boková se k absenci herecké školy nestaví jako k zásluze. Naopak připouští, že zná své slabiny a že u klasické činohry s velkým množstvím textu by jí odborná průprava mohla chybět. To je na její veřejné sebeprezentaci sympatické. Neprodává náhodu jako genialitu. Spíš připouští, že našla prostředí, ve kterém její způsob práce funguje.

V roce 2013 přišla komedie Revival režisérky Alice Nellis. Boková v ní hrála energickou produkční Miriam vedle výrazných a zkušených kolegů, mezi nimiž byli Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Karel Heřmánek nebo Marián Geišberg. Pro mladou herečku to nebyla nenápadná pozice v pozadí. Její postava měla být schopná čtveřici stárnoucích rockerů organizovat, krotit a v některých scénách i důrazně usměrňovat.

Boková tehdy otevřeně přiznávala, že z kolegů měla velkou trému. Hned první natáčecí den měla přijít před několik zkušených herců a všechny je v roli seřvat. Právě Revival ale ukázal, že Boková nemusí být pouze křehká nebo nenápadná. Dokázala být rázná, ironická i energická, aniž by postava ztratila lidskost.

Za roli v Revivalu získala nominaci na Českého lva za vedlejší ženský herecký výkon. Cenu tehdy neproměnila, ale z hlediska kariéry šlo o jasný signál. Z mladé herečky se stávala osobnost, kterou filmová obec začala brát vážně.

Z dnešního pohledu je zajímavé ještě něco. Boková už tehdy mluvila o tom, že nechce být zařazená do jedné herecké škatulky. Tato obava je u herců oprávněná: stačí několik podobných rolí a tvůrci začnou obsazovat známou tvář znovu a znovu podle stejného typu. Její další filmografie ukázala, že se tomu alespoň zčásti vyhnula.

Film Chvilky režisérky Beaty Parkanové patří k projektům, které stojí na velmi jemném herectví. Boková v něm ztvárnila Anežku, mladou ženu, která se snaží vyhovět lidem kolem sebe, přizpůsobuje se jejich očekáváním a postupně zjišťuje, jak obtížné je vůbec poznat vlastní potřeby.

Taková role se dá snadno přehrát. Když herec příliš zdůrazňuje smutek, nejistotu nebo vnitřní tlak, postava začne vysvětlovat sama sebe dřív, než má divák šanci něco objevit. Boková zvolila opačný přístup. Anežka často působí, jako by skutečné emoce přicházely se zpožděním. Nejdřív odpoví, usměje se, přizpůsobí se situaci. Teprve potom divák zachytí, že uvnitř probíhá něco úplně jiného.

Za Chvilky získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Byla to cena za film z roku 2018, předaná v roce 2019. Ve stejné době získala za tento výkon také výrazné uznání filmové kritiky a především se potvrdilo, že její civilní způsob hraní není omezení, ale naopak výhoda.

Chvilky navíc přišly v době, kdy český film znovu hledal způsob, jak vyprávět o obyčejném životě bez velkých dějových konstrukcí. Anežčiny problémy nejsou spektakulární. Film nestojí na katastrofě, zločinu ani historickém převratu. Stojí na drobných situacích, v nichž člověk stále ustupuje, až najednou neví, kde končí přání druhých a začíná jeho vlastní život.

Boková v takových příbězích funguje mimořádně dobře, protože na sebe nestrhává pozornost násilím. Divák si jí všímá postupně. A když už se na její postavu napojí, začnou mít význam i drobné změny v pohledu nebo tónu hlasu.

O rok později přišel film Karel, já a ty režiséra Bohdana Karáska. Boková zde hrála Sašu, ženu uprostřed vztahového přeskupování, které se opět obejde bez velkých gest. Film pracuje s rozhovory, pochybnostmi, přitažlivostí i únavou z toho, že partnerské vztahy nemají jednoduchý návod.

Za tuto roli získala další nominaci na Českého lva za hlavní ženský herecký výkon. Už nešlo o překvapení. Boková se během několika let zařadila mezi herečky, které mohou nést film založený především na charakteru postavy.

Její obsazování má přitom zajímavý paradox. Na jedné straně působí velmi současně a přirozeně, na druhé straně v ní režiséři nacházejí i schopnost vstoupit do historických příběhů. Objevila se například v Hořícím keři, v televizním projektu Herec nebo později jako Milena Jesenská ve filmu Franz režisérky Agnieszky Holland.

Právě střídání současných a historických příběhů jí pomáhá vyhnout se dojmu, že hraje stále tutéž mladou městskou ženu. Typ jejího herectví zůstává civilní, ale okolnosti postav se proměňují.

Film Franz režisérky Agnieszky Holland, uvedený v roce 2025, přinesl Bokové roli Mileny Jesenské, novinářky, překladatelky a jedné z nejvýraznějších žen spojených s životem Franze Kafky. V hlavní roli Kafky se objevil německý herec Idan Weiss a samotný projekt vznikal jako výrazná evropská koprodukce.

Pro Bokovou to nebyla role založená na nápodobě historické fotografie. V rozhovorech mluvila o Jesenské jako o ženě, pro kterou byla zásadní svoboda a která žila intenzivně. Zároveň oceňovala způsob práce Agnieszky Holland: režisérka měla jasnou představu, ale nechávala hercům prostor zkoušet a hledat.

To Bokové zjevně vyhovuje. Není herečkou, která by stavěla výkon na efektním převleku nebo okázalé proměně. I u historické postavy hledá spíš psychologickou blízkost. V případě Jesenské ji našla ve vztahu ke svobodě, citlivosti a odporu k životu sevřenému cizími pravidly.

Téma svobody se mimochodem vrací i v tom, jak Boková mluví o vlastním životě. Vyrůstala v rodině politického aktivisty Johna Boka a výtvarnice Jitky Bokové. Její otec patří k osobnostem, které byly vždy výrazně přítomné ve veřejném prostoru. Sama herečka v rozhovorech připouštěla, že vyrůstat vedle tak silné osobnosti nebylo vždy jednoduché, zároveň ale zdůrazňuje důraz rodičů na osobní svobodu a vlastní názor.

U Bokové proto svoboda nepůsobí jako fráze z hereckého rozhovoru. Je to motiv, který propojuje rodinné prostředí, způsob volby práce i její vztah k institucím a profesním škatulkám.

Jenovéfa Boková je mladší sestrou herečky a tanečnice Kristýny Bokové. Jejich matka Jitka Boková je malířka a sochařka, otec John Bok je známý občanský a politický aktivista. Rodina tedy rozhodně nepředstavovala prostředí, v němž by umění nebo veřejné dění byly vzdálenou kulisou.

Boková o svém dětství mluví bez snahy vytvořit idylickou legendu. Popisuje temperamentní rodinu, emoce, spory i silné vazby. Právě schopnost připustit rozpor je pro její veřejný obraz typická. O otci dokáže říct, že je výrazný a že pro dítě nebylo vždy snadné žít vedle člověka, kterého je všude plno. Zároveň zdůrazňuje hodnoty, které si z rodiny odnesla.

Na rozdíl od klasického příběhu „dítěte slavných rodičů“ u ní navíc nešlo o jednoduchou cestu přes hereckou školu a divadelní angažmá. V rodině sice měla kontakty s uměním, ale profesní dráhu si vytvořila poměrně neobvykle: hudební vzdělání, filmové castingy, žádné stálé činoherní angažmá a postupné učení před kamerou.

To neznamená, že rodinné zázemí nehrálo roli. Bylo by naivní tvrdit opak. Umělecké prostředí přináší zkušenost, rozhled i jistotu, že kreativní povolání není něco exotického. Rozhodující ale nakonec zůstává schopnost obstát opakovaně před kamerou. Rodinné jméno může otevřít dveře, ale nevytvoří přesvědčivou scénu.

Na začátku roku 2026 začala Česká televize natáčet třídílnou minisérii Dešťová hůl podle románu Jiřího Hájíčka. Režie se ujal Bohdan Sláma a mezi hlavními představiteli jsou Kryštof Hádek, Petra Špalková a Jenovéfa Boková. Projekt má být uveden v roce 2027.

Pro Bokovou má natáčení jednu zajímavou zvláštnost: v minisérii skutečně hraje na housle společně s Jihočeskou filharmonií. Zkušenost, která se mohla po letech jevit jako paralelní profesní cesta, se tak vrací přímo do její herecké práce.

Je to téměř symbolické. Kdyby ji tehdy přijali na DAMU a ona kvůli herectví housle odložila, mohla by dnes být technicky jiným typem herečky. Možná zkušenější v divadle, možná jistější v hlasové práci. Zároveň by ale přišla o část toho, co její profesní identitu odlišuje.

Dešťová hůl navíc zapadá do typu tvorby, který jí sedí. Příběh podle Hájíčkova románu stojí na osobní krizi, morálních rozhodnutích, vztahu k venkovu, půdě a odpovědnosti. Nejde o látku postavenou na rychlém efektu. Její přirozenost a schopnost držet emoci pod povrchem zde mohou znovu fungovat lépe než okázalé herectví.

V roce 2026 se objevila také v šestidílné sérii Monyová, která se věnuje životu spisovatelky Simony Monyové a mechanismům domácího násilí. Hlavní roli vytvořila Tereza Ramba. Boková ztvárnila Danu, švagrovou Simony, jednu z postav, k nimž má hlavní hrdinka důvěru.

Je zajímavé, že po velkých hlavních rolích Boková nemá problém přijmout postavu, jejímž úkolem není ovládnout celý příběh. Dobrý herec totiž není důležitý jen tehdy, když je neustále v centru obrazu. Vedlejší postava může dát příběhu důvěryhodnost, vytvořit bezpečný prostor pro hlavní hrdinu nebo naopak ukázat, jak moc se situace v rodině proměnila.

Takové obsazení rovněž naznačuje, že Boková postupně přechází do další etapy kariéry. Už není „mladou herečkou na začátku“, kterou se sluší představovat přes věk nebo rodinu. Je jí přes třicet a její filmografie je dost dlouhá na to, aby mohla střídat hlavní a vedlejší role podle jejich zajímavosti, nikoli podle potřeby dokazovat vlastní status.

To může být pro další roky podstatné. Herečky bývají často tlačeny k tomu, aby kariéru vnímaly jako soutěž o viditelnost. Boková zatím působí spíš jako někdo, kdo si vybírá prostor, ve kterém mu dává práce smysl.

O civilním herectví se mluví často a někdy příliš jednoduše. Neznamená to jen mluvit potichu a tvářit se přirozeně. Civilnost před kamerou je technika sama o sobě. Herec musí přesně vědět, co postava chce, ale nesmí nechat diváka vidět samotnou práci.

U Bokové tento princip funguje obzvlášť v momentech nejistoty. Dokáže zahrát člověka, který sám ještě neví, co cítí. To je složitější, než zahrát jednoznačný smutek nebo vztek. V reálném životě totiž lidé často reagují se zpožděním. Teprve po rozhovoru zjistí, že je něco ranilo. Teprve doma pochopí, že byli naštvaní. Teprve po čase si přiznají, že chtěli odejít.

Právě takové mezistavy dávají smysl ve filmech typu Chvilky nebo Karel, já a ty. Kamera je blízko, děj není přehuštěný a herec nemá kam schovat prázdné gesto. Boková v podobném prostředí působí věrohodně, protože její postavy nepředvádějí své nitro publiku. Spíš ho chrání, dokud to jde.

To ale zároveň představuje možné omezení. Herecký styl, který skvěle funguje v intimním filmu, nemusí automaticky fungovat v každém žánru. Sama Boková si uvědomuje, že klasická činohra je jiná disciplína. Její kariéra je tak zajímavá právě tím, že z nedostatku nedělá univerzální přednost. Našla oblast, v níž je silná, a postupně ji rozšiřuje.

Jedna z nejzajímavějších věcí na Bokové není vidět ve filmografii, ale ve způsobu, jakým mluví o práci. Už v roce 2020 otevřeně popisovala období, kdy přijímala téměř všechny nabídky a její kalendář byl zaplněný tak, že mezi jednotlivými natáčeními skoro nezbýval čas na běžný život. Zvenčí může podobná situace působit jako splněný herecký sen. Pro člověka uvnitř však může znamenat především únavu.

Boková tehdy formulovala něco, co se u úspěšných herců příliš často nepřiznává: hodně práce ještě neznamená dobrou práci ani dobrý život. Vyprávěla i o dnech, kdy přejížděla z jednoho natáčení rovnou na druhé a spánek se smrskl na minimum. Postupně si proto začala hlídat, kolik práce přijímá a kolik času nechává sobě, rodině a přátelům.

Je to v jistém smyslu opak tradiční představy o hereckém úspěchu. Herec na volné noze nikdy přesně neví, kdy přijde další nabídka, a proto je snadné říkat ano téměř automaticky. Odmítnout práci může vyžadovat skoro stejnou odvahu jako usilovat o ni. Boková navíc zažila i slabší období, kdy se herectví zdaleka nejevilo jako finančně jisté povolání. Právě proto má její pozdější snaha nepřeplňovat si kalendář větší váhu. Nejde o pohodlí člověka, který nikdy nepoznal nejistotu.

Tento přístup dobře zapadá i k jejímu vztahu k houslím. Profesionální hudební dráha by vyžadovala dlouhé hodiny každodenního cvičení a soustředění na jediný cíl. Boková přitom opakovaně dává najevo, že nechce celý život podřídit jediné profesní metě. Raději kombinuje několik světů, i když to vede k méně přehlednému životopisu.

V době, kdy se úspěch často měří počtem projektů, premiér a viditelností na sociálních sítích, je to nezvykle střízlivý postoj. Kariéra Jenovéfy Bokové nepůsobí jako závod o maximální množství rolí, ale spíš jako hledání rovnováhy mezi prací, která ji zajímá, a životem mimo ni. To samozřejmě neznamená, že každé její rozhodnutí je výsledkem dokonale promyšlené strategie. Právě naopak. Její vlastní vyprávění je plné nejistoty, odkladů, změn plánů a přehodnocování. A možná právě díky tomu nepůsobí jako pečlivě vystavěná značka.

U umělců se ceny často používají jako jednoduchá zkratka: dostal cenu, tedy je dobrý. Jenže ocenění je ve skutečnosti zajímavé hlavně tehdy, když něco potvrdí. V případě Bokové Český lev za Chvilky potvrdil, že její cesta mimo tradiční herecké vzdělání není jen náhodná série povedených castingů.

Česká filmová a televizní akademie ji předtím nominovala za Revival a po vítězství za Chvilky následovala další nominace za Karel, já a ty. Později přišla také nominace za televizní minisérii Herec. Nejde tedy o jeden výjimečný večer, ale o opakované uznání napříč několika rozdílnými projekty.

Důležitější než samotné sošky je ale pestrost rolí. Boková se pohybuje mezi autorskými filmy, divácky přístupnými komediemi, televizními minisériemi a historickými projekty. Objevila se v Ženách v běhu, ale také v psychologicky náročných Chvilkách. Hrála v Mimořádné události, v Rodinném filmu, ve Slovu i ve filmu o Franzi Kafkovi.

Tahle kombinace je pro dlouhou kariéru často zdravější než rychlá nálepka „herečka náročných filmů“ nebo naopak „komediální hvězda“. Čím méně přesně jde herce zařadit, tím víc možností mu zbývá.

Na životopisu Jenovéfy Bokové nakonec nejvíc fascinuje jednoduchá otázka: co by se stalo, kdyby ji na DAMU přijali? Sama se k této možnosti vrací s odstupem a říká, že je vlastně ráda, jak vše dopadlo. Herecké studium by jí pravděpodobně vzalo čas na housle a zároveň by omezilo natáčení v období, kdy získávala první důležité filmové zkušenosti.

Z neúspěchu u přijímaček se tak zpětně nestala tragédie, ale křižovatka. Ne proto, že by odmítnutí automaticky člověka posílilo. To je příliš pohodlná pohádka. Spíš proto, že Boková měla jinou cestu, na kterou mohla navázat. Hudbu. Film. Rodinu, která považovala vlastní směr za důležitější než společenskou představu o úspěchu.

Dnes má za sebou desítky filmových a televizních projektů, Českého lva, další nominace i roky seriózního hudebního studia. V novějších rolích se potkávají oba světy: jako Milena Jesenská vstoupila do velké evropské filmové produkce, v Monyové přijala výraznou vedlejší postavu a v Dešťové holi se znovu vrací k houslím přímo před kamerou.

Možná právě proto působí její kariéra přesvědčivě. Nevypadá jako dokonale napsaný plán, ale jako život, v němž se jednotlivé zkušenosti postupně skládají dohromady. Jedny dveře zůstaly zavřené, jiné se otevřely. A místo aby se celý příběh točil kolem toho, proč ji kdysi nevzali na školu, ukázalo se nakonec důležitější, co udělala potom.

Jenovéfa Boková se tím nestala herečkou navzdory tomu, že nevystudovala herectví. Spíš se stala herečkou způsobem, který byl její. A ve filmu, kde je osobitost často cennější než dokonalá učebnicová forma, to může být ta nejdůležitější kvalifikace ze všech.

Zdroje: