Jana Preissová: Proslavila ji maminka Tomáše Holého, na jevišti byla i Lady Macbeth

Vašek hledá tatínka. Dospělí kolem něj něco vědí, něco tají a něco si teprve začínají připouštět. On má jasno: takhle by rodina přece fungovat neměla, a když si s tím velcí nevědí rady, bude muset zasáhnout sám. V komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku je dětské odhodlání nakažlivé. Mnohem méně pohodlné je postavení ženy, která stojí uprostřed celé té dobře míněné operace.

Jana Preissová nehraje pouze maminku, které syn obrací život vzhůru nohama. Hraje také dospělou ženu s minulostí, zaměstnáním a právem nevědět hned, co si počít. Právě to její Anně dovoluje přežít opakovaná setkání s diváky. Jako děti se můžeme smát hlavně Vaškovým nápadům. S přibývajícími roky začínáme lépe rozumět tomu, proč se maminka nesměje pokaždé s námi.

Jenže tahle důvěrně známá tvář má i úplně jiné podoby. Patřila Lady Macbeth, Marii Stuartovně nebo matce představené z filmu Řád. A její hlas zaznívá také z úst obávané vrchní sestry v českém znění Přeletu nad kukaččím hnízdem. Mezi starostlivostí a krutostí dokázala přejít, aniž by potřebovala změnit povolání. Stačilo změnit roli.

Narodila se 7. února 1948 jako Jana Drchalová. S jejím dětstvím jsou spojené Rokycany a rodiče, kteří hráli ochotnické divadlo. Jeviště tak nebylo pouze vzdáleným místem za oponou. Patřilo do jejího nejbližšího světa: pohybovali se na něm dospělí, které znala, a sama tam přicházela už v předškolním věku.

Sama později vyprávěla příhodu z hostování opery Madame Butterfly v rokycanské sokolovně. Jako malá měla na jeviště přiběhnout ve stanovenou chvíli. Jenže když uviděla, že se její divadelní maminka chystá zemřít, vyběhla předčasně a snažila se ji zachránit. Vzpomínala na to s odstupem a humorem. Tehdejší dětské zaujetí ovšem bylo opravdové.

Je to půvabná historka, ale nemusíme z ní vyrábět důkaz předurčení. Dítě zkrátka uvěřilo příběhu, do něhož bylo vtaženo. Pro budoucí herečku je na té vzpomínce zajímavé něco jiného: divadlo nezačalo obdivem k vlastnímu vystupování, nýbrž účastí na cizím osudu. Ocenění, kariérní plány a slavná jména přišly mnohem později.

Ani blízkost jeviště přitom neznamenala, že má o budoucnosti jasno. Ve vzpomínkách mluvila o zájmu o balet či archeologii; přijetí na DAMU nepopisovala jako vyústění neúprosného plánu stát se hvězdou. Její cesta tak nezačíná známým vyprávěním o dítěti, které od první chvíle přesně vědělo, kam míří. Spíš o dívce, která měla divadlo na dosah, ale musela teprve zjistit, zda v něm chce zůstat.

Ještě během studia vstoupil do jejího života Jiří Menzel. V Rozmarném létě, natočeném v roce 1967, dostala úlohu Anny, mladé společnice kočovného kouzelníka Arnoštka. Příběh Vladislava Vančury postavil proti poklidnému světu mužských debat nečekané vyrušení: někdo přichází odjinud, přináší jiný rytmus a probouzí touhy, o kterých se do té doby dalo nanejvýš rozšafně řečnit.

Vedle Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského a Františka Řeháka neměla mladá herečka snadný úkol. Její postava nesměla být pouze hezkou záminkou k tomu, aby zkušení kolegové rozehráli komedii. Anna musela působit jako někdo, kvůli komu se celý dosavadní pořádek opravdu může rozkývat. Menzel jí poskytl místo v pečlivě sladěném souboru, nikoli samostatnou přehlídku půvabu.

Při pohledu na film je zajímavé, že největší zmatek nevytváří Anna sama. Vytvářejí ho především představy mužů o ní. Mládí tu nastavuje zrcadlo dospělé sebejistotě. Ti, kteří umějí tak pěkně hovořit o světě, najednou nedokážou rozumně zacházet s vlastní touhou. Preissová nemusí jejich směšnost podtrhovat; její přítomnost jim k odhalení bohatě stačí.

Takový začátek je pro herečku výhodou i rizikem. Výrazná postava zajistí pozornost, ale zároveň může svádět k tomu, aby se příště hledalo totéž: podobný úsměv, podobná lehkost, podobný věk. Z herecké nabídky se pak snadno stane nabídka jednoho typu. U Preissové je proto podstatné sledovat nejen to, co jí první filmová sláva dala, ale také role, které tento raný obraz postupně rozšířily.

Při srovnání obou jejích známých filmových Ann navíc vystoupí rozdíl v tom, číma očima příběh sledujeme. V Menzelově filmu se o mladou dívku především ucházejí muži a my pozorujeme jejich počínání. V příběhu Poledňákové se dostáváme blíž k samotné ženě: zajímá nás také její rozhodnutí a to, zda dovolí novému uspořádání rodiny vzniknout. Z předmětu mužského okouzlení se stává člověk, jehož stanovisko nelze obejít.

Není to důvod stavět jeden film proti druhému. Každý vypráví něco jiného. Pro herečku však tento posun znamená podstatně odlišný úkol. Nestačí vzbudit zájem ostatních postav, musí být srozumitelné také vlastní váhání. Společné jméno obou hrdinek tak pěkně zvýrazňuje, kolik rozdílných možností se může skrývat za zdánlivě podobným prvním dojmem.

O deset let později přišla další Anna. Tentokrát nikoli kočovná dívka, ale baletka, která vychovává syna a snaží se zvládnout náročnou profesi. Marie Poledňáková v televizní komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku z roku 1977 spojila Janu Preissovou s Tomášem Holým a Františkem Němcem. Vznikla rodina, která se teprve musí najít, ačkoli její jednotliví členové mají k sobě blíž, než zpočátku tuší.

Vašek vidí problém jednoduše. Chybí mu tatínek, a tak je třeba nějakého obstarat. Anna ovšem nemůže zacházet s vlastní minulostí stejně bezstarostně jako on s novým plánem. Setkání s Lubošem pro ni není jen příjemnou dovolenkovou náhodou. Dětský příběh o hledání rodiče se tím protíná s dospělým příběhem o návratu člověka, s nímž už bylo něco prožito.

Anna není odměnou pro sympatického muže ani pouhou obsluhou dětského hrdiny. Má svou práci, vzpomínky i pochybnosti. Balet tu není jen ozdobné zaměstnání, díky němuž může být filmová maminka elegantní. Vysvětluje její nepřítomnost, únavu a rozdělenou pozornost. Právě z rozporu mezi časem dítěte a časem pracujícího rodiče vyrůstá podstatná část příběhu.

Preissové postavu lze proto číst mnohem zajímavěji než jako vzor dokonalého mateřství. Anna někdy nestíhá, někdy se brání a někdy si potřebuje věci rozmyslet. Nemusí tím ztrácet divákovu náklonnost. Naopak: čím méně připomíná vzorně usměvavou ilustraci rodinného štěstí, tím snazší je uvěřit, že by taková žena skutečně mohla existovat.

Příběh je přitom vystavěn na nerovnosti informací. Vašek hledá řešení, jehož skutečný význam nezná, Anna ví víc a Luboš si souvislosti teprve skládá. Z toho vyrůstá humor, který nepotřebuje nikoho z nich zesměšnit. Každý jedná podle jiné představy o tom, co se právě děje. Pro diváka je lákavé sledovat, kdy se tyto odlišné obrazy konečně spojí.

Právě proto by bylo málo, kdyby Anna vyjadřovala jedinou náladu od začátku do konce. Její reakce musí odpovídat nejen dětskému nápadu, ale i tomu, co tento nápad znamená pro dospělou ženu. Rodinná komedie se tu obejde bez dlouhého vysvětlování minulosti, protože její následky vstupují do přítomných vztahů. A tam už záleží na všech třech hlavních představitelích.

Proti bezprostřednosti Tomáše Holého by okázalé dospělé hraní působilo rušivě. Síla společných situací spočívá také v reakcích, ne pouze v nápadech a hláškách. Dětská věta získá jinou váhu podle toho, zda na ni maminka odpoví pobaveně, unaveně, nebo s obavou. Právě dospělí spoluhráči jí pomáhají stát se součástí vztahu, nikoli jen samostatným vtipem.

Pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny z roku 1978 změnilo roční období i hlavní otázku. Už nešlo o to, kdo je Vaškův otec, ale jak bude čerstvě nalezená rodina společně fungovat. K trojici přibyl dědeček v podání Josefa Karlíka a zimní sbližování vystřídalo letní dobrodružství.

Luboš chce synovi vynahradit ztracený čas. Anna by si ráda odpočinula. Ani jedno přání není samo o sobě špatné, jenže jejich provedení se dostává do prudkého rozporu. Pro jednoho člověka je výlet zážitkem, pro druhého další námahou, kterou si neobjednal. V tomhle ohledu se film neopírá o nic exotického. Nedorozumění začíná tam, kde někdo rozhodne za ostatní, co jim udělá radost.

Jako děti můžeme automaticky držet palce spojenectví Vaška a Luboše. Dospělému divákovi však může být stále srozumitelnější Annino rozčarování. Její potřeba klidu není nedostatek fantazie a obavy o dítě nejsou důkazem, že neumí žít. Komedie získává další rozměr právě tehdy, když v ní nepřestaneme vnímat oprávněnost obou stran.

Preissová přitom potřebuje udržet postavu uvnitř rodinné komedie. Kdyby Anna byla jen ukřivděná, humor by ztěžkl. Kdyby se smála úplně všemu, přestala by být přesvědčivá. Úloha stojí mezi těmito krajnostmi a její obtížnost se může snadno přehlédnout. Zahrát příjemnou filmovou maminku totiž není totéž jako být na plátně po celou dobu příjemná.

Zatímco televizní diváci poznávali především Annu, divadelní publikum mělo možnost sledovat mnohem širší proměny. Po absolvování DAMU v roce 1970 nastoupila Preissová do Divadla Na zábradlí, kde strávila dvacet let. To není krátká zastávka mezi školou a známějším angažmá. Je to zásadní část profesního života, během níž se její herectví rozvíjelo v různých směrech.

Hrála Grušenku v dramatizaci Bratrů Karamazových, Mášu ve Třech sestrách nebo Lady Macbeth v Macbethovi. Už tento výběr ukazuje, jak málo o její divadelní práci vypovídá označení laskavá filmová maminka. V takových úlohách nestačí nabídnout vlídnost. Je třeba pracovat s touhou, bolestí, mocí, vinou i s jednáním, které divák nemusí schvalovat.

Zvlášť kontrast s Lady Macbeth je výmluvný. Jedna role chrání rodinný svět, druhá pomáhá rozpoutat zápas o moc, který jej rozvrátí. Není ale nutné představovat si mezi nimi nepřekročitelnou zeď. V obou případech musí herečka vědět, po čem postava touží a čeho se bojí. Rozdíl není v množství citu, nýbrž v tom, kam cit člověka dovede.

Divadlo navíc dovoluje jiný druh setkávání s hercem než opakované sledování stejného filmu. Nevrací jednu hotovou podobu. Přivádí ho k dalšímu textu, dalším partnerům a jinému způsobu práce. Preissové dráha na Zábradlí proto není doplňkem k filmové popularitě. Je samostatným příběhem, bez něhož by její profesní portrét zůstal neúměrně úzký.

Do Národního divadla vstoupila nejprve jako host. V roce 1988 tam ztvárnila titulní postavu Strindbergovy Slečny Julie. Řádnou členkou činohry se stala v roce 1990. Přicházela tedy po dlouhé zkušenosti s velkými dramatickými úlohami, nikoli jako filmová tvář, která by se teprve potřebovala naučit stát na jevišti.

Následovaly mimo jiné Raněvská ve Višňovém sadu, titulní Marie Stuartovna nebo paní Pearceová v Pygmalionu. Vedle tragických postav tak zůstával prostor pro jiný rytmus, komediálnost a přesně odpozorované lidské chování. Šíře těchto rolí je výmluvnější než obecná nálepka všestrannosti.

Královna se může zdát opakem obyčejné maminky. Jenže dramatická postava není zajímavá především tím, co má napsáno u jména. Hodnost neurčuje velikost strachu a koruna nechrání před ponížením. Velká úloha začíná být živá ve chvíli, kdy pod jejím společenským postavením rozeznáme konkrétního člověka. U herečky spojované s přirozeností je právě tento přenos do slavnostnějšího prostředí podstatný.

Výčet titulů přitom nesmí předstírat, že všechny inscenace byly stejné nebo že každá automaticky znamenala triumf. Užitečnější je vnímat je jako odlišná zadání. Jinak se zachází s komediální situací, jinak s tragédií a jinak s člověkem, který nedokáže přijmout proměnu svého světa. Preissová se během let nepohybovala pouze mezi různými kostýmy, ale mezi různými způsoby uvažování o postavě.

Filmové potvrzení její dramatické polohy přinesl Řád, historické drama Petra Hviždě z roku 1994. Jana Preissová v něm ztvárnila matku představenou. Za tento výkon získala Českého lva za vedlejší ženskou roli. Ocenění tedy nepřišlo za zopakování známé Anny, ale za postavu z prostředí, kde se lidská odpovědnost střetává s autoritou a poslušností.

Děj se odehrává ve druhé polovině osmnáctého století. Uprchlý voják hledá útočiště v ženském klášteře, vojenská hlídka jej chce odvést zpět. Mezi představiteli různých podob moci začíná vyjednávání, jehož předmětem je lidský život. Matka představená není umístěna stranou tohoto konfliktu. Je jednou z postav, které musejí jednat a nést důsledky.

Na rozdíl od rodinné komedie tady nestačí doufat, že se nedorozumění nakonec rozpustí v dobré vůli. Právě propast mezi úmyslem a následkem tvoří jádro tragické situace. Z hereckého hlediska je to jiný úkol než získat divákovy sympatie: ukázat člověka, jehož rozhodování můžeme chápat, aniž bychom tím museli omlouvat jeho dopad.

Vedlejší role neznamená vedlejší význam. U podobného filmu může být podstatné právě to, jak přesvědčivě fungují jednotlivé články konfliktu. Preissové ocenění připomíná, že herecká síla se neměří pouze časem stráveným před kamerou ani tím, zda si publikum postavu chce pustit do vlastní rodiny.

Další překvapení přichází ve chvíli, kdy její tvář zmizí. V dabingu propůjčila Jana Preissová hlas například Jessice Lange ve filmu Pošťák vždy zvoní dvakrát a Louise Fletcherové jako vrchní sestře v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Za tyto výkony získala Ceny Františka Filipovského v letech 1995 a 1998.

Pro diváka, který má její hlas spojený především s Annou, může být druhé spojení obzvlášť působivé. U vrchní sestry není klid automaticky známkou laskavosti. Může znamenat také převahu, kontrolu a neochotu připustit odpor. Stejná kultivovanost, která v jednom příběhu nabízí bezpečí, dokáže v jiném vyvolat neklid.

Dabing tak odhaluje hereckou práci, kterou snadno přehlédneme, protože vidíme někoho jiného. Český hlas nesmí pouze doprovodit pohyb úst. Musí obstát ve chvíli, kdy zahraniční herečka mlčí, zaváhá nebo pronese zdánlivě nevinnou větu s nepříjemným podtextem. Nestačí mít příjemně znějící hlas; rozhodující je, co se s jeho pomocí odehrává mezi postavami.

V roce 2022 získala Preissová také ocenění za dlouhodobé herecké mistrovství v dabingu. Ve stejném ročníku byli takto oceněni Viktor Preiss, Jan Kanyza a Pavel Soukup. K jednotlivým výkonům tím přibylo uznání soustavné práce, kterou nelze zachytit jedním slavným filmovým záběrem.

Tato část její kariéry zároveň brání jednoduchému rozdělení na jemné a výrazné herečky. Jemnost může být výrazová metoda, nikoli omezení. Tichá postava nemusí být slabá a upravený projev nemusí být nevinný. Preissové hlasové role jsou dobrým důvodem, proč taková rychlá zařazení nepovažovat za konečný soud.

K její veřejně popsané zkušenosti patří také pochybnosti. „Nikdy jsem neměla hereckou ctižádost,“ řekla. Mluvila o nejistotě, která ji neopouštěla ani s přibývající praxí. Není třeba z toho dělat diagnózu ani romantickou představu, že pravý umělec musí trpět. Je to především její vlastní popis vztahu k náročnému povolání.

Mezi pochybností a nezájmem je však zásadní rozdíl. Nezájem vede k tomu, že člověk přestane hledat. Pochybnost může naopak znamenat, že s hotovým řešením není spokojený. Samotný počet odehraných let tento vnitřní spor nerozhodne. Zkušenost pomáhá rozpoznat problém, ale nemusí zaručovat pohodlí při jeho řešení.

S Viktorem Preissem se seznámila při studiích na DAMU a vychovali spolu syny Martina a Jana. O rodině hovořila jako o hodnotě, před kterou herecká práce nemá automatickou přednost. Takové pořadí nemusí znamenat menší nároky na vlastní výkon. Znamená spíš odmítnutí představy, že jediným měřítkem života jsou další role.

K profesnímu působení připojila i výuku na Pražské konzervatoři. Herecká zkušenost se tím dostává do další situace: nestačí něco umět, člověk se musí pokusit pomoci druhému, aby našel vlastní cestu. U pedagogické práce přitom nelze úspěch jednoduše odečíst z popularity učitele. Je to odlišný druh odpovědnosti a další činnost, která se do vzpomínky na filmovou Annu nevejde.

Pozoruhodnou pozdní kapitolou se stala inscenace Ještě chvilku, uvedená ve Stavovském divadle v roce 2024. Preissová v ní hrála Květu, Johanna Tesařová její sestru Věru. Obě ženy přicházejí do divadla hledat stopy po otci, který je kdysi opustil. Fantazijní příběh tak spojuje návštěvu představení s něčím, co se nedá vyřídit zakoupením vstupenky: s neuzavřenou rodinnou minulostí.

Inscenace si pohrávala už se samotným příchodem do hlediště. Zatímco zněla Rusalka, dvě opožděné návštěvnice začaly hledat místa a narušily očekávaný pořádek. Zdánlivě trapné vyrušení bylo součástí hry. Teprve z něj se otevřel další svět, v němž se mohly setkat vzpomínky, přání a divadelní fantazie. Starší dámy tu nepřicházely poslušně zasednout a naslouchat; strhly pozornost na sebe.

Rozdílnost sester přitom vytvářela další prostor pro hereckou souhru. Květa byla citlivější, Věra ráznější a praktičtější. Jejich blízkost tak nemusela mít podobu neustálého souhlasu. Naopak mohla vyrůstat ze situací, v nichž jedna druhé odporuje, a přesto ji neopustí. Je to vztah s jiným napětím než mezi matkou a malým synem: společná minulost tu může být oporou i důvodem ke sporu a žádná ze sester nemá předem právo rozhodovat za obě.

Nešlo o krátké slavnostní objevení zkušených hereček. Byly to ústřední role, kolem nichž se celý příběh rozvíjel. Preissová při uvedení mluvila o náročném zkoušení, včetně dnů, kdy práce trvala deset hodin. Režisérka Anna Klimešová zase oceňovala odvahu, s níž se obě představitelky do obtížného úkolu pustily.

Tento detail má větší váhu než zdvořilé označení legenda. To může člověka nechtěně odsunout do minulosti: něco dokázal, my mu poděkujeme a dál už od něj čekáme především vzpomínání. Nová ústřední role ale žádá přítomnost. Text se musí naučit, situace vyzkoušet a nehotový tvar vydržet, dokud nezačne fungovat.

Zároveň není důvod námahu idealizovat. Když herečka mluví o únavě, neubírá to jejímu výkonu hodnotu. Naopak to připomíná, že pracovní nadšení a fyzické možnosti nejsou totéž. Respekt ke zkušenému člověku nespočívá v předstírání, že pro něj věk nic neznamená, ale v tom, že jeho práci nebudeme zaměňovat za pouhou čestnou účast.

Na této inscenaci je navíc poutavé, že starší ženy nedostaly pouze úkol vysvětlovat svět mladším postavám. Samy něco potřebují, samy hledají odpověď a samy procházejí dobrodružstvím. Nemusejí už sloužit jen jako maminky či babičky někoho jiného. Takový příběh otevírá herečce prostor být jeho skutečnou hybatelkou.

Setkání s Johannou Tesařovou nebylo pouze pracovním obsazením dvojice sester. V době příprav obě mluvily o třicetiletém přátelství. Preissová dokonce kolegyni s něhou přirovnala k pěknému hřibu praváku. V tak neobvyklém vyznání je humor i důvěrnost, která se nedá nahradit formální větou o výborné spolupráci.

O zkoušení přitom hovořily se zvědavostí vůči mnohem mladším kolegům. Preissová oceňovala jejich připravenost a nápady. Vznikl tak opačný obraz, než jaký nabízí snadné vyprávění o nepřekonatelném střetu generací: zkušené herečky nemusely nové spolupracovníky pouze poučovat, mohly se nechat jejich přístupem překvapit.

Dlouhá praxe nemusí znamenat, že už člověk všechno viděl. Záleží také na tom, zda si dovolí vstoupit do práce, jejíž výsledek předem nezná. Tady se spojuje několik různých stránek Preissové dráhy: nejistota, potřeba důvěry mezi spoluhráči a ochota zkoušet něco dalšího i po desetiletích na jevišti.

Takové spojení není tak snadno převoditelné na slavnou filmovou scénu. Nemá jednu větu, kterou si lze okamžitě vybavit. Přesto právě podobné vztahy a pracovní setkání dávají dlouhé divadelní dráze konkrétní obsah. Bez nich zůstane v životopise jen seznam titulů a letopočtů.

K dalším podobám Jany Preissové na jevišti patří Matka v Kytici, Věštkyně v Krásce a zvířeti či Madame de Valois v Nebezpečných známostech. Její cesta tedy nevedla k tomu, že by se jedné známé postavy jednoduše zbavila. Vedla k dalším postavám, které mohou vedle ní existovat, aniž by se navzájem rušily.

Film si uchovává člověka v jednom věku. Při každém dalším uvedení se Vašek znovu pustí do hledání tatínka a Anna se znovu ocitne uprostřed jeho plánů. Herečka ale mezitím prožila jiné pracovní situace, přijala další úkoly a spolupracovala s lidmi, kteří v době natáčení těchto komedií ještě třeba nebyli na světě. Divácká vzpomínka je stálá. Herecký život nikoli.

Nemusíme přestat milovat známou filmovou maminku, abychom ocenili také její ostatní podoby. Stačí připustit, že to, co si vybavíme jako první, nemusí být to jediné podstatné. V případě Jany Preissové vede takový druhý pohled od rodinné komedie k tragédii, od vlastní tváře k cizímu hlasu a od dávno hotového filmu k nové, namáhavé zkoušce.

Až se Anna znovu objeví na obrazovce, bude přesně tam, kde jsme ji nechali. Jana Preissová však měla vždycky ještě další představení.

Zdroje: