Roman Luknár: Herec, který odešel do Španělska a nikdy se nevešel do jedné škatulky

Když se řekne Roman Luknár, českému divákovi se může vybavit hned několik zcela odlišných postav. Jednomu Jakub z poetické Zahrady, jinému Jarda z Hřebejkovy Krásky v nesnázích, dalšímu trenér Bohdan z Fair Play. V jeho filmografii jsou Lidice, Medvídek, Nestyda, Toman, Hovory s TGM, ale také zahraniční produkce včetně akčního filmu Smrtonosná past: Opět v akci.

Na první pohled je to kariéra úspěšného středoevropského herce, který dokázal překročit hranice domácí kinematografie. Jenže Luknárova životní dráha je zajímavější právě tím, že se nedá popsat jako jednoduchý postup od školy k velkým rolím. Na vrcholu rozbíhající se kariéry odešel do Španělska, začínal tam v podstatě znovu, později se vracel k českým a slovenským filmům a několikrát musel zásadně přehodnotit i svůj vlastní život.

V červnu 2025 oslavil šedesátiny. O rok později už v rozhovorech mluvil s nadhledem člověka, který má za sebou téměř půl století práce před kamerou a na jevišti. Dokonce připustil, že ho herectví po tolika letech už neláká tak jako dříve. Od muže, jehož tvář se objevovala v českých, slovenských i zahraničních filmech, to může znít překvapivě. U Luknára je ale právě tato neochota budovat kolem sebe legendu možná jednou z nejvýraznějších součástí jeho osobnosti.

Roman Luknár se narodil 1. června 1965 v Bratislavě. Herectví přitom nebylo od začátku samozřejmou cestou. Vystudoval strojní průmyslovku, ale už v mládí se pohyboval kolem divadla a zkušenosti sbíral v souboru Ludus. Nakonec zamířil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde herectví absolvoval v roce 1987.

Pro generaci slovenských herců, která nastupovala na konci osmdesátých let, to byla zvláštní doba. Vstupovali do profesionálního života v ještě socialistickém Československu, jenže během několika let se změnil politický systém, způsob financování kultury, divadelní prostředí i možnosti cestovat a pracovat v zahraničí.

Luknár po škole působil v Divadle pro děti a mládež v Trnavě a později také v bratislavské Astorce Korzo ’90. Už jeho studentské období bylo spojeno například s inscenací Maratón, na níž spolupracoval také s Adym Hajdu a Igorem Krempaským. Šlo o prostředí, v němž mohl vzniknout typ herce založený méně na okázalosti a více na energii, fyzickém projevu a schopnosti působit civilně.

To se později ukázalo jako jedna z Luknárových velkých předností. Na obrazovce často nepůsobí, jako by postavu „předváděl“. Spíš vytváří dojem člověka, kterého kamera jen náhodou zastihla v určité situaci. Právě proto mu seděly charaktery, které nejsou jednoznačně sympatické ani jednoznačně záporné.

Jenže místo toho, aby si po škole a prvních angažmá postupně upevňoval pozici doma, přišel krok, který mohl jeho kariéru klidně přerušit.

Na začátku devadesátých let Luknár odešel do Španělska. Motivace byla osobní, významnou roli hrála láska a budoucí rodina. Z profesního hlediska to ovšem znamenalo něco mnohem náročnějšího než pouhou změnu adresy.

Herec je na jazyku závislý možná více než většina jiných umělců. Nestačí se domluvit v obchodě nebo na úřadě. Musí rozumět rytmu řeči, ironii, náznaku, přízvuku i tempu dialogu. Musí umět reagovat bez dlouhého přemýšlení a zároveň působit přirozeně. Pro cizince je proto vstup do místního divadla nebo filmu mimořádně tvrdou zkouškou.

Luknár se přesto ve Španělsku prosadil. Hrál v divadle, seriálech i filmech a jeho zahraniční období nebylo jen epizodou v životopisu. Ve Španělsku strávil podstatnou část života a Madrid se na dlouhou dobu stal jeho druhým domovem.

Jeho situace měla zároveň jeden paradox. Zatímco se snažil prosadit na Pyrenejském poloostrově, ve střední Evropě vznikl film, který z něj udělal výraznou hereckou osobnost.

Tím filmem byla Záhrada.

Snímek Martina Šulíka Záhrada z poloviny devadesátých let patří k filmům, které stárnou jinak než běžná dobová produkce. Neopírá se o rychlý děj ani o efektní zvraty. Jeho síla je v atmosféře, drobných setkáních, humoru, melancholii a v pocitu, že člověk občas musí vystoupit ze zaběhnutého života, aby vůbec zjistil, co vlastně hledá.

Luknár v něm ztvárnil Jakuba, muže, který se ocitne na staré zahradě svého dědečka. Z obyčejného místa se postupně stává prostor, kde se realita mísí s téměř pohádkovou poetikou.

Právě tato role ukázala Luknárovu schopnost být před kamerou výrazný, aniž by musel tlačit na emoce. Za Záhradu získal nominaci na Českého lva za hlavní mužský herecký výkon. Už to samo o sobě ukazuje, jak silně jeho výkon zarezonoval i v českém filmovém prostředí.

Záhrada přitom není typ filmu, po němž by herec automaticky dostal sérii podobně laděných hlavních rolí. Luknárova další cesta se rozvětvila. Část práce měl ve Španělsku, část ve slovenských projektech a postupně se stále častěji objevoval také v české tvorbě.

Z herce spojeného s jedním kultovním filmem se postupně stal jeden z těch slovenských představitelů, které český divák přestal vnímat jako hosty.

Výraznější česká etapa Luknárovy kariéry se rozvíjela především po roce 2000. Objevil se ve filmu Duše jako kaviár, následovaly projekty, které ho dostaly před široké publikum.

Významné místo mají v jeho filmografii snímky režiséra Jana Hřebejka. V Krásce v nesnázích hrál Jardu Čmolíka, v Medvídkovi jednu z ústředních mužských postav a objevil se také v Nestydovi. Hřebejkovy filmy často stavějí na situacích, v nichž se lidé chovají současně směšně, sobecky, zranitelně i lidsky. Luknárův projev se pro takový svět hodil.

Nepatří k hercům, kteří potřebují, aby byla postava napsána jako hrdina. Naopak často funguje nejlépe tam, kde divák chvíli tápe, zda má danému člověku fandit, litovat ho, nebo se před ním mít na pozoru.

To je dobře vidět i na slovenském dramatu Pokoj v duši. Film se odehrává v prostředí středního Slovenska a Luknár v něm vytvořil postavu Štefana. Snímek patřil k výrazným slovenským filmům své doby a Luknárův výkon mu přinesl ocenění v rámci slovenských národních filmových cen.

Ještě širší české publikum ho mohlo zaznamenat v historickém dramatu Lidice z roku 2011. Film Petra Nikolaeva se vracel k jednomu z nejtragičtějších okamžiků českých dějin a Luknár v něm ztvárnil Vlčka. Nebyla to role, na níž by stál celý film, ale právě podobné projekty upevňovaly jeho pozici v českém prostředí.

Luknár tak postupně získal zvláštní postavení. Nebyl českým hercem, ale v českém filmu přestal působit cize. Slovenština navíc po desetiletích společného státu českého diváka obvykle nijak neruší. Když se k tomu přidala jeho zkušenost ze zahraničí, vznikl herec použitelný v neobvykle širokém typu produkcí.

V Luknárově filmografii se objevuje také titul, který na první pohled vyčnívá: A Good Day to Die Hard, v češtině uváděný jako Smrtonosná past: Opět v akci. Pátý díl slavné série s Brucem Willisem se natáčel z velké části v Evropě a Luknár v něm ztvárnil menší roli Antona.

Pro životopis herce je účast v hollywoodské produkci samozřejmě atraktivní položkou. Zároveň je dobrým příkladem toho, jak snadno může být herecká kariéra zpětně vyprávěna jako žebřík, po němž člověk stoupá stále výš. Ve skutečnosti tomu tak většinou není.

Menší role ve velkém americkém filmu nemusí být pro herce důležitější než hlavní postava v komorním slovenském dramatu. Rozpočet produkce nevypovídá automaticky o hereckém prostoru ani o kvalitě role. Luknárova kariéra je zajímavá právě střídáním těchto světů: velké mezinárodní natáčení, český film, slovenské drama, televizní seriál i divadlo.

Když později přišel snímek Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové, dostal znovu příležitost vytvořit výraznou dramatickou postavu. Film se věnoval státem řízenému dopingu ve vrcholovém sportu socialistického Československa. Luknár zde hrál trenéra Bohdana.

Za výkon ve Fair Play byl v roce 2014 podruhé nominován na Českého lva za hlavní mužský herecký výkon. Téměř dvě desetiletí po Záhradě tak znovu získal nominaci ve stejné kategorii. To je možná výmluvnější než samotný seznam jeho rolí: dokázal být výrazným filmovým hercem ve dvou velmi odlišných etapách života.

Při pohledu na Luknárovu filmografii překvapí, jak obtížné je přiřadit mu jeden typ postav. Někdy je drsný, jindy unavený, ironický nebo nebezpečný. Dokáže hrát muže, jehož charisma funguje okamžitě, ale také člověka, který se postupně odhaluje jako slabý či morálně problematický.

V seriálech a televizních projektech se dostal i k historickým osobnostem. V Tomanovi ztvárnil Jana Masaryka, v dalších historických projektech se objevil v různých dobových rolích. Česká televize ho eviduje mimo jiné u titulů České století, Marie Terezie, Hovory s TGM, Sever nebo Amnestie.

To není kariéra založená na jedné populární televizní postavě, která by se s hercem spojila na desetiletí. Luknár má spíš množství rolí, z nichž některé si divák pamatuje velmi dobře, aniž by si okamžitě vybavil jméno představitele.

Takový typ herecké kariéry může být méně nápadný než hvězdná popularita, ale bývá překvapivě odolný. Herec není závislý na jednom seriálu, jedné postavě ani na jedné národní kinematografii. A Luknár navíc prošel slovenským, českým i španělským prostředím.

V roce 2019 jeho práci ocenil Art Film Fest cenou Hercova misia, která je určena výrazným osobnostem hereckého umění. V jeho případě šlo o symbolické potvrzení něčeho, co už bylo z filmografie zřejmé: z někdejšího mladého herce Záhrady se dávno stala osobnost s mimořádně širokou zkušeností.

Když dnes herec odjede pracovat do zahraničí, nemusí to nutně znamenat definitivní odchod. Castingy se posílají elektronicky, produkce cestují mezi zeměmi a evropské seriály i filmy běžně skládají obsazení z několika národností. Na počátku devadesátých let byla situace jiná. Československo se právě otevřelo světu a cesta na Západ byla sice konečně možná, ale profesní kontakty, jazykové zázemí ani jednoduché pracovní propojení ještě neexistovaly v dnešní podobě.

Pro Luknára tedy nebylo Španělsko jen exotickou odbočkou v životopise. Bylo to prostředí, v němž jeho dosavadní úspěchy automaticky neznamenaly téměř nic. Diplom z VŠMU ani zkušenost ze slovenského divadla mu nemohly nahradit schopnost přesvědčit režiséra a publikum v jiném jazyce.

Právě tahle zkušenost může vysvětlovat, proč později působil v českých filmech tak přirozeně i v postavách lidí, kteří nejsou nikde úplně doma. Herec, který sám dlouhé roky fungoval mezi různými kulturními prostředími, má k podobnému pocitu blíž než člověk, jenž celý profesní život strávil v jednom souboru.

Je samozřejmě nebezpečné převádět životopis automaticky do výkladu rolí. Herec nemusí prožít tragédii, aby přesvědčivě zahrál tragickou postavu, stejně jako nemusí být zločincem, aby zahrál zločince. Zkušenost cizince však člověku přidá konkrétní znalost nejistoty, kterou nelze získat z učebnice. Nevíte přesně, jak budete přijati. Ne všechny nuance jazyka zachytíte stejně rychle jako rodilý mluvčí. A věci, které doma považujete za samozřejmé, je nutné znovu vysvětlovat nebo dokazovat.

Luknár navíc nevstoupil do Španělska jako mezinárodní hvězda, která si přiváží vlastní tým a jisté zakázky. Musel se začlenit do tamního prostředí. Jeho filmografie proto obsahuje španělské projekty, které český divák většinou nezná, ale z hlediska jeho profesní dráhy byly důležité. Objevil se například ve filmech Guerreros nebo Los novios búlgaros a pracoval i v divadle a televizní tvorbě.

Tato část jeho kariéry má ještě jeden zajímavý důsledek. Když se později stále častěji objevoval v českých a slovenských projektech, nevracel se už jako tentýž mladý herec, který na začátku devadesátých let odcházel. Přivážel si zkušenost jiného pracovního prostředí, jiného rytmu života a také vědomí, že herecká kariéra nemusí mít jedno centrum.

To je u něj patrné dodnes. V jednom období může být spojen s českým filmem, v jiném se slovenskou televizí, ve vzpomínkách zůstává Záhrada a zároveň se v jeho životopise objevují španělské tituly. Celek nepůsobí jako dokonale naplánovaná strategie. Spíš jako řada rozhodnutí, která dávala smysl vždy v konkrétním okamžiku.

A právě v tom je Luknárova dráha zajímavá i mimo svět filmu. Mnoho lidí si představuje úspěšnou kariéru jako přímku: škola, první práce, větší příležitost, vyšší pozice. Luknárův příběh připomíná, že život často funguje opačně. Někdy člověk opustí prostředí, kde už něco vybudoval, začne jinde téměř od nuly a teprve po letech zjistí, že právě tato oklika se stala jednou z nejdůležitějších částí jeho profesní identity.

Při sledování filmu divák snadno získá pocit, že úspěšný herec žije od premiéry k premiéře. Luknárův osobní příběh ale ukazuje jiný obraz.

Už před lety veřejně mluvil o vážných zdravotních potížích. V pořadu 13. komnata České televize byl jeho příběh představen jako život muže, který odešel do Španělska za láskou, ale později se kvůli závažným problémům vrátil domů. V médiích tehdy otevřeně popisoval období, kdy měl velmi vážné potíže se zrakem.

V roce 2026 promluvil znovu, tentokrát ještě otevřeněji. Ve slovenských médiích popsal diagnózu roztroušené sklerózy a období, kdy jeho pohyblivost zásadně omezila nemoc. Mluvil také o dlouhé cestě zpět k běžnému fungování.

U podobných příběhů bývá snadné sklouznout k lacinému vyprávění o „vítězství nad nemocí“. Jenže skutečné dlouhodobé onemocnění se do tak jednoduché věty nevejde. Podstatnější je, že Luknár o své zkušenosti začal veřejně mluvit bez potřeby dělat z ní hrdinský příběh.

Jeho starší i novější rozhovory spojuje určitá nedůvěra k pohodlným frázím. Když mluví o rodině, práci nebo životních krizích, nevytváří obraz dokonalého soukromí. Spíš připouští, že některé věci člověka poznamenají a že smíření nemusí znamenat, že je všechno jednoduché.

To možná vysvětluje i část síly jeho herectví. Luknár často působí přesvědčivě právě ve chvíli, kdy postava nic nevysvětluje. Je v něm určitá životní opotřebovanost, která se před kamerou nedá snadno vyrobit maskou nebo technikou.

Španělská kapitola se v Luknárově životě nedá oddělit od soukromí. Do země odešel za partnerkou, později tam založil rodinu a stal se otcem dvou synů. Mnoho let tak žil mezi prostředím, z něhož pocházel, a zemí, v níž si musel vybudovat nové zázemí.

Pro herce ze střední Evropy to po pádu železné opony představovalo zkušenost, která byla stále poměrně neobvyklá. Dnes se čeští a slovenští herci objevují v mezinárodních produkcích pravidelně, casting probíhá přes internet a hranice evropských filmových trhů jsou mnohem propustnější. Na začátku devadesátých let však odchod na jih Evropy znamenal radikálnější řez.

Luknár později v rozhovorech mluvil o tom, jak silně člověka formuje rodina i prostředí, z něhož vyšel. Současně ale zdůrazňoval hodnotu schopnosti být sám se sebou. Samota v jeho podání nepůsobí jen jako nepříjemný stav, před nímž je třeba utéct. Může být také prostorem, v němž si člověk ujasní, co skutečně chce.

Tento motiv se zvláštním způsobem potkává s jeho nejslavnější ranou rolí. Jakub v Záhradě také odchází z běžného života na místo, kde je najednou nucen zpomalit a přemýšlet. Není třeba z filmu dělat předpověď Luknárova života, ale podobnost témat je po třiceti letech pozoruhodná.

V roce 2025 vstoupil Roman Luknár mezi šedesátníky. U herců bývá podobné jubileum příležitostí k bilancování: největší role, ocenění, rodina, další plány. Jenže Luknárova současná vyjádření mají méně slavnostní tón.

V rozhovoru zveřejněném v roce 2026 mluvil o tom, že ho herectví po tolika desetiletích už nebaví stejně jako kdysi a že netouží po hlavních filmových rolích spojených s dlouhými natáčecími dny. Není to oznámení definitivního odchodu do penze. Spíš věta člověka, který už necítí potřebu přijmout každou profesní výzvu jen proto, že zní prestižně.

Po téměř padesáti letech před publikem si může dovolit luxus, který mladý herec nemá: říct, že hlavní role nemusí být výhra.

Je to zajímavý kontrast k představě hereckého povolání jako nekonečné touhy po pozornosti. Zvenčí se může zdát, že umělec chce především další velkou postavu, další premiéru a další potlesk. Ve skutečnosti se po desítkách let může stát nejvzácnější komoditou obyčejný čas.

Luknár v posledních letech působí jako člověk, který si tento poměr přepočítal. Po zkušenostech s nemocí navíc může mít dvanáct hodin na place zcela jinou hodnotu než ve třiceti.

Neznamená to, že jeho kariéra skončila nebo že už nemá co nabídnout. Právě naopak. Charakterní herci často získávají s věkem možnosti, které v mládí neměli. Tvář, hlas i způsob pohybu v sobě nesou něco, co nelze nastudovat. Otázkou je jen to, zda o další velké role stojí sám Luknár.

Není typickou českou televizní hvězdou. Není ani slovenským hercem, kterého bychom znali z jednoho populárního seriálu. A označit ho jen za „toho ze Záhrady“ by po desítkách dalších rolí bylo nespravedlivé.

Možná je jeho největší zvláštností právě přirozený pohyb mezi světy. Bratislava, Madrid, český film, slovenské drama, evropská produkce, Hollywood. Vedle sebe může mít poetickou Záhradu, společenské Fair Play, historické Lidice i mainstreamovou Smrtonosnou past.

Přitom nepůsobí jako herec, který by si cíleně budoval mezinárodní značku. Jeho dráha připomíná spíš cestu člověka, který se opakovaně ocitl na novém místě a musel se přizpůsobit okolnostem.

Dvakrát byl nominován na Českého lva za hlavní mužský herecký výkon, získal slovenské filmové uznání, Art Film Fest mu udělil cenu Hercova misia a jeho filmografie se rozprostírá přes několik desetiletí. Mnohem důležitější než součet cen je ale fakt, že si ho divák dokáže vybavit v rolích, které spolu mají jen málo společného.

To je znak herce, který nepřekrývá postavu vlastní celebritou.

Když se člověk po letech vrátí k Záhradě, může ji sledovat úplně jinak než v době premiéry. Mladý muž v podání Romana Luknára opouští známý svět a ocitá se v prostředí, kde pravidla nejsou tak pevná, jak se zdála. Musí zpomalit, pozorovat, znovu se učit vnímat lidi kolem sebe.

Luknár pak ve skutečném životě udělal něco podobně radikálního. Odešel ze země, v níž měl jazyk, školu i začínající kariéru, a začal v cizím prostředí. Později se znovu vracel. Mezitím přišly velké role, rodinný život, zdravotní krize i zkušenost, že profesionální úspěch není jediným měřítkem dobrého života.

Dnes už je dávno jiným mužem než Jakub ze Záhrady. Přesto se k němu právě tento film stále vrací jako připomínka okamžiku, kdy se před českým a slovenským publikem objevil herec s neobvyklou směsí civilnosti, tvrdosti a zranitelnosti.

Roman Luknár se nikdy neusadil v jedné herecké škatulce – a nakonec ani v jedné zemi. Možná právě proto jeho kariéra působí po tolika letech překvapivě soudržně. Ne proto, že by všechny role byly podobné, ale protože za nimi zůstává stejný typ energie: muž, který se neustále pohybuje mezi jistotou a pochybností, mezi domovem a cizinou, mezi chutí hrát a potřebou mít od herectví klid.

Ve šedesáti jedna letech už nemusí dokazovat, že se dokáže prosadit. Dokázal to v několika zemích a v několika zcela odlišných obdobích evropského filmu. Zajímavější otázkou proto není, jakou další velkou roli dostane. Spíš zda ještě narazí na postavu, kvůli které bude mít chuť znovu vstát a jít před kameru.

Zdroje: