Karel Dobrý: Herec, který umí nahnat strach i beze slova

Jsou herci, jejichž příchod do záběru působí jako uklidnění. U Karla Dobrého člověk spíš zpozorní. Může mít na sobě slavnostní oblek, historický kostým i docela obyčejnou košili. Stačí pohled a chvíle ticha a nabízí se otázka: co má tenhle člověk za lubem? To je samozřejmě divácký dojem, nikoli zpráva o jeho povaze. Právě s podobnými očekáváními však jeho role dokážou zajímavě pracovat.

Karel Dobrý patří k hercům, které si mnozí vybaví dřív podle tváře než podle jména. Někdo ho má spojeného s filmem Hastrman, někdo s televizní historií, jiný s nezvyklým divadelním zážitkem. A dalšího překvapí, že český herec z domácích obrazovek prošel i zahraničními produkcemi včetně prvního filmu Mission: Impossible. Jeho dráha se přitom nevejde do příběhu o rychlém vzestupu k jedné slavné roli.

Mnohem zajímavější je sledovat, jak se v ní potkávají zdánlivě vzdálené světy. Experimentální divadlo a velký filmový provoz. Kultivovaný hlas a postavy schopné krutosti. Muž, který ztělesňuje moc, a bytost, jež nedokáže poručit vlastní touze. Následující portrét se soustředí právě na tuto hereckou cestu. Vysvětlovat člověka pouze prostřednictvím jeho padouchů by bylo stejně zjednodušující jako zaměnit elegantní kostým za důkaz dobrého charakteru.

Dobrý se narodil 2. května 1969 v Karlových Varech. Jeho profesní začátky připomínají, že herecká dráha nemusí mít dokonale rovnou školní osnovu. Studoval činoherní herectví na pražské DAMU, studium však nedokončil. Tento údaj uvádí také jeho profil v Národním divadle. Sám o sobě není ani ostudou, ani důkazem výjimečnosti. Podstatnější je, co následovalo: dlouhá práce na různých jevištích a postupné hledání vlastního způsobu hraní.

V životopisech slavných lidí se nedokončená škola někdy proměňuje v pohádkový důkaz, že opravdový talent nepotřebuje žádné vedení. Taková zkratka by tady mnoho neobjasnila. Herec se učí také při zkoušení, v kontaktu s režisérem, od spoluhráčů i z neúspěšných večerů. Divadlo navíc velmi rychle odhalí rozdíl mezi zajímavým vzhledem a schopností udržet pozornost publika po celou dobu představení.

Výrazná tvář může otevřít dveře, ale sama za člověka roli neodehraje. Dobrého další cesta tuto prostou věc dobře ilustruje. Neopírala se jen o kameru, která umí jediný pohled zvětšit přes celé plátno. Velkou část jeho profesního zázemí tvoří jeviště. Tam není možné každý večer spoléhat na střih, vhodně vybraný detail nebo další pokus po přerušeném záběru. Postava musí fungovat v přítomném čase.

Právě proto má smysl začít jeho příběh divadlem, přestože divák nejspíš přišel kvůli filmům. Herecká osobnost nevzniká pouze v okamžiku, kdy si jí všimne široké publikum. Za známou tváří může být mnoho let práce, která se do televizního medailonku nevejde. U Dobrého jsou tato léta obzvlášť důležitá: vysvětlují, proč dokázal střídat velmi rozdílná prostředí, aniž by pokaždé začínal úplně od začátku.

V první polovině devadesátých let spolupracoval se Spolkem Kašpar. V letech 1993 až 2002 byl členem Divadla Na zábradlí. Později se jeho práce propojila také s Pražským komorním divadlem na scéně Divadla Komedie, s Archou, MeetFactory nebo Studiem Hrdinů. Tento výčet nevypadá jako cesta za jedním bezpečným typem divadla. Spíš ukazuje ochotu vstupovat do různých představ o tom, jak má herec před publikem existovat.

Pro člověka, který chodí do divadla jen občas, mohou názvy scén splývat. Rozdíly jsou však podstatné. Jinde se pracuje s velkým příběhem, jinde s atmosférou, tělesností nebo s blízkostí diváků. Stejný herec se tak ocitá v odlišných podmínkách. Jednou musí vyplnit velký prostor, podruhé se jeho zaváhání odehraje téměř na dosah ruky od prvních řad. Proměňuje se i způsob, jakým publikum vnímá ticho.

Dobrého divadelní dráha má cenu právě svou pestrostí. Není třeba si ji představovat jako sérii vyšších a vyšších příček. Malá scéna nemusí být čekárnou na větší a experimentální inscenace nemusí být pouhým zpestřením před další televizní rolí. Může nabídnout úkol, který by v běžnějším provozu vůbec nevznikl. Herec se v takovém prostoru neprosazuje počtem výstupů, ale intenzitou setkání s divákem.

Při pohledu na tuto část jeho práce je proto zajímavější ptát se, jaké možnosti hledal, než kolik slávy mu která adresa přinesla. Filmové publikum si často ukládá herce do několika přihrádek. Divadelní cesta někdy ukáže, kolik práce se odehrává mimo ně. U Dobrého vedla k inscenaci, která z jeho výraznosti udělala něco mnohem nepříjemnějšího než jen působivou podívanou: obraz člověka opojeného mocí.

Ve Studiu Hrdinů měl v únoru 2013 premiéru Den opričníka podle Vladimira Sorokina, v režii Kamily Polívkové. Dobrý v něm hrál Andreje Daniloviče, člena gardy všemocného vládce. Inscenace sledovala jeho pracovní den a postupně odkrývala násilí, poslušnost i sebeoslavu systému. Nebyla to historická přednáška zabalená do kostýmu. V jejím středu stál konkrétní člověk, který svou příslušnost k moci považuje za samozřejmé oprávnění jednat.

Oficiální popis Studia Hrdinů připomíná proměnu představení v bizarní estrádu, při níž herci asistoval sbor představující lid. Právě spojení komiky a hrůzy je zde důležité. Krutost se nemusí předvádět pouze se zachmuřenou tváří. Může se usmívat, vyprávět historku, bavit okolí nebo se před ním obdivovat. Smích v takovém případě neposkytuje úlevu; může divákovi znejistit půdu pod nohama.

Za tuto roli získal Dobrý Cenu Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku 2013 i Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony. Ocenění potvrzují výrazný ohlas inscenace, ale zajímavější než samotný seznam cen je povaha úkolu. Herec musel vytvořit postavu, která publikum přitahuje svou energií, přestože její jednání odpuzuje. Kdyby zůstala jen jednoznačnou příšerou, setkání by bylo mnohem pohodlnější.

Právě tento rozpor je jednou z nejzajímavějších možností herectví. Divák může porozumět tomu, jak postava ovládá okolí, a současně odmítat, k čemu svůj vliv používá. Uvědomí si, že působivost není totéž co pravdivost a sebejistota není důkazem morální převahy. V Dobrého profesním příběhu je opričník důležitý i proto, že ukazuje rozsah jeho práce daleko za pověstí muže s uhrančivým pohledem.

V roce 2014 se po předchozím hostování stal členem Činohry Národního divadla. V jeho divadelním životopise najdeme Othella, Odyssea v Troilovi a Kressidě, titulní úlohu v Tartuffe Impromptu! i Vincenta van Gogha v inscenaci Ohlušující pach bílé. Už tato jména ukazují značné rozpětí. Nejde o zaměnitelné autority v různých kabátech, ale o odlišné podoby vášně, přesvědčení, zranitelnosti a vztahu k ostatním lidem.

Slavná postava nepřichází na jeviště bez minulosti. Divák už obvykle tuší, kdo je Othello nebo Tartuffe, a přináší si vlastní očekávání. Herec se s nimi musí vypořádat. Nemůže pouze oznámit, že ztvárňuje žárlivost, pokrytectví či umělecké utrpení. Musí vytvořit konkrétní jednání. To je rozdíl mezi ilustrováním známého příběhu a večerem, který dokáže člověka znovu překvapit, přestože základní děj předem zná.

Pro Dobrého je na těchto rolích zajímavé také napětí mezi silou a ohrožením. Autorita může být velmi křehká. Ten, kdo působí nejrozhodněji, se někdy nejvíc obává, že o své postavení přijde. Z takového rozporu může vyrůstat tragédie i komedie. Není nutné všechny jeho postavy vysvětlovat jedním klíčem. Stačí si všimnout, že výrazná fyzická přítomnost nemusí znamenat jednoduchou nebo neprůstřelnou figuru.

Tato kapitola současně chrání jeho portrét před představou, že divadlo sloužilo jen jako příprava na filmový úspěch. Má vlastní význam a vlastní publikum. Filmový Český lev se snadno připomíná v titulku, zatímco řada večerů na jevišti v životopisné zkratce mizí. Přesto právě taková práce spoluutváří herce, který pak před kamerou může působit samozřejmě, jako by nic zvláštního nedělal a jen tam byl.

Další pozoruhodný úkol přišel s inscenací Malý stvořitel / Der kleine Fratz podle textu Egona Tobiáše. V roce 2020 o ní informovala Česká televize: Dobrý se v ní proměňoval ve dvanáctiletého Franze Kafku. Hrálo se v někdejším bytě rodiny Kafkových na Staroměstském náměstí. Muž, kterého diváci znají jako nebezpečné autority, tu dostal úkol představovat dítě. Už tento obrat stojí za pozornost, i kdyby člověk neznal žádnou z předchozích inscenací.

Takové obsazení nemůže fungovat na základě doslovné podobnosti. Nikdo v hledišti nepřestane vidět, že před ním stojí dospělý. Divadelní dohoda je jiná: má přijmout určitou představivost, způsob pozorování světa, zranitelnost nebo vzdor. Právě tím se tato zkušenost liší od filmového obrazu, který často usiluje o co nejdokonalejší iluzi. Divadlo může přiznat, že předstírá, a současně zasáhnout velmi přesně. Přesvědčivost nevzniká jen tím, že něco vypadá jako skutečnost.

U slavného spisovatele navíc hrozí ještě jiná past. Divák už zná jeho dospělou pověst a může v každém dětském gestu hledat předzvěst budoucího díla. Herecká postava přitom potřebuje žít právě teď, nikoli pouze napovídat životopisné heslo. Podstatný je konkrétní kluk, ne povinný pomník budoucí literární velikosti. Na podobném úkolu je vidět, jak málo stačí naše obvyklé přihrádky: přísný obličej může být výchozím materiálem i pro úplně jiný druh příběhu.

Kafka přidává k Dobrého portrétu důležitou protiváhu. Po opričníkovi a baronu de Caus by se mohlo zdát, že jeho doménou je ovládání prostoru a ostatních lidí. Role dítěte obrací směr pozornosti: co když postava naopak svět ještě nezvládá, nechápe jeho pravidla nebo se mu brání vlastní fantazií? Není potřeba tvrdit, že se všechny tyto úlohy podobají. Jejich rozdílnost ukazuje, proč se nevyplatí herce dopředu uzavírat do jediného obrazu.

Vedle slavnějšího filmového úspěchu je to možná méně snadno prodejný příběh, ale o samotném herectví vypovídá mnoho. Místo pohodlného potvrzení známé tváře nabízí setkání, které první dojem záměrně narušuje. Od dospělého představitele vyžaduje jiný poměr síly, nejistoty a pozornosti k okolí. A diváka vybízí, aby nepřemýšlel jen o tom, zda má před sebou hezkou iluzi, ale zda začal rozumět zkušenosti někoho druhého. To je na takové proměně nejcennější.

Dobrý se objevil také ve filmu Mission: Impossible z roku 1996, v němž ztvárnil Matthiase. Na jeho zahraniční práci navazují další tituly, například televizní adaptace Duny, Deník Anne Frankové či Dítě číslo 44. Pro českého diváka je v podobných chvílích příjemné poznat známou tvář v jiném prostředí. Je však dobré zachovat měřítko: účast v mezinárodním projektu není automaticky totéž jako hlavní hvězdná role.

Zajímavé je už samotné střídání pracovních světů. Domácí publikum může mít s hercem spojený hlas, předchozí postavy nebo divadelní pověst. Zahraniční divák o ničem z toho neví. Vidí pouze člověka v konkrétní situaci. Herec tak nemůže spoléhat na známost svého jména. Musí se stát součástí vyprávění, které má vlastní rytmus, vlastní hierarchii postav a často také jiný způsob výrobní práce.

Dobrého zahraniční role doplňují jeho dráhu, aniž by ji samy vysvětlovaly. Bylo by snadné postavit celý portrét na tom, že hrál ve stejném filmu jako světová hvězda. Jenže právě české divadlo a domácí hlavní role nabízejí mnohem podrobnější odpověď na otázku, co je na jeho herectví zajímavé. Zahraniční filmografie ukazuje další uplatnění, nikoli konečné razítko, které teprve dodává hodnotu předchozí práci.

Když se tato měřítka nepomíchají, vzniká přirozenější obraz profesního života. Velký projekt může přinést zkušenost, malá scéna mimořádný úkol a domácí film největší prostor. Není důvod rozhodovat, která z těchto cest je jediná skutečná. Dobrý je zajímavý právě tím, že se objevoval na více z nich a divák ho přitom nemusí vnímat pokaždé stejným způsobem ani od něj očekávat tutéž postavu.

Nejvýraznější filmovou kapitolou jeho kariéry se stal Hastrman režiséra Ondřeje Havelky, uvedený v roce 2018 podle románu Miloše Urbana. Dobrý hraje barona Johanna Salmona de Caus, který se vrací na své panství a chce obnovovat rybníky. Jeho pozornost však přitáhne Katynka v podání Simony Zmrzlé. Zpočátku elegantní příchozí v sobě skrývá bytost, jejíž vztah k lidem i vlastní touze je podstatně komplikovanější, než napovídá společenské vystupování.

Havelka v rozhovoru pro Radiožurnál vysvětloval, že hledal představitele schopného spojit aristokratickou noblesu se zvířecí stránkou. To je konkrétní herecký úkol, který se nedá splnit pouhým kostýmem. Oblek a cylindr mohou vyprávět o postavení, ale samy neukážou, co se pod společenskou úpravností skrývá. Postava musí být přitažlivá i znepokojivá, aniž by se tyto dvě podoby mechanicky střídaly na povel.

V tom spočívá půvab i nebezpečí podobného námětu. Divák ví, že sleduje nadpřirozenou bytost, a přesto v ní může poznávat velmi lidské slabosti. Touhu mít druhého pro sebe. Neschopnost přijmout nejistotu. Představu, že intenzita vlastního citu omlouvá jakékoli jednání. Filmový vodník tak může být zajímavý i pro člověka, kterého samotné pohádkové postavy nelákají. Přenáší známé vztahové napětí do nezvyklého prostředí.

Dobrého projev tuto možnost otevírá už tím, jak odlišné významy může mít zdrženlivost. Jednou vypadá jako vychování, podruhé jako utajování a potřetí jako pokus udržet něco pod kontrolou. Nejde přitom o návod, jak si máme vykládat každý jeho pohled. Je to spíš pozvání sledovat postavu pozorněji. U podobné role začíná zajímavé herectví přesně ve chvíli, kdy se snadné označení „tajemný muž“ ukáže jako nedostatečné.

Za hlavní mužskou roli v Hastrmanovi získal Dobrý Českého lva za rok 2018. Oficiální databáze České filmové a televizní akademie tento údaj jednoznačně potvrzuje. Je užitečné jej uvést přesně: ocenění se vztahuje k filmovému ročníku, nikoli k libovolně zaměněnému datu natáčení či premiéry. V hercově dráze je to výrazný bod, který jeho práci zpřístupnil i lidem, kteří do menších divadelních scén vůbec nechodí.

Cena ovšem neznamená, že všichni musí film hodnotit stejně. Herecký výkon a celkové přijetí snímku nejsou jedna věc. Někdo může obdivovat hlavního představitele a mít výhrady k tempu vyprávění, jiný si oblíbí především atmosféru. Podstatné je, že Dobrý dostal prostor unést hlavní postavu. Tentokrát neměl být zapamatovatelnou přítomností na okraji děje; divák se k němu musel vracet po celý film.

Právě hlavní role umí odhalit, zda se působivý první dojem během delšího sledování rozvíjí. Tajemství nemůže zůstat navždy jen slibem. Postava potřebuje vztahy, rozpory, proměny i chvíle, ve kterých se její dosavadní jistota otřese. Jinak by se z ní stal krásně nasvícený znak. Pro herce s tak výrazným vzhledem je to důležitá výzva: nedovolit, aby obraz předběhl a nakonec nahradil samotného člověka.

Na Dobrého příběhu je sympatické, že filmová cena nepřišla na začátku jako předem připravená vstupenka. Předcházela jí řada divadelních i filmových zkušeností. Nemusíme z toho dělat osudovou poučku o tom, že každá poctivá práce bude jednou odměněna; skutečný život tak spravedlivý nebývá. Můžeme si však všimnout, že známé ocenění často osvítí jen jeden úsek cesty, která byla dlouhá a zajímavá už dávno před ním.

Televizní diváci ho mohli vidět například jako Jindřicha Matyáše Thurna ve filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře. V dalších projektech se objevil v Cirkusu Bukowsky, Četnících z Luhačovic nebo Místu zločinu Ostrava. Každý z těchto světů má jiné požadavky. Historický film musí přesvědčivě vytvořit dobovou situaci, kriminální příběh zase hlídat vztah informací, podezření a toho, co postavy před sebou navzájem skrývají.

U takového herce snadno vznikne pokušení vysvětlovat obsazování pouze typem. Vypadá přísně, dostane tedy autoritu. Působí nebezpečně, bude padouchem. Jenže i zdánlivě podobné role mohou stát na úplně jiném základě. Jiná je moc člověka, který věří ve vlastní poslání, a jiná moc někoho, kdo se jen bojí ztráty postavení. Rozdíl se nepozná podle vousů nebo historického kabátu, nýbrž podle jednání.

Divácky je proto zajímavé pozorovat, komu postava naslouchá, před kým se mění a co se s ní stane, když nemůže okamžitě prosadit svou vůli. Právě drobné narušení suverenity může ukázat víc než velká výhrůžka. Dobrého výraznost je v takové chvíli dobrým výchozím bodem. Nepotřebuje diváka dlouze přesvědčovat, že jeho postava do prostoru patří. Větší otázkou je, co se s tímto prvotním přesvědčením bude dít dál.

Jeho filmografie zároveň připomíná, že herecká práce není uzavřený žebříček velkých a malých úloh. Menší postava někdy zásadně určí atmosféru scény. Hlavní role zase vyžaduje dlouhodobé vedení divákovy pozornosti. Srovnávat je pouze počtem minut by bylo příliš mechanické. Mnohem výmluvnější je schopnost vstoupit do určitého světa tak, aby postava působila jako jeho přirozená součást a ne jako návštěva slavné tváře.

Své místo mají také pohádkové a fantastické příběhy. Česká televize ho uvádí například v obsazení Jak si zasloužit princeznu nebo Jabloňové panny. Tyto úlohy připomínají jinou stránku známé výraznosti: postava může být čitelná velmi rychle, protože pohádkový svět s určitými vlastnostmi vědomě pracuje. Ani tady však nemusí jít pouze o nápadný vzhled. Důležitá je míra, s jakou herec přijme pravidla příběhu, a schopnost stát se přesvědčivou součástí světa, který se od všední zkušenosti záměrně vzdaluje. Výraznost je použitelný nástroj, pokud slouží konkrétnímu vyprávění.

K Dobrého práci patří také rozhlas. V inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánského, natočené roku 2016 v režii Martiny Schlegelové, ztvárnil Oberona. Po jeho boku stáli mimo jiné Helena Dvořáková, Pavla Beretová, Viktor Preiss, Josef Somr nebo David Novotný. Rozhlasové obsazení je zajímavou připomínkou, že příběh nemusí být postaven na fyzickém vzhledu představitele. Posluchač nemá k dispozici to, co si s Dobrým nejrychleji spojí filmový divák.

Zůstává hlas, rytmus, srozumitelnost a vztah k ostatním hlasům. Odmlka se musí stát skutečnou součástí situace, jinak je jen tichem v reproduktoru. Autorita musí být slyšet z jednání a nemůže si pomoci přísným výrazem. Rozhlas je v tomto smyslu užitečnou zkouškou našich představ o herci. Ukáže, zda jsme si oblíbili pouze jeho podobu, nebo nás zajímá i způsob, jakým dokáže vyprávění rozhýbat.

U Dobrého navíc hlas dobře zapadá do celkového dojmu pevnosti a soustředění, který mohou jeho role vyvolávat. To je opět divácké čtení, nikoli vlastnost, již musí mít každá jeho postava. V rozhlasové pohádkové komedii má jinou funkci než v příběhu lidské krutosti. Právě schopnost proměnit význam stejného nástroje je zajímavější než představa, že rozpoznatelný hlas vždycky automaticky znamená stejné hraní.

Když se k sobě postaví opričník, hastrman, shakespearovská postava a člověk z televizní kriminálky, nevznikne jednoduchý portrét „specialisty na padouchy“. Vznikne příběh herce, jehož výraznost přitahuje určité typy úloh, ale současně mu nabízí možnost jejich očekávaný obraz komplikovat. Nejzajímavější na Karlu Dobrém není to, že dokáže působit hrozivě. Je to otázka, co všechno se pod touto působivostí může ukázat.

Noblesa může zakrývat bezradnost. Sebejisté vyprávění může být obhajobou násilí. Touha po lásce se může změnit v potřebu vlastnit. Při sledování jeho výrazných rolí se tak člověk nemusí zastavit u obdivu k charismatu. Může přemýšlet, proč vlastně některým postavám tak snadno uvěří, proč je ochoten jim naslouchat a v kterém okamžiku zjistí, že přitažlivý dojem dávno přestal být bezpečným vodítkem.

To je pro herecký portrét silnější pointa než seznam světových hvězd, se kterými se jeho jméno sešlo v titulcích. Dobrého práci lze poznávat po vrstvách: přes známý film, přes televizní roli, přes rozhlas i přes historii divadelních inscenací. Každá z těchto cest může změnit pohled na člověka, kterého jsme si už mysleli mít zařazeného. A právě tehdy začne známá tvář znovu překvapovat.

Zdroje

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/karel-dobry-1604809

https://studiohrdinu.cz/cs/production/den-opricnika/

https://www.ceskylev.cz/cz/detail?creator=Karel+Dobr%C3%BD

https://radiozurnal.rozhlas.cz/aristokrat-i-predator-ondrej-havelka-predstavuje-svuj-rezijni-debut-romanticky-7180096

https://www.ceskatelevize.cz/lide/karel-dobry/

https://vltava.rozhlas.cz/william-shakespeare-sen-noci-svatojanske-5026125

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/maly-stvoritel-i-fracek-karel-dobry-se-promenil-ve-dvanactileteho-kafku-48353