Peklo pod Duklou: Tragédie 108 duší v roce 1961

Důl Dukla, symbol komunistického pokroku a neúprosného tlaku na těžbu, se proměnil v ohnivé peklo, kde plameny a jedovatý kouř pohřbily 108 horníků. Tato událost, utajovaná režimem a oplakaná v tichosti, odhaluje temné stíny socialistické industrializace – od náhodného spuštění dopravníku po fatální selhání lidí a systému. Příběh o odvaze, zoufalství a trvalých jizvách, který připomíná, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí pod zemí.

V padesátých letech minulého století byl důl Dukla v Havířově-Suché modelem socialistického úspěchu. Založený v roce 1907 jako Jáma Suchá, přejmenovaný v roce 1949 na počest partyzánského průsmyku, produkoval denně tisíce tun kvalitního antracitu, nezbytného pro hutě a export do Sovětského svazu. Město Havířov, vzniklé v roce 1955 sloučením okolních vesnic, žilo z dolů – až 90 tisíc obyvatel záviselo na černém zlatě. Horníci byli elitou, s platy až deset tisíc korun měsíčně, ale za cenu tvrdé dřiny a rizika. Heslo „Já jsem havíř, kdo je víc?“ znělo hrdě, ale skrývalo temnou realitu: conskripci mladých mužů po vojně, kteří byli nuceni sfárat do hlubin, často bez zkušeností.

Režim, pod tlakem Moskvy, prosazoval pětidenní pracovní týden bez snížení výkonu. Na Dukle to znamenalo urychlenou instalaci nových strojů, včetně pásových dopravníků s hořlavou gumou. Bezpečnost ustupovala kvótám – automatické ovládání nebylo připojeno, hasicí zařízení chyběla, centrální dohled nad dopravníky neexistoval. Vedení dolu, včetně ředitele bez inženýrského vzdělání, se soustředilo na rekordy, ne na rizika. Tento tlak, jako neviditelná síla, připravil půdu pro katastrofu, kde lidské chyby se proměnily v masovou smrt.

V širším kontextu bylo hornictví v Československu po válce synonymem industrializace. Ostravsko-karvinský revír, s prvními nálezy uhlí v roce 1763 a pravidelnou těžbou od 1785, se rozšířil po spojení s Rudolfovými železárnami v roce 1828 a železnicí Severní dráha Ferdinandova. Po znárodnění v roce 1948 vznikly Ostravsko-karvinské doly, sdružující 32 šachet až do roku 1990. Ale pod povrchem se skrývala temnota: otravy plyny, závaly, výbuchy. Dukla nebyla první – před ní Marie v Příbrami (1892, 310 mrtvých), Františka v Karviné (1894, 235 mrtvých) nebo Nelson III v Mostě (1934, 142 mrtvých). Avšak v socialistické éře byly nehody utajovány, aby nepoškodily obraz pokroku.

Byl to obyčejný páteční den, 7. července 1961. Ranní směna končila kolem 13:00, když jeden z horníků náhodou zavadil o spouštěč prvního pásového dopravníku v nedokončené 11. sloji na třetím patře. Pás se spustil naprázdno, zahřál se třením a vznítil. Plameny se přenesly na dřevěnou výztuž chodby, a oheň začal hltat vše kolem. V tu chvíli nikdo v této sloji nepracoval – osádka byla jinde, přenášení žlabů na dráze 1124/IIU1, úpravy hlavní dráhy 1132/II na třetím patře, modifikace žíly Dukla od poklesového průkopu k 12. sloji.

Odpolední směna sfárala 338 horníků, včetně 103 v osmé sloji. Kolem 15:30 se objevil zápach spálené gumy na druhém patře, ale revírník ho neprošetřil. Nikdo nehlásil nic dispečerovi. Teprve krátce po 16:15 přišlo první hlášení o hustém kouři. Dispečer zavolal záchranáře, ale podcenil nebezpečí – neodvolal okamžitě všechny osádky. Horníci v osmé sloji, vědomi si konce směny, uklízeli nářadí místo úniku k čerstvému vzduchu. Kouř se šířil nestabilní větrní sítí, komplikovanou diagonálními spoji a chybějícími regulačními dveřmi na zkratce 1134/IID4. Havarijní plán nepočítal s průnikem z 11. do 8. sloje.

Oheň eskaloval rychle. Kolem 17:00 byl již neovladatelný. Záchranáři, celkem na 800 mužů z regionu, bojovali s nulovou viditelností, teplotami až 80 stupňů Celsia a toxickým kouřem. V 11. sloji se nedostali dál; v osmé po dvou hodinách narazili jen na mrtvé. V 23:10 komise rozhodla o uzavření oblasti sedmi výbuchuvzdornými hrázemi a napouštění dusíku – celkem 122 630 kubických metrů až do 10. srpna. Tím se uzavřely prostory s možnými přeživšími, kteří zemřeli udušením nebo otravou oxidem uhelnatým. Stačilo uběhnout 30-50 metrů k čerstvému vzduchu, ale vyčerpání a panika je zastavily.

Pod zemí se odehrávalo peklo. Horníci v osmé sloji, kde zahynula většina, cítili zápach a viděli kouř, ale pokračovali v práci. Někteří se schovali do zaplynovaných prostor, doufajíce v záchranu. Třetina obětí se udusila kvůli nízkému kyslíku – jen 1,5 procenta místo potřebných deseti. Ostatní otrávili oxid uhelnatý, který se šířil jako neviditelný zabiják. Někteří přežili hodiny, dýchajíce z potrubí, ale po utlumení ohně zemřeli.

Předák Valentin Valica později vzpomínal: „Zapsal jsem si zděšení uvězněných – odpadali jeden po druhém. Ucítil jsem zápach u hřbitova, nemohl jsem uvěřit sto osmi mrtvým.“ V porubu našel uložené nářadí, jako by horníci udrželi kázeň do poslední chvíle – jen jednu sbíječku a kladivo. Pach mrtvých byl nesnesitelný i po desinfekci, pronikal do snů přeživších.

Mezi oběťmi byl Ladislav Hantl, jehož manželka Květa Zabavská byla těhotná. Zprávu dostala od záchranářů, identifikovala tělo a pohřeb sdílela s dalšími rodinami. Bohumír Koráb, kombajnér, zůstal přesčas den před tím a utrpěl drobný úraz – celá jeho osádka zahynula. „Byl jsem vděčný za záchranu života,“ řekl, ale trauma ho pronásledovalo.

Záchranné práce byly titánským úsilím. Ivo Borkovský, 23letý záchranář, se probudil dělbuchou a sfáral na Duklu. Popisoval obtížný dojazd hasičáků, nulovou viditelnost a stavbu hrází s cihlou v jedné ruce, maltou v druhé. Teplota 80 stupňů, práce pro otrlé. Bronislav Pala, 26 let, utrpěl nehodu – uvolnila se maska, spadl do počvy, zachráněn injekcí. Našel oběti nafouklé, černé od dehtu, balil je do rakví a dopravoval laněmi na povrch. „Při vyprošťování označoval jsem mrtvé,“ vzpomínal, slyše nářek pozůstalých při identifikaci.

Eduard Kolarz, 25 let, vedl četu po deseti. Měsíc po neštěstí otevřeli chodby a našli hromadu těl. První byl sedmnáctiletý mladík v červeném svetru – spolužák jeho parťáka, který se rozplakal. Kolarz šel 150 metrů před četou, objevil tělo, ale nepanikařil. Spolu s Karlem Lukešem vytáhli 47 těl. Za každé dovezené dostali panáka alkoholu. Manželka horníka Marie Šotková řekla: „Muž nespal týden, strach přiznal až po pěti letech.“

František Ságel, dispečer, oznamoval úmrtí rodinám – pláč, hněv, dokonce otec sahal po sekeře. V jednom případě chybná identifikace vedla k výslechu. Záchranáři pracovali přes 50 tisíc hodin v přístrojích, stavěli hráze v extrémních podmínkách. Oběti vyprošťovány od 16. července, identifikovány v Karviné pod vojenskou ostrahou.

Režim katastrofu ututlal: krátká zpráva v Rudém právu, rodiny navštíveny páry horníků, rekviem v regionu – a ticho. Soud v Karviné v srpnu 1962 odsoudil osm z devíti obžalovaných: ředitele k pěti letům, dispečera k čtyřem, další podmíněně. Škoda 16 milionů korun. Pozitivní důsledek: zavedení nehořlavých pásů. Ale mnozí věří, že počet obětí byl vyšší – někteří zemřeli později na zranění, nezařazeni oficiálně.

Dagmar Zineckerová, dcera inženýra, vzpomínala na prázdniny u jezera: rádio přerušilo vysílání smutnou hudbou, otec se zhroutil, opakuje „sto osm“. Rodina jela domů v cizím autě, dítě se ptalo, co mu udělají. Trauma přetrvalo – horníci jako Vladimír Čadil nacházeli nářadí zahynulých, což je lámlo.

Tragédie inspirovala film „Dukla 61“ z roku 2018, režiséra Davida Ondříčka, natočený na dolech Barbora a Paskov. Vyhrál České lvy, rekonstruuje den katastrofy. Speciál ČT ukazuje rekonstrukci. Důl Dukla vytěžil přes 100 milionů tun uhlí, těžba skončila 2007. Dnes připomíná, jak socialistický tlak na těžbu ničil životy.

Ale paměť žije v příbězích: bratrů z Polešovice, kteří vyměnili směny a přežili, plánujíce útěk ventilací; záchranářů, kteří nesli spálená těla holýma rukama; matek, které žádaly propuštění synů hrozbou Voice of America. Toto neštěstí, čtvrté největší od konce 19. století, zůstává varováním – o ceně pokroku, o lidské křehkosti v hlubinách země.