Táňa Pauhofová: Hlas, který odmítá mlčet

Prahu v srpnu 1968 obsadila sovětská vojska a národ se pomalu začal smiřovat s tím, co se zdálo nesnesitelné. Pak přišel leden 1969 a student Jan Palach se na Václavském náměstí proměnil v živou pochodeň. Rok nato, na sklonku normalizace, se rodí příběh o advokátce, která se odvážila postavit lži na soud - a s ní se rodila i jedna z nejdůležitějších hereckých kariér středoevropské kinematografie posledních dvaceti let.

Když v roce 2012 polská režisérka Agnieszka Hollandová hledala herečku pro roli Dagmar Burešové - advokátky, která v roce 1969 zastupovala Palachovu rodinu v procesu proti komunistickému poslanci Vilému Novému -, padla volba na tehdy osmadvacetiletou Slovenku. Táňa Pauhofová byla v době natáčení skutečně mladší než samotná Burešová tehdy, ale - jak poznamenali kritici - její herecký výkon tuto věkovou disproporci naprosto přehlušil. Zralý, přesný, sugestivní. Jako by roli advokátky s rovnou páteří hrála z hloubi vlastní osobnosti.

Hořící keř se stal milníkem nejen v české a slovenské kinematografii, ale i v životě samotné Pauhofové. Minisérie HBO Europe sklízela ceny napříč Evropou, dostala se do nominačního klání o Oscara a Pauhofová za ni získala první nominaci na Českého lva. Pro tehdy ještě relativně mladou herečku šlo o katapult do prvních řad středoevropské filmové elity.

Táňa Pauhofová se narodila 13. srpna 1983 v Bratislavě a zdá se, jako by celý její život byl od počátku zacílen na jedno - na hlubší porozumění lidské povaze. Jako dítě tvrdila, že chce být plastickou chirurgičkou. Pak soudní lékařkou. Nakonec zvolila profesi, která v sobě tyto dvě touhy jakýmsi záhadným způsobem spojuje - herectví, kde se člověk dotýká těl jiných lidských osudů a pitvá jejich vnitřní motivace.

Dětství popisuje jako přísně disciplinované. Neměla příliš přátel, cítila se jako outsider, sama sebe označovala za škaredé káča - ošklivé káče - a za chlapeček mezi vrstevníky. Devět let se věnovala karate. Rok studovala na americkém gymnáziu a teprve tam, daleko od domova, si uvědomila vlastní ženskost a krásu. Byl to jeden z oněch formativních zlomů, které tvarují osobnost víc než jakákoli škola.

Svou veřejnou kariéru zahájila velmi brzo. Jako jedenáctiletá se poprvé ocitla před kamerou v televizním seriálu Škriatok a pro slovenské diváky se okamžitě stala tváří dětské hvězdy. To mohl být konec příběhu - mnohé dětské celebrity dospělost neustojí. Pauhofová ho ustála víc než důstojně.

Po maturitě nastoupila na Vysokou školu múzických umení v Bratislavě, obor divadelní herectví. Studium dokončila v roce 2005 a ještě před jeho závěrem hosťovala v Činohře Slovenského národního divadla. Od roku 2007 se stala jeho interní členkou - a zůstala jí téměř dvě dekády.

Ještě jako studentka prvního ročníku VŠMU dostala výraznou roli ve filmu Juraje Nvoty Kruté radosti (2002). Za tento výkon získala ocenění Igric, jedno z nejvýznamnějších slovenských divadelních a filmových ocenění. Byl to jasný signál: tady není herečka, která čeká na příznivý vítr. Tady je někdo, kdo vítr přináší.

Následovaly roky soustavné práce - slovenské i české filmy, televizní seriály, divadelní inscenace. V roce 2007 ji Evropská filmová propagace vybrala mezi Shooting Stars, tedy nastupující evropské herecké hvězdy. Zároveň hrála v jednom z filmů Hollandové ještě předtím, než spolu natočily Hořící keř - ve velkolepé historické produkci Jánošík (2009) ztvárnila postavu Anny.

V roce 2007 také natočila s Nvotem film Muzika, který potvrzoval, že jejich spolupráce není náhoda, ale trvalejší tvůrčí sympatie. Herecká kariéra Pauhofové tak od počátku nesla charakteristický rys: nevyhledávala lehká bulvární angažmá, ale role s hloubkou a historickým nebo společenským přesahem.

Hořící keř (2013) bývá označován za jeden z nejambicióznějších projektů HBO Europe a zároveň za strhující interpretaci klíčové události moderních československých dějin, která naší kinematografii bolestivě scházela. Pro Pauhofovou šlo o první historickou roli a poprvé hrála skutečnou, dohledatelnou osobnost.

Dagmar Burešová je přitom postavou mimořádně náročnou. Skutečná advokátka, která zastupovala Palachovu rodinu v soudním procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, nebyla jen právní expertka - byla symbolem toho, že v totalitním státě lze stále zachovat rovnou páteř. Jít do procesu, který nemohl vyhrát, ale přesto ho bylo nutné vést.

Pauhofová si před natáčením poctivě prostudovala nahrávky a záznamy z šedesátých let. Přiznávala, jak málo věděla o tehdejší roli rozhlasu a o celé atmosféře konce pražského jara. Ta příprava se promítla do výkonu, který přesáhl pouhé herecké ztvárnění - stal se svědectvím.

Minisérie získala Českého lva za nejlepší film roku 2013 a nasbírala celkem jedenáct cen filmové akademie, což byl v té době absolutní rekord v historii těchto cen. Pauhofová za roli Burešové získala nominaci na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Nominace nestačila na sošku, ale kariérně jí vynesla nesrovnatelně víc - otevřela dveře k rolím, o nichž si průměrná slovenská herečka může jen zdát.

Rok po Hořícím keři přišla druhá nominace na Českého lva, tentokrát za film Něžné vlny (2013, v kinech 2014) - a zase o sošku přišla. Mohlo by se zdát, že je to smůla. Ve skutečnosti šlo o doklad výjimečné kontinuity: Pauhofová se neobjevovala jednou za čas v nějaké příležitostné roli, ale soustavně budovala portrét herečky, pro níž každý projekt je výzva, ne zakázka.

Celá desetiletá pauza mezi druhou a třetí nominací na Českého lva - která nakonec přinesla vítězství - nebyla pauzou v práci, ale v oscarovém uznání. Mezitím hrála v televizních sériích, divadelních inscenacích, koprodukčních projektech. Získala slovenskou cenu Dosky za nejlepší ženský herecký výkon. V kontroverzním životopisném dramatu Lída Baarová (2016) se musela naučit německy, aby mohla věrohodně ztvárnit ženu pohybující se ve světě nacistické kulturní elity. Kvůli roli se učila jazyk. Ne dabingový záplat, ale skutečná jazyková průprava.

V roce 2024 vstoupily do českých kin Vlny - historické drama režiséra a scenáristy Jiřího Mádla o mezinárodní redakci Československého rozhlasu v osudném létě 1968. Film vyprávěl o novinářích, kteří v epicentru dění hájili svobodu slova a přenos pravdivých informací navzdory sovětské invazi. Vlny se staly nejnavštěvovanějším českým filmem roku 2024, s tržbami přesahujícími 143 milionů korun a s téměř 877 tisíci diváky do konce roku.

Táňa Pauhofová v Mádlově snímku ztvárnila redaktorku Věru Šťovíčkovou - jedinou ženu v ryze mužském týmu redaktorů. Postavu, o níž sama říkala, že ji zaujalo, jak je takový fakt unikátní i dnes, natož tehdy. Věra Šťovíčková je v příběhu osobitá, charismatická, neporazitelná. Herečka postavu nezploštila do ikonického obrysu statečné hrdinky, ale naplnila ji vráskami a stíny, které dělají historické postavy skutečnými lidmi.

Film se ještě před slavnostním předáváním Českých lvů dostal na shortlist oscarového klání - mezi patnáct kandidátů na nejlepší zahraniční film. Na samotný nominační lístek sice neprobojoval, ale mezinárodní pozornost potvrdila, že jde o dílo evropského formátu.

V březnu 2025 si Táňa Pauhofová v pražském Rudolfinu konečně pro sošku přišla. Byl to třetí pokus a do třetice vše jinak - Český lev za nejlepší herečku ve vedlejší roli za film Vlny. V děkovné řeči cenu pomyslně věnovala všem novinářům na Slovensku, kteří hájí demokracii. Gesto, které nezůstalo bez povšimnutí. A které říkalo víc než stránky novinových komentářů.

Rok 2024 byl pro Pauhofovou mimořádně nabitý. Vedle Vln se v kinech objevila hned ve dvou dalších filmech: v česko-slovenské komedii V dobrém i ve zlém po boku Jiřího Langmajera, Petry Hřebíčkové a Martina Hofmanna, a v thrilleru Ema a smrtihlav. Tři filmová plátna v jednom roce - a k tomu mateřství. Pauhofová se v roce 2024 stala matkou dcery Míly.

Mateřství přišlo do kariéry jako přirozený, ale logisticky komplexní přelom. Sama otevřeně mluvila o tom, jak zásadní je mít správného partnera a zázemí - bez manžela Jonatána a jeho matky, kteří přijeli do Česka během natáčení Vln, by byl rok 2024 v podstatě nerealizovatelný. Připomíná to starý pravdivý poznatek: za každou úspěšnou ženou nestojí nutně muž, který ji pohání vpřed, ale člověk, který jí umožňuje stát sama.

Pauhofová o mateřství hovořila s otevřeností, která je pro slovenské a české veřejné osobnosti stále ještě výjimečná - včetně zmínky o ztrátě paměti po porodu. Tyto problémy nejsou výjimečné, ale mlčí se o nich. Ona mlčet nevybrala.

Tehdy, v létě 2024, když se Vlny uváděly poprvé v Karlových Varech, hovořila Pauhofová v rozhovoru o paralele mezi příběhem z roku 1968 a současným Slovenskem. Říkala, že ani ve snu nečekala, jak bude film při slovenské premiéře smutně aktuální. To, co se děje s novináři, se svobodou slova, s kritikou vlády - to přesně tematizují Vlny.

Slovensko pod vládou Roberta Fica prochází od roku 2023 hlubokými otřesy. Ministerstvo kultury vedené Martinou Šimkovičovou uplatňuje politiku, která - podle jejích kritiků - systematicky oslabuje nezávislé kulturní instituce. Slovenské národní divadlo dostalo v roce 2025 příkaz ke konsolidaci: snížit počty pracovních míst o deset procent.

Na konci prosince 2025 se svět slovenské kultury otřásl zprávou, která mnohé šokovala. Ze Slovenského národního divadla odcházejí - nebo jsou nuceni odejít - pět předních herců: Roman Poláčik, Martin Šalacha, Daniel Žulčák, Anna Magdaléna Hroboňová a Táňa Pauhofová. Dva z nich - Poláčik a Pauhofová - právě dostali cenu Dosky za nejlepší herecký výkon sezony. Ironie byla natolik zjevná, že ji bylo těžké přehlédnout.

Vedení divadla trvalo na tom, že jde o úsporná opatření. Herci naopak tvrdili, že jde o odplatu za veřejné kritické postoje vůči ministerstvu kultury. Propouštět nejlepší herce instituce krátce po jejich nejvyšším ocenění je gesto, jehož výmluvnost není možné zakrýt žádným účetním odůvodněním.

Táňa Pauhofová přistoupila k situaci charakteristicky - nikoli jako oběť, ale jako herečka, která hraje i svůj vlastní příběh s vědomím jeho dopadu. Podle informací slovenských médií své místo nabídla k propuštění sama - aby ušetřila místo jiné, méně finančně stabilní kolegyni. Ona sama je na rodičovské dovolené a věděla, že praktické důsledky pro ni budou jiné než pro kolegy bez zázemí.

Ve svém vyjádření na sociálních sítích se distancovala od emotivní hysterie a žádala, aby se neztrácely z dohledu důležitá fakta. Zároveň formulovala svůj skutečný problém: ne to, kdo konkrétně odchází, ale zda je propouštění herců vůbec přínosné a správné pro provoz divadla. Ekonomické odůvodnění ji přesvědčilo jen stěží.

Jaroslav Naď, slovenský opoziční politik, tehdy napsal, že vyhodit ze SND Romana Poláčika a Táňu Pauhofovou je jako zhasnout majáky v silné bouři, aby lodě lépe viděly tmu. Metafora přesná v době, kdy se na Slovensku zhasíná v mnoha sférách najednou.

Byl by to příliš jednoduchý příběh, kdybychom Táňu Pauhofovou označili za aktivistku, která náhodou hraje v filmech. Ona je herečka v prvním slova smyslu - precizní, přemýšlivá, pracovitá. Politické výpovědi přicházejí z jejích úst jako důsledek toho, co prožila a co hrála. Hořící keř není dekorace jejího životopisu - je to zkušenost, která přetrvala.

Agnieszka Hollandová svého času řekla, že umění musí být schopno dotknout se pravdy o blízké minulosti. Táňa Pauhofová tomuto závazku dostála opakovaně - v Hořícím keři, ve Vlnách, v každé roli, která vyžadovala nejen hereckou techniku, ale i osobní odvahu rozumět.

Ve Vlnách hraje redaktorku, která v mužském světě obstojí silou charakteru, nikoli přizpůsobivosti. V Hořícím keři hraje advokátku, která ví, že prohraje, a přesto jde do boje. Tyto role nejsou náhoda - jsou odrazem toho, co herečka hledá a nachází.

Na konci března 2025, když přebírala Českého lva a věnovala ho slovenským novinářům, nepronesl to jako politický manifest. Pronesl to jako člověk, který ví, kde jsou majorety a kde jsou skuteční hrdinové. A kdo ví, jak brzy se role mohou opět zaměnit.

Přes odchod z interního souboru Slovenského národního divadla Táňa Pauhofová ze scény SND nezmizí. Připravuje se na titulní roli v inscenaci Pri močiari mačiek, na níž pracuje ještě v průběhu rodičovské dovolené. Sošku Českého lva má doma. Vlny jsou na Netflixu a na KVIFF.TV. Film Přání k narozeninám 2 byl natočen v roce 2025.

A Slovensko? Slovensko stále hledá maják v bouři.

Táňa Pauhofová zatím nehasí. Svítí.

Zdroje: