Jana Kolešárová: Žena, která se nikdy nerozhodla dobýt Hollywood

Košice jsou město zvláštního nadání. Druhé největší slovenské město v historii vychrlilo architekty, hudebníky, sportovce - a herečky, jejichž kariéra opisuje oblouky, jaké scenáristé vymýšlejí jen pro fikci. Jana Kolešárová se v Košicích narodila 15. února 1976 a v téměř přesném věku čtrnácti let - tedy ještě dávno před tím, než si o sobě mohla myslet cokoli definitivního - začala hrát divadlo na konzervatoři. Ne ze zoufalství, ne z rodinného tlaku. Ze zvědavosti a z pocitu, který herci popisují jako nutnost.

Tato raná volba předurčila vše ostatní. Příběh Jany Kolešárové není příběhem hvězdného vzestupu ani pádu. Je to příběh ženské svrchovanosti nad vlastní kariérou v oboru, kde svrchovanost zpravidla patří jiným.

Cesta z Košic nevede přímočaře - a nikdy nevedla.

Po konzervatoři přišla Bratislava. Vysoká škola múzických umění přijala mladou Košičanku mezi své studenty herectví a Kolešárová absolvovala s doktorátem - titulem, který ve střední Evropě není pro herce samozřejmostí a který signalizuje určitý typ přístupu k řemeslu: analytický, seberefleXivní, nikoli jen intuitivní.

Během studií hostovala v Slovenském národním divadle. Stála na jevišti jako Višňový sad, jako Hamlet, jako Tomáš Becket. Klasika s velkou K, škola v nejpřísnějším smyslu slova. Divadlo, kde text a jeho výklad jsou důležitější než obrázek na plakátě.

Pak udělala to, co nejméně pravděpodobně očekával někdo zvenčí: ve dvaadvaceti letech si sbalila věci a odjela do Spojených států. Do Los Angeles.

Sama o sobě říkala, že Amerika byla její třetí herecká škola - po konzervatoři a VŠMU. Jenže tentokrát bez záchranné sítě. Bez jazyka, přesněji s jazykem, na němž bylo třeba intenzivně pracovat, protože východoevropský přízvuk v Los Angeles neznamená exotiku, ale problém na castinzích.

V prvních letech pracovala v reklamě, v nezávislém filmu, v divadle, v modelingu. To není příběh o pádu - to je příběh o adaptaci. Los Angeles testuje každého, kdo tam přijede s ambicí. Kolešárová to nezajímavě opisuje tak, že Amerika si „pohraje s vaším egem“. Ale také říká: naučila jsem se pokoře a vděčnosti. Věty, které zní jednoduše, ale za nimiž stojí roky šoférování na castingy, roky čekání a roky odmítání.

Pak přišel rok 2005 a s ním Tajemný let.

Thriller Flightplan - v českém překladu Tajemný let - je film o matce (Jodie Foster), jejíž dcera záhadně zmizí na palubě letadla. Kolešárová hrála roli Claudie. Není to hlavní role - ale je to hollywoodský film s hvězdou světového formátu, a pro slovenskou herečku, která před pár lety ještě studovala v Bratislavě, to byl signál: jde to.

V rozhovoru pro slovenský deník Pravda zmínila zkušenost s natáčením po boku Leonarda DiCapria - jak americký herec nepouštěl roli ani mezi záběry, jak v sobě nesl postavu i ve chvílích, kdy kamera nestála. Metoda. Koncentrace. Naprostá profesionalita, která nezná přestávky. Tohle Kolešárová vstřebala a nesla si dál.

Následoval film Blur (2007), divadelní hra No Exit v Los Angeles - inscenace, která se podle kritiků dostala do první desítky nejlepších her roku v celém městě - a menší role v americkém seriálu NCIS: Los Angeles (2009). Hollywood ji bral. Nebyla hvězdou, ale byla hráčkou na herním poli, kde hrají lidé z celého světa.

V roce 2007 se Janě Kolešárové narodil syn Lucas. A tohle je místo, kde kariérní příběh dostává lidský rozměr, o němž se v showbyznysu nemluví rád, protože narušuje mýtus o totální oddanosti.

Kolešárová to popsala bez dramatizace: castingy ji přestaly bavit. Ne proto, že by přestala milovat herectví - ale proto, že každodenní šoférování napříč Los Angeles za příležitostmi, které se možná ukáží a možná ne, přestalo dávat smysl vedle přítomnosti s dítětem. Změnily se priority.

V tom není žádná tragédie ani rezignace - je v tom svoboda.

Začala víc jezdit na Slovensko, syn poznal druhou vlast a rodinu. A pak se stalo něco, co se v životě herců stává zřídka: práce si přišla sama. Slovenské a české nabídky začaly proudit bez plánování, bez strategického přechodu. Panelák na TV JOJ - čtyři roky v prvním denním slovenském seriálu. Pak přišly České Budějovice, Praha, Barrandov.

Osm let. Přesně tolik hrála Jana Kolešárová policejní psycholožku Táňu Hoškovou v českém komediálním krimiseriálu Polda s Davidem Matalou. Osm let je pro seriálového herce výpověď sama o sobě: taková délka znamená oblíbenost u diváků, chemii s tvůrci, schopnost udržet postavu živou i poté, co scénárista dávno vyčerpal původní myšlenky.

Česká divácká obec ji v tu chvíli přijala definitivně za svou. Slovenský přízvuk, který jí kdysi komplikoval castingy v Americe, se stal v Česku identifikačním znakem - česká ušní citlivost ho vnímá jako příjemné ozvláštnění, ne jako bariéru.

Mezitím se objevila v seriálu Až po uši Jana Hřebejka, v Kriminálce Kraj, ve Vyšehrad: Fylm. Česko-slovenský prostor je pro ni dnes přirozené prostředí - pohybuje se v něm s lehkostí člověka, který zná obě strany a nepotřebuje vysvětlovat, proč mluví tak, jak mluví.

Úspěšná herečka se může zabydlet kdekoli. Jana Kolešárová si vybrala hausbót.

Tento detail - plovoucí dům na vodě, někde na pomezí Prahy a světa - je více než kuriozita. Je to obraz ženy, která nepotřebuje zakořeněnost v tradičním smyslu. Jejím domovem je pohyb: mezi Kalifornií, Prahou a Košicemi. Mezi jazyky, kulturami, pracovními světy. Hausbót jako metafora: pevně ukotvený, ale přeci jen na vodě.

Vedle herectví tvoří písně - texty ke skladbám svého přítele, uruguayského muzikanta Alexe. Yoga instructorka v Los Angeles, textařka v Praze, herečka na sériálu natočeném napříč Českem a Slovenskem. Kolešárová nefunguje v jednom žánru.

Možná proto je tak těžko zaškatulkovatelná.

Rok 2024 přinesl seriál Lovec - osmidílnou minisérii natočenou pod taktovkou režiséra Jiřího Stracha, jednoho z nejzkušenějších českých televizních režisérů. Kolešárová v něm hraje Alici Černou: ženu s mystickými schopnostmi, jejíž osud se proplete s démony v doslovném i přeneseném smyslu.

Sama říkala, že to byl „démonmi skúšaný projekt“ - s nadsázkou, ale i pravdou. Mysteriózní kriminální žánr s hororovými prvky byl pro ni nové území. Herečka, která prošla Shakespearem, Hollywoodem a osmi lety české komedie, stála náhle před jiným typem výzvy: důvěryhodně ztělesnit nadpřirozeno.

Co ji na projektu nadchlo nejvíce, nebylo ani mystično ani její role jako taková - bylo to cestování. Každý díl se odehrával v jiné části Česka nebo Slovenska, a štáb se skutečně přesouval z místa na místo. Krajina jako herní partner. Kolešárová navštívila místa, kam by jinak nikdy nezavítala.

Vedle ní Pavel Kříž - herec, s nímž ji pojí léta strávená v Los Angeles, sdílený příběh emigrace a návratu. Taková spolupráce nese zvláštní náboj: na obrazovce hrajete s někým, kdo zná vaši historii, kdo byl u téhož světla a téhož stínu.

Jana Kolešárová se v Americe neprosadila jako hvězda. Tato věta je pravdivá - a zároveň téměř bezvýznamná. Protože otázka zní: kdo se tam prosadil? A za jakou cenu?

Los Angeles produkuje tisíce dobrých herců, kteří nikdy nezaplní kinoplakáty, protože systém funguje jinak než talent. Kolešárová to věděla nebo to postupně pochopila: vyhrát v Hollywoodu jako cizinka bez agentury, bez konexí a s dítětem není otázka umění, ale loterie. Raději hrát dobré role v menším světě než špatné role ve velkém.

„Asi som nikdy nechcela dobyť Hollywood,“ řekla v rozhovoru ke konci roku 2024. A přidala: „Obrovské sny nemám ani teraz. Len vítam každú dobrú prácu.“

To není rezignace. To je definice dospělosti v oboru, kde ego zpravidla přežívá realitu o celá desetiletí.

Dnes je Janě Kolešárové přes čtyřicet - a česká média pravidelně přidávají poznámku o jejím vzhledu s udiveným tónem, jako by bylo překvapivé, že žena ve čtyřiceti letech může vypadat tak, jak vypadá. Takové komentáře říkají víc o médiích než o ní.

Kolešárová sama o sobě mluví jako o ženě, která naučila od Ameriky trvalý úsměv - nikoli naivity, ale jistého základního nastavení vstříc životu. Californské slunce jako placebo, říká s ironií. Ale placebo, které funguje.

Rozvod s americkým manželem Brianem po osmnácti letech se nesl tiše - herečka ho dlouho nepotřebovala veřejně komentovat. Syn Lucas dospívá v česko-slovensko-americkém prostoru, mluví pravděpodobně více jazyky než jeho vrstevníci a ví, že domov je širší pojem, než se učí ve škole.

Být herečkou mezi světy znamená být odbornicí na přechody. Kolešárová umí přejít z Bratislavy do Los Angeles, ze slovenštiny do angličtiny, z komedie do mysteria. Každý přechod ji něco naučil. A každý přechod byl svobodnou volbou.

Příběh Jany Kolešárové je pozoruhodný právě svou nepříběhovostí. Chybí mu velké drama, chybí mu pád a vzestup v holywoodském slova smyslu. Místo toho je tu žena, která se v každém desetiletí svého života trochu proměnila - a přitom zůstala rozeznatelná.

Začala na košické konzervatoři ve čtrnácti. Prošla bratislavskou VŠMU s doktorátem. Stála na jevišti Los Angeles, seděla ve studiu s Jodie Foster, jezdila přes oceán za prací i za synem. Vrátila se - nikoli jako poražená, ale jako někdo, kdo si vybral jiný druh vítězství.

Seriál Lovec je zatím její nejnovější kapitola. Ale u ženy, která žije střídavě v Kalifornii, Praze a na hausbótu, se zdráháme říct, že víme, co přijde dál.

A to je na Janě Kolešárové možná to nejlepší - že je stále překvapivá.