Žila naplno, i když věděla, co ji čeká. Příběh herečky Zuzany Dřízhalové

Byl to čistý náhod, který rozhodl o celém jejím životě. Zuzana Hanáková - ještě ne Dřízhalová - doprovázela v polovině devadesátých let kamaráda k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Sama v té době studovala Vysokou školu chemicko-technologickou, měla nastoupený jiný směr a jiné plány. U dveří zkušební místnosti si jí ale všiml herec a pedagog Boris Rösner. Promluvil s ní. Řekl jí, co vidí - velký herecký potenciál schovaný v dívce, která tam přišla jen jako doprovod.

Mohla mávnout rukou a jít dál. Chemie je jistota, herectví je sázka do loterie. Zuzana ale nesla v sobě od dětství něco, co se v laboratorním prostředí nedá moc dobře uplatnit: komediální talent, muzikalitu a schopnost být na jevišti přirozená. Hrávala na klavír, zpívala, jako dítě účinkovala v souboru Bambini di Praga. Rösnerova slova padla na připravenou půdu.

Nechala se přesvědčit. Pod jeho vedením se připravovala na zkoušky a DAMU ji přijala. Chemie zůstala někde v minulosti, jeviště se stalo jejím domovem.

Jenže osud měl jiné představy o tom, jak má herecká dráha vypadat. Ještě v době studií na DAMU, někdy kolem svých sedmnácti, osmnácti let, lékaři Zuzaně diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Lymfom - slovo, které v životě mladé ženy udělalo ostrou čáru. Podstoupila operaci, pak léčbu. Vypadalo to dobře.

Vyléčení z onkologického onemocnění neznamená, že je po všem. Kdo tím prošel, ví, jak vypadají roky kontrolních vyšetření, jak vypadá to zvláštní vědomí, že tělo jednou zradilo a může zradit znovu. Zuzana o tom mluvila otevřeně, bez patosu: neviděla jen martýrium léčby, ale i budoucnost po ní. Věřila, že se vrátí do života. A vrátila se.

Po DAMU přišla angažmá. Divadlo Nablízko, kde hrála ve hrách Vzducholoď a S vyloučením veřejnosti. Hostování v Národním divadle i ve Švandově divadle. A pak přišla televize - nejprve menší role, pak ty větší.

Divákům televizní stanice Prima se Zuzana Dřízhalová nesmazatelně zapsala do paměti díky postavě Marcely Rubešové. V seriálu Rodinná pouta, který Prima vysílala od roku 2004 a který se stal jedním z nejsledovanějších tuzemských seriálů té doby, Marcela Rubešová nebyla hlavní hrdinkou - ale byla tou, o které se mluvilo. Zuzana dokázala do role vložit nuance, které autorský záměr možná ani nevyžadoval.

Postava přešla do navazujícího seriálu Velmi křehké vztahy, kde Zuzana pokračovala ve stejné roli. Pro diváky to bylo přirozené, jako by sledovali skutečného člověka, ne herečku přecházející z jednoho projektu do druhého. Tohle je ta nejobtížnější forma televizního herectví - nezahrát postavu, ale stát se jí natolik přirozeně, aby si to nikdo nevšiml.

Paralelně se objevovala v dalších projektech. V seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech hrála Elišku Královou - nový seriál navazoval na legendární původní sérii z roku 1977 a generačně odkazoval k hereččiným předchůdkyním. V Četnických humoreskách předvedla, že zvládá i lehčí žánr. Ve filmech Den, kdy nevyšlo slunce a Návštěva staré dámy potvrdila, že není jen tváří televizního průmyslu.

Svoji poslední roli odehrála v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 - tři měsíce před smrtí.

Nemoc se vrátila. Stalo se to v době, kdy se zdálo, že Zuzana má rakovinu konečně za sebou - zhruba šest let poté, co ji poprvé porazila. Druhý atak byl těžký, léčba náročná, ale znovu vyhrála. Vzpomínala na to s věcností někoho, kdo si prošel příliš mnoha léčebnými procedurami, aby mohl být dramatický: dvakrát v kritickém stavu, dvakrát se odrazila ode dna.

V roce 2000, v době, kdy svůj boj s nemocí zvládala, se vdala. Manžel Hynek Dřízhal byl scénograf a herec - člověk ze stejného prostředí, člověk, který rozumí tomu, co herecká profese obnáší. Vzali se v kostele u svatého Matěje, v kruhu rodiny, a další tři dny slavili s přáteli na horách. Zuzana o Hynkovi říkala prostě a bez velkých slov: vzala si nejlepšího chlapa na světě. Měli krásný vztah. Tolik stačí. Málokdo dokáže o manželství mluvit tak jednoduše a přitom přesně.

Hynek při ní stál ve dnech kontrolních vyšetření i v nemocnici. Bral si v práci volno, aby ji mohl vozit po doktorech. Nebyla to láska, která se projevovala gesty a slovy - byla to každodenní přítomnost, která nezpochybňuje, ani se neptá.

Zuzana a Hynek chtěli děti. Ale rakovina nastavila podmínky, které museli respektovat. Léky, léčba, nejistota tělesného stavu - to vše je faktorů, které odkládaly plánování rodiny. Pak se ale lékaři odvážili říct, co Zuzana celou dobu čekala: je v pořádku, může začít přemýšlet o dětech.

Požádali o adopci.

Administrativa kolem adopce v České republice není rychlá záležitost. Je to proces plný čekání, posuzování, formulářů a nejistoty jiného druhu. Zuzana a Hynek jím prošli a v roce 2011 si přivezli domů půlročního chlapečka Jeníčka. Jeníček udělal Zuzanu na konci jejího života nejšťastnější ženou na světě - to jsou slova její matky, Jany Hanákové. Není v nich ani stopa přehánění.

Jenže to „na konci jejího života“ nebyl jen poetický obrat. V létě téhož roku dostala Zuzana angínu. Vylehla to. Horečka se vrátila. Hynek ji vezl do nemocnice na Karlově náměstí - Jeníček vzadu v autě, Zuzana jen s obtížemi schopná chůze. Doufali, že půjde o antibiotika. Udělali sono. Lymfom se vrátil.

„Za tři dny se nám totálně změnil život,“ popsal Hynek Dřízhal v rozhovoru, který dal přes čtyři měsíce po hereččině smrti. Třetí atak přišel rychle a bez varování.

Lékaři uvedli Zuzanu do umělého spánku, aby zvýšili šance na přežití. Hynek jezdil do nemocnice každý den. Dole v autě hlídal Jeníčka tchán, Hynek chodil za Zuzanou nahoru. Pokud bylo možné si popovídat, mluvili o technických věcech - co zařídit, co vyřídit. Na ty hezké věci nezbývalo místo.

Tak začal psát dopisy. Každý večer jeden. Šestnáct dopisů za šestnáct dní. Zuzana mu ještě stihla napsat esemesku, že ten první byl moc hezký. Pak se ze spánku neprobudila.

Šestnáctý den zemřela. Bylo 16. září 2011. Bylo jí šestatřicet let.

Hynek seděl u její postele, držel ji za ruku a ona odcházela. Tiše, klidně - jak sám říkal. Za necelou půlhodinu vydechla naposledy.

Před smrtí stihla s Hynkem promluvit o tom, co přijde. Říkala mu: víš, že tu můžeš zůstat s malým dítětem sám? On jí odpověděl v nemocnici: brečím, ale budu silnější, zvládnu to a o všechno se postarám.

Zuzana Dřízhalová věděla, co rakovina lymfatického systému znamená - ne jako pojem ze slovníku, ale jako každodenní realita, se kterou žila téměř dvě dekády. A z tohohle vědomí nevznikla rezignace, ale naopak čin: spolu s dalšími pacientkami, hned po první diagnóze, spoluzaložila občanské sdružení Lymfom Help. Organizace podporuje pacienty s onemocněním lymfatického systému, pomáhá jim orientovat se v léčbě a motivuje je k tomu, aby nevzdávali.

Tohle je věc, o které se v nekrolozích píše málo a která přitom říká o člověku víc než seznam filmů a seriálů. Zuzana Dřízhalová nebyla jen herečka, která skvěle hrála - byla žena, která ze svého nejbolavějšího životního tématu udělala něco použitelného pro ostatní.

Jeníček vyrůstal u Hynka, který svůj slib dodržel. Staral se o syna, obrátil se k životu a nakonec se znovu oženil. V pěti letech Jeníčkovi pravdu o adopci řekl. Postaral se o to, aby věděl, jak výjimečnou maminku měl. Zuzanini rodiče - otec Milan a matka Jana - prošli ještě jednou bolestnou kapitolou: přišli o kontakt s vnukem, Hynek jim návštěvy zakázal, chtěl pro syna nový začátek bez komplikací. Starý pan Hanák o tom mluvil s klidem, za nímž cítíte vrstvy vytrpěného: „Jen tu Zuzku máme, alespoň ve vzpomínkách, a když ji vidíme na obrazovce.“

Existuje pokušení vyprávět příběhy předčasně zemřelých jako příběhy zmarněného potenciálu. Co všechno ještě mohla zahrát. Kolik rolí nestihla. To je pravda, ale je to pravda chudá.

Zuzana Dřízhalová studovala na škole, na kterou nechtěla jít, a stala se herečkou, protože ji u dveří zastavil cizí člověk. Bojovala s rakovinou od sedmnácti let a dvakrát ji přemohla. Provdala se za muže, o kterém bez patosu říkala, že je nejlepší na světě. Adoptovala dítě v době, kdy lékaři říkali, že je zdravá - a pak se nemoc vrátila naposledy. Spoluzaložila sdružení pro lidi se stejnou nemocí. Napsala poslední esemesku manželovi, který seděl venku a psal jí dopisy.

To není příběh o zmarněném potenciálu. To je příběh o tom, jak žít naplno, i když víte, že čas může být kratší, než byste si přáli.

Šestatřicet let. Dost na to, aby si ji diváci pamatovali. Dost na to, aby její práce pro Lymfom Help pomáhala lidem, kteří ji nikdy nepotkali. Dost na to, aby Jeníček věděl, jakou maminku měl.

Zdroje: