Jan Plouhar: Muž, který si v záporácích libuje - a právem

Leden 2025, Pardubice. Na jeviště Východočeského divadla přichází pětačtyřicetiletý muž s výraznou tváří a bere si cenu za nejlepší mužský herecký výkon na jubilejním 25. ročníku Grand festivalu smíchu. Jan Plouhar ji získal za roli Arnoulfa v ústecké inscenaci Molièrovy Školy žen - a Česká televize celý galavečer přenáší v přímém přenosu. Je to okamžik, který v sobě nese víc než pouhé ocenění. Je to potvrzení cesty, po níž Plouhar kráčí od samého počátku: bez zbytečného hluku, ale s neklamnou jistotou.

Přitom úplný začátek by mohl vyprávět jiný příběh. Příběh o dítěti ze severní Moravy, které mělo raději kopat do míče než recitovat verše. V dětství se Plouhar věnoval fotbalu se zápalem, jaký svědčí o skutečném talentu, jenže zdraví ho přinutilo změnit plány. Profesionální kariéra na hřišti padla - a otevřela se jiná, možná náročnější, rozhodně pestřejší. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě pochopil, že výrazná mimika a přirozený charizma, jimiž se pyšní, mohou na jevišti udělat víc než na fotbalovém trávníku.

Herectví se dá studovat, ale divadelní schopnost se musí vydřít v angažmá. Jan Plouhar prošel po konzervatoři Moravským divadlem v Olomouci, pak přešel do ostravského Divadla Petra Bezruče, kde si v roce 2002 zahrál roli Spuda v inscenaci Trainspottingu. Srovnání s kultovním filmem Dannyho Boylea je nevyhnutelné a svým způsobem výstižné - oba příběhy, ten filmový i ten ostravský, jsou o ztracených duších hledajících cestu. Plouhar tehdy ukázal, že do výrazných, problematických postav dokáže vstoupit bez sentimentu i bez laciny dojímavosti.

Právě v tom roce ho objevila i kamera. Koprodukční drama Zatracení režiséra Dana Svátka mu nabídlo rovnou hlavní roli - a jakou. Plouhar ztvárnil Patrika Lovického, českého překupníka drog uvězněného v Thajsku. Natáčení bylo pro něj první návštěvou jihovýchodní Asie a zjevně i první skutečnou prověrkou: ukázat za svíčky a exotickými kulisami skutečného člověka, nikoliv televizní typ. Tehdy se v českém tisku objevovalo přirovnání k mladému DiCapriovi - ne proto, že by Plouhar fyzicky připomínal americkou hvězdu, ale proto, že uměl unést tíhu role, která by jiného herce přimáčkla ke dnu.

Zatracení otevřelo dveře. Plouhar se v témž roce objevil v komedii Brak po boku Báry Štěpánové a Jiřího Korna, o rok později hrál v televizním dramatu Útěky s Barborou Kodetovou a Jiřím Langmajerem. Kamera ho přijala a on přijal kameru - bez sentimentálního rozloučení s divadlem.

Existuje herec, který si roli záporáka vybere jednou a pak ji hraje pořád dokola. A pak existuje herec, který negativní postavy obývá s takovou přirozeností, že pokaždé vytvoří něco nového. Jan Plouhar patří ke druhé skupině - a sám se k tomu bez váhání hlásí.

V seriálu Velmi křehké vztahy ztvárnil Maxe, postavu, která se pevně usadila v divácké paměti. Ve Slunečné pak hrál Štěpána Vacka - muže, který by rád žil bez práce a cizí mu není nevěra. Paradoxem je, že roli darebáka si Plouhar vychutnal zrovna s partnerkou, s níž už zápornou roli sdílel v Modrém kódu: Evou Burešovou. V nemocničním seriálu balil sestřičku, přičemž ji opomněl informovat o svém manželství. Ve Slunečné si přidal zásnuby, hořící auto a útěk před traktorem. Rekvizitáři si usnadnili práci - prstýnek ze Slunečné byl totožný s tím z Modrého kódu, neboť Burešová nosila stejnou velikost.

Plouhar nebere záporné role jako prokletí, ale jako příležitost. Fyzický typ, který ho předurčuje k darebákům, přijímá bez nářku - a pak z něj vytěží maximum. Ulice, Specialisté, Kriminálka Anděl, Dáma a král, Policie Hvar - v každém seriálu jiný charakter, jiné nuance, jiná motivace. Záporák u něj nikdy není prostý zloduch, nýbrž člověk s vlastní logikou, byť pokřivenou.

Část hereckého života je o velkých divadlech, pražských angažmá a celonárodní slávě. Jan Plouhar si zvolil jinou cestu. Po kratším působení v pražském Rokoku a plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla zakotvil v Činoherním studiu Ústí nad Labem - a zakotvil tak pevně, že se z hosta stal domácím pánem a na několik let i uměleckým šéfem.

Ústí nad Labem je pro mnohé synonymem průmyslového úpadku, šedivých sídlišť a demografických problémů severočeského regionu. Plouhar o tom ví své a neskrývá, že městu podle něj ujel vlak. A přesto zůstává. Přistěhoval se, oženil se, vychovává rodinu, zahradničí v Brné. V rozhovoru pro Ústecký deník před zahájením 54. sezóny divadla mluvil o Ústí jako o místě, kde se cítí doma - s veškerými jeho paradoxy.

Tento postoj není herectví. Je to rozhodnutí dospělého člověka, který chápe, že divadlo není jen prestižní záležitostí velkých měst. Že smysluplná práce se dá dělat i mimo zlatý trojúhelník Praha-Brno-Ostrava. Že regionální divadlo může mít národní dosah - a Činoherní studio svou triumfální jízdou na Grand festivalu smíchu 2025 to dokázalo přesně.

Škola žen je komedie starará přes tři a půl století. Molièrův Arnoulf - bohatý starší muž, který se snaží vychovat si nevěstu k obrazu svému, aby si byl jistý její věrností - je postava na hranici frašky a tragédie, oběť vlastní posedlosti. V rukou slabého herce by se stal pouhým karikaturou. V rukou Plouhara se stal vítězem celonárodní přehlídky.

Inscenace Michala Háby sklidila v Pardubicích doslova vše: cenu za komedie roku 2024, nejlepší mužský herecký výkon (Plouhar), nejlepší ženský herecký výkon (Barbora Váchová) i cenu za nejlepší režii. Cena studentské poroty také putovala do Ústí. Takový sweep na prestižním festivalu, jehož závěrečný galavečer pravidelně vysílá Česká televize, není výsledkem náhody. Je výsledkem desítek let poctivé práce na provinčním, leč živém divadelním jevišti.

Arnoulf je v jádru záporák - manipulátor, kontrolní typ, člověk, který si plete vlastnictví s láskou. Přesně ten druh postavy, v níž se Plouhar pohybuje jako ryba ve vodě. Jenže tentokrát bez televizní zkratky. Živá komedie na prknech vyžaduje jinou techniku, jiný dech, jiné načasování. A porota i diváci jednomyslně potvrdili, že Plouhar tuto školu dávno absolvoval.

Bylo by chybou vnímat Jana Plouhara pouze jako televizního herce v populárních seriálech. Jeho filmografie má výraznou druhou vrstvu - minisérie a projekty, v nichž se pouští do historicky nebo tematicky náročnějšího materiálu.

V minisérii Hořící keř, příběhu o Janu Palachovi a jeho odkazu, hrál jednu z vedlejších rolí v produkci, která vzbudila mezinárodní pozornost. Ve Vlně si zahrál nájemného vraha. V inscenaci Jan Hus ztvárnil Jeronýma Pražského, Husova přítele a spolumučedníka, a v Rašínu pak novináře Františka Síse. Každá z těchto rolí vyžadovala jiný rejstřík, jiný přístup k postavě. Historická postava nesnese hereckou povrchnost - za ní stojí osud skutečného člověka.

Do nedávné doby přibyla minisérie Jitřní záře, v níž Plouhar ztvárnil Karla Balcara - jednu z klíčových postav příběhu o česku 70. a 80. let. A pak Případ tanečnice, kde jako choreograf Michael „Miki“ Koutný vstoupil do světa profesionálního tance. Tato role má osobní rozměr: Plouharova manželka Radka je tanečnicí v souboru baletu Národního divadla. Svět tance tedy herec nezná jen z doslechu.

O Janu Plouharovi se v bulvárních rubrikách píše méně, než by odpovídalo jeho slávy. Nemá skandály, nevede veřejné hádky a nepotřebuje sociální sítě jako platformu pro sebevyjádření. Oženil se v roce 2019 s tanečnicí Radkou - a přestože pracuje v profesi, kde se dvojice na place střídají jako v kolotoči, jeho soukromý život zůstává jeho soukromým životem.

V roce 2022 se jim narodil syn Jan - Honzík, přezdívka jasně odkazující na otce. Jméno nebylo náhodné. Je to starý zvyk, kdy se tradice přenáší prostě a bez okázalosti. V Ústí stavějí domek, v Brné chodí na koupaliště, v zahradě mu prý „chytlo“ zahradničení. Detaily, které kreslí obraz člověka pevně zakořeněného - nikoli hvězdy v permanentním pohybu.

Jednou z méně známých součástí Plouharovy biografie je i to, že si řidičský průkaz udělal až okolo čtyřicítky. Ústecké ulice pak popisuje jako pomalé a nepředvídatelné - jako „chůzi po schodech.“ I tato maličkost má svou výpovědní hodnotu: není to herec, který by si zakládal na atributech úspěchu. Je to člověk, který si věci pořizuje tehdy, kdy je potřebuje.

Pozice uměleckého šéfa není jen o tom, kdo bude hrát co. Je to odpovědnost za směřování celého souboru, za dramaturgický výběr, za atmosféru v zákulisí. Plouhar tuto funkci v Činoherním studiu zastával do konce roku 2018, kdy ji předal do rukou Davida Šiktance. Nebylo to gesto únavy, ale rozhodnutí soustředit se zpátky na herectví - na to, co ho k divadlu přivedlo.

V Ústí se mezitím zahrál i jako režisér: spolu s Janem Jankovským připravil inscenaci Ronja, dcera loupežníka a pracoval na Malém princi. Obě díla jsou ve svém jádru pohádky o odvaze a svobodě - a zpětně je snadné vidět, proč ho přitáhla. Člověk, který si roli záporáka vybírá pro potěšení z řemesla, musí mít ve svém nitru pevný kompas. Příběhy o odvaze dávají smysl.

Grand festival smíchu 2025 byl v mnoha ohledech potvrzením toho, co fanoušci divadla věděli léta: Jan Plouhar není jen televizní tvář do seriálového průměru. Je to herec s hluboko zakořeněnou divadelní technikou, schopností naplnit klasický text současným dechem a ochotou zůstat věrný regionálnímu divadlu, i když by mohl dělat kariéru jinde.

Cesta z Frýdku-Místku do Pardubic, z fotbalového hřiště na jeviště, z thajského vězení do ústeckého Molièra - to je trajektorie, která se nedá naplánovat. Dá se jen žít. A Jan Plouhar ji žije s přehledem, klidem a jistým druhem elegance, která nesází na efekt, ale na práci.

Záporák, který v reálu záporák není. Herec z regionu, který má celonárodní dosah. Muž, který si řidičský průkaz pořídil po čtyřicítce a slaví úspěch v pětatřicet set let starém Molièrovi. V tom všem je něco útěšného - připomínka, že nejzajímavější cesty bývají ty, které nikdo neplánoval.

Zdroje: