Herečka, která odmítla škatulku: Petra Bučková a umění být sám sebou

Bylo to jednoduché setkání, které ale mnoho napovídá. Novinářka přišla na rozhovor s herečkou Petrou Bučkovou a zjistila, že přes rameno nosí pilu. Nikoli proto, aby šla kácet stromy. Nesla ji ukázat své trenérce - šlo o unikátní hudební nástroj, který se hraje smyčcem. Téhle ženě je čtyřicet sedm let, bydlí v Praze, dvanáct let v nemocnicích jako klaun rozesmívala umírající děti, absolvovala mise v Africe a na mezinárodní televizní soutěži Emmy získala cenu za roli, kde hrála matku oběti kyberšikany.

Petra Bučková není herečka, která se vešla do škatulky. A přesně to z ní dělá jednu z nejzajímavějších postav české kulturní scény posledních let.

Příběh začíná v Brně, kde se Petra Bučková narodila 26. října 1978. Po rodičích zdědila slovensko-maďarské kořeny, vyrůstala v Táboře a v sedmnácti letech, jak sama říká, „utrhla kořeny“ a odešla z domu. Byl to odvážný krok pro dívku z jihočeského města, ale Bučková se nikdy netajila tím, že jí vyhovovaly výzvy víc než jistoty.

Na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně ji přijali hned napoprvé, přestože - jak sama s humorem vzpomíná - se „málem nevešla do dveří.“ V prvním semestru ze sebe „vyzpívala deset kilo,“ a s pomocí akrobatiky, baletu a karate prošla proměnou, která z dívky z Tábora udělala herečku s fyzickými i emocionálními dispozicemi hodně přesahujícími česká kasting klišé.

Studium na JAMU ji sice vybavilo klasickým divadelním základem, ale kariérní trajektorie šla od začátku netradičními cestami. Po absolvování prošla angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, brněnských scénách Polárka a HaDivadlo, poté i pražskými divadly Reduta a Husa na provázku. Klíčovým domovem se pro ni na několik let stalo Divadlo Na zábradlí, kde působila v sezoně 2018 až 2023. Divadlo pro ni ale nikdy nebylo jedinou osou profesního života - spíš stálou kotevní linií, ke které se vrací.

Byl to souběžný život vedle herectví. Více než dekádu pracovala Petra Bučková jako zdravotní klaun - ne jako příležitostný dobrovolník, ale jako člověk, pro nějž se pravidelné návštěvy dětských oddělení nemocnic staly součástí identity.

Zdravotní klaun není jen bavič. Je to člověk, který vstupuje do prostředí plného bolesti, strachu a někdy i blízké smrti, a pokouší se tam vnést alespoň chvilkovou úlevu. Práce vyžaduje zvláštní druh emocionální inteligence - schopnost přizpůsobit se atmosféře místnosti během vteřiny, cítit, co dítě potřebuje, a přitom se nenechat pohltit tím, co vidíte za sklem dveří ještě předtím, než vejdete. Bučková to dělala dvanáct let.

„Děti jsem vídala denně. Připadám si jako jejich parťák. Mám v sobě dítě,“ říkala v jednom z rozhovorů. A zároveň dodávala větu, která způsobila v části veřejnosti pozdvižení: vlastní děti nikdy nechtěla. Herečka, která roky dobrovolně navštěvovala nemocné dívky a chlapce, která se o ně starala s mimořádnou empatií, děti ve vlastním životě nepotřebuje. Nejde o paradox - jde o lidskou komplexnost, kterou česká veřejnost stále trochu těžce zpracovává.

„Nechtěných dětí je na světě dost. Jsem ráda, když je mají lidi, kteří je chtějí mít a dají jim lásku a výchovu,“ řekla napřímo. Reakce byly předvídatelné - od nepochopení po vděčné zprávy žen, které cítily, že konečně někdo vyslovil jejich vlastní pocity nahlas.

Zkušenosti ze zdravotního klaunství ji přivedly ještě dál - absolvovala misi s Lékaři bez hranic v Kamerunu. Tento detail bývá v jejím životopise zmiňován rychle, ale zaslouží si zastavení. Lékařská mise v subsaharské Africe není zpestření dovolené ani PR tah. Je to konfrontace s realitou, které se lidé v bohatých zemích systematicky vyhýbají.

Rok 2020 přinesl mezinárodní uznání, které v české herectví nemá moc paralel. Minisérie #martyisdead - příběh matky oběti kyberšikany - získala prestižní cenu International Emmy Award v kategorii krátkých seriálů. Bučková v ní hrála jednu z hlavních rolí.

Šlo o projekt, který s minimálními prostředky a bez hvězdných jmen dosáhl toho, co velkorozpočtové produkce selhávají: autenticky zachytit, jak digitální násilí devastuje rodiny. Kyberšikana není abstrakce - je to každodenní realita tisíců rodin, a herectví, které ji zpodobní věrohodně, musí mít v sobě hlubokou ochotu jít tam, kde to bolí.

Úspěch #martyisdead byl ale jen první ze série rolí, které z Bučkové v průběhu dvacátých let udělaly jednu z nejvyhledávanějších českých hereček. Přišla minisérie Jitřní záře (2022) na streamovací platformě Voyo - příběh matky pěti dětí, které úřady seberou potomka kvůli alternativnímu životnímu stylu. Bučková v ní dostala hlavní roli a zahrálo si na ni celé spektrum emocí: od vzdoru přes strach po zlomení.

„Je to fikce, i když na základě opravdových příběhů. Odebrání holčičky je výrazný motiv, který se v 90. letech skutečně stal,“ říkala při premiéře. Série spustila rozhovory o hranicích státní moci, o tom, kde končí ochrana dítěte a začíná zasahování do rodinné autonomie. Hereččino jméno se skloňovalo v diskusích, do nichž herci zpravidla nevstupují.

Vizuálně je Petra Bučková srovnávána s Evou Green - ostrými rysy, schopností přítomnosti, která v záběru funguje skoro fyzicky. Ale to, co ji dělá zajímavou herečkou, není vizuální atraktivita. Je to rozsah.

Tvůrci, kteří s ní pracují, opakovaně hovoří o tom, co jeden z profilů nazval „citlivou DNA“ - schopností naladit se na frekvenci prostředí a ostatních lidí, přeskupovat to, co má uvnitř, podle toho, co si obleče, co hraje, kde je. Tato empatie, vyostřená lety práce se zdravotně postiženými dětmi, se v jejím herectví projevuje mimořádnou čitelností interiérů postav.

Zároveň má Bučková v sobě fyzický rozměr, který je v české herecké krajině poměrně vzácný. Absolvovala masterclass u renomovaných zahraničních lektorů Nancy Bishop a Davida Penna - průkopníků v oblasti castingu a herecké přípravy pro mezinárodní produkce. Tréninky s kaskadéry ji naučily věrohodně zacházet se zbraní, ale i přijímat rány - „vím, jak střílet, i jak se nechat věrohodně zastřelit,“ říká. Potápěčský certifikát PADI, plavání a mermaiding, první pomoc podle standardu TECC (taktická záchrana při urgentních situacích) - tohle nejsou náhodné záliby, ale systematická výbava, která z herečky dělá fyzicky svébytnou umělkyni.

Tři cizí jazyky - němčina, angličtina, francouzština - Bučkové otevřely dveře, které zůstávají pro mnoho českých herců zavřené. Appearing ve světových produkcích jako Carnival Row (fantasy seriál Amazonu), Haunted, Decision Game, Totems nebo Kolo času (adaptace fantasy eposu Roberta Jordana pro Amazon Prime) neznamená jen přijít na plac a zahrát si epizodu. Znamená pohybovat se ve zcela jiném produkčním systému, jiném pracovním tempu, jiných standardech přípravy.

Česká herečka v zahraničních produkcích je stále výjimka. Bučková tuto výjimku zvládá systematicky - díky jazykové vybavenosti, fyzické připravenosti a schopnosti adaptace, kterou léta trénovala v různorodých divadelních angažmá.

Domácí kariéru přitom neopouštěla. Seriálové projekty Sex O'Clock, Hlava Medúzy, Polda, Šéfka nebo od roku 2024 populární Ulice, kde hraje záhadnou Lindu Jiráskovou - Tomášovu dlouholetou přítelkyni - to jsou projekty pro masové televizní publikum. Bučková se v nich pohybuje s grácií, která svědčí o tom, že mezi divadelním řemeslem a televizní kamerou není v jejím případě žádný stresující přechod.

V roce 2025 se pak mihla na plátně v komedii Kouzlo derby, kde si zahrála kardiochirurgyni - a mohla konečně „seřvat Jirku Langmajera.“ Lehký film, lehká role, ale i to patří do repertoáru. Ne každé dílo musí být uměleckou výpovědí.

Více než deset let sdílí Petra Bučková život s Rakušanem Thomasem Huberem - psychoterapeutem, iluzionistou a zdravotním klaunem v jedné osobě. Vztah na dálku přes Alpy, který funguje přes veškeré logistické nesnáze a kulturní odlišnosti.

„Je to čerstvé i po dvanácti letech,“ říká o partnerství, které nevyzývá k splynutí, ale naopak závisí na zachování prostoru každého z nich. „Vzájemně si neřídíme práci,“ dodává - Thomas jí sice sleduje hereckou tvorbu, ale ne intenzivně, a Bučková to považuje za zdravé nastavení. Nechtějí být zrcadly svého protějšku.

Tento model vztahu - intenzivní, ale nepropojený do každodenní závislosti - souzní s tím, jak Bučková obecně uvažuje o svobodě. V minisérii Jitřní záře hrála ženu, která hledá svobodu tak agresivně, že tím ublíží vlastním dětem. Bučková s tím nesouhlasila, ale chápala: „Svoboda je pro každého něco jiného. Je to celé o neustálém hledání harmonie.“

Sama vyzkoušela v mládí různé životní styly - alternativní komunity, způsoby existence mimo zaběhnutý systém. A dospěla k poznání, které formuluje pragmaticky: „Je iluze se oddělit od lidí, od systému, od zdravotní péče. Jsme tvorové společenští a potřebujeme lidi.“

Vedle filmové a televizní práce je Bučková od roku 2011 součástí projektu LiStOVáNí Lukáše Hejlíka - autorského čtenářského divadla, které přibližuje soudobou literaturu divákům po celé republice. Tento projekt je v české kulturní scéně kuriózní úkaz: živé čtení knih jako divadelní událost. Bučková v něm funguje dvanáct let - tedy déle než ve většině ostatních angažmá.

Paralelně nahrává audioknihy pro Český rozhlas a za tyto práce byla dvakrát nominována na cenu Neviditelný herec - ocenění, které se uděluje interpretům zvukových projektů. Audionahrávka je pro herce jiná disciplína než scéna nebo kamera: bez fyzické přítomnosti, bez pohybu, jen hlas a text. Dvě nominace naznačují, že ani v tomto formátu není průměrná.

Nejnovějším přírůstkem do portfolia je role v kriminálním seriálu Polabí, kde Bučková hraje vyšetřovatelku z Generální inspekce bezpečnostních složek (GIBS) - tedy policistku, která prošetřuje jiné policisty. Jde o postavu s přirozenou dramatickou výbavou: autorita, napětí, otázky loajality.

„Opravdu nejsou populární,“ říkala o reálných inspektorech GIBS s odkazem na rozhovor s tiskovou mluvčí skutečné organizace, který absolvovala jako součást přípravy. Tato přípravná práce - kontakt s realitou za rolí - je u Bučkové opakující se vzorec. Nejde jen o to zahrát typ, ale o to porozumět prostředí, z nějž typ pochází.

Byla by chyba tuto herečku škatulkovat. Nejde o umělkyni jednoho žánru ani jednoho média. Nejde o „hvězdu,“ která maximalizuje popularitu a pečlivě střeží svůj obraz. Nejde ani o výlučnou umělkyni pohrdající přístupností.

Bučková je spíš příkladem toho, co se stane, když herec přistupuje ke svému řemeslu jako ke studiu lidí a světů - s metodou empatie, ale bez sentimentality, s odvahou jít do nepříjemných míst, ale bez exhibicionismu. Zdravotní klaun v dětských nemocnicích. Mise v Africe. Emmy za kyberšikanu. Hlavní role v příběhu odebraného dítěte. Kriminálka. Soap opera. Zahraniční fantasy. Audioknihyy. Čtenářské divadlo. Pila jako hudební nástroj.

Tohle není nesoustředěnost. Je to šíře záběru, které se říká talent.

Petra Bučková v roce 2025 natáčí, moderuje vlastní talkshow, hostuje v Divadle Na zábradlí a připravuje se na podzimní vstup do seriálu Polabí. Česká herecká scéna ji potřebuje - ne jako ozdobu plakátu, ale jako živý důkaz, že herectví může být způsobem poznávání světa. Nikoli útěkem před ním.

Zdroje: